Pokulhávat v závěsu mě nebavilo, smál se historik Šmahel (85)

Expert na dobu pozdního středověku, životopisec a znalec díla Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, ale také znovuobnovitel Historického ústavu Akademie věd a zakladatel Centra medievestických studií: František Šmahel, nestor české historické vědy, oslavil v prostorách vily Lanna významné životní jubileum. Obklopen přáteli a kolegy zavzpomínal na svůj profesní a osobní život, naplněný zvraty i šťastnými náhodami.

„Dokázal jsem více, než se mi kdy zdálo, že by bylo možné,“ prohlásil jubilant nedávno v pětidílném pořadu, který o něm natočil ČRo Vltava. Vědecká dráha rodáka z Trhové Kamenice totiž rozhodně nebyla přímočará.

Zájem o historii, i když zprvu o orientální umění a italskou renesanci, projevil František Šmahel už jako student chrudimského reálného gymnázia. Zdejší profesor dějepisu, Miroslav Hanuš, známý autor psychologických románů, totiž namísto povinných osnov učil spíše to, co považoval za důležité. Kvintu tak strávil František Šmahel zavalen podrobnými informacemi o Jeronýmu Pražském, současníku Jana Husa – a svérázné pojetí výuky historie nezůstalo bez následků. Studiu a rozboru Jeronýmova díla věnoval František Šmahel skoro čtyři desítky let života. A nebylo to vždy v klidu a bezpečí knihoven a vědeckých pracoven.

Po maturitě v roce 1953 totiž nadějný student, jehož strýc byl souzen za vlastizradu, nedostal doporučení ke studiu na filozofickou fakultu. Nastoupil proto dobrovolně na rok do ostravsko-karvinských dolů. Teprve poté mohl začít studovat vysněnou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Místo asistenta, na něž Šmahel na konci studia pomýšlel, mu ale zůstalo odepřeno. Čerstvý absolvent historie získal místo v litvínovském muzeu, kde měl za úkol vytvořit novou expozici.

Badatelna na konečné tramvají

Šanci vrátit se do metropole získal až s nabídkou profesora Františka Kavky, aby spolupracoval při sepisování dějin Univerzity Karlovy. „Tím jsem udržel kontakt s vědou a také s Historickým ústavem, kam jsem pak na konci roku 1964 nastoupil, když se tu jako zázrakem uvolnilo místo,“ vzpomínal v rozhlasových Osudech František Šmahel. Podmínka, aby místo získal, ale byla překvapivá: namísto humanismu a renesance se musel začít věnovat husitství. Monumentální, čtyřsvazkovou Husitskou revoluci, mohl Šmahel dokončit teprve v polovině 90. let 20. století. Do jeho vědecké kariéry totiž opět zasáhla mocná ruka „kádrováka“.

Práce pro Historický ústav, která se po roce 1968 odvíjela pouze v pravidelně prodlužovaných tříměsíčních pracovních smlouvách, skončila v roce 1973. Otec dvou malých dětí byl donucen najít si živobytí jinde. Náhodou zahlédl náborový letáček řidiče tramvaje a z původního žertu, který pronesl směrem ke své ženě Nadě – „Tak máš doma tramvajáka!“ –, se stala skutečnost. Řidičem tramvaje z domovské Vozovny Pankrác zůstal znalec středověku celých pět let.

„Nechtěl jsem umřít v oboru a naštěstí byli mnozí kolegové solidární,“ vyprávěl v rozhlasovém životopise František Šmahel. „Kolega Hlaváček mi každou třetí sobotu, když jsem měl volno, připravil u sebe doma velkou kolekci knižních novinek. Z nich jsem si část vypsal a část prostudoval. Jiní přátelé mi ze zahraničí posílali separáty. To mě drželo při životě, věda jde strašlivě dopředu,“ dodal historik. Jeho skrývanou profesní identitu odhalil spolupracovník – řidič, který si o přestávce četl ve Šmahelově knize Hranice pravdy a autora sedícího naproti němu poznal podle fotografie na zadní straně publikace. „I v době tramvajové pětiletky jsem nakonec – zejména s velkorysou pomocí polských kolegů – měl jistou, byť střídmou bibliografii,“ uzavřel s úsměvem vzpomínky na tuto epizodu života František Šmahel.

V 80. letech 20. století pak pracoval v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře, kam dojížděl z Prahy. Lépe tak mohl sladit práci se starostí o děti, když mu náhle zemřela manželka. Velká satisfakce pak pro vědce, který přes nepřízeň okolností nepřestal držet krok se svým oborem, přišla v roce 1983, kdy byl pozván přednášet na prestižní Collège de France.

V roce 1990 se po řádném konkurzu stal ředitelem nově obnoveného Historického ústavu Akademie věd ČR. Po dvou funkčních obdobích se pak mimo jiné věnoval výchově mladých vědců: v roce 1998 založil respektované Centrum medievistckých studií, společné pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy v Praze.

„Přeji Vám svěžest, abyste svou moudrost mohl studentům a následovníkům ještě dlouho předávat,“ popřála Františku Šmahelovi ve vile Lanna Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd AV ČR

Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc. – profil a bibliografie

Osudy Františka Šmahela – seriál Českého rozhlasu Vltava, červenec 2019

Připravila: Markéta Růžičková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Titulní foto: Petr Hloušek / Právo, Fotobanka Profimedia
Foto v článku: Jan Martinek

Přečtěte si také

• Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně
• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu
• Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?
• Vědci zrestaurovali unikátní nález luxusních předmětů z doby stěhování národů
• Na vlně retra: výročí metra, historie smažáku, céčka a dovolená embéčkem
• Skrytými místy Pražského hradu provede zájemce nová mobilní aplikace
• Olympijské hry jsou svátkem sportu ve stínu politiky a vlivu byznysu
• Příběhy zašité v minulosti. Co lze vyčíst z archeologického textilu?
• Začíná dostavba Pražského okruhu, lokalitu prozkoumají archeologové