Souhrnný přehled anotací

1) prof. RNDr. Renata Veselská, Ph.D., M.Sc. (PřF MU, LF MU)
Mravní integrita – úhelný kámen vědy

Přednáška bude koncipována jako úvod do problematiky mravní integrity ve vědeckém prostředí, včetně terminologického vymezení etiky výzkumu a vědecké integrity. Na mediálně známých kauzách zahraničních výzkumníků budou prezentovány důsledky jejich morálního selhání pro vědu jako takovou a bude rovněž provedeno srovnání s vybranými případy z českého prostředí.

1) prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc. (Univerzita Cardiff)
Svoboda není akademická: úvaha o společenské odpovědnosti vědeckého
povolání

Akademické svobody jsou zároveň samozřejmé i nezajištěné. Nikdy nejsou jen osobní nebo politické, protože předpokládají také společenské podmínky a občanský étos. Přestože se v nejrůznějších právních textech zpravidla řadí hned vedle svobody svědomí a vyznání, nesmíme akademickou autonomii a svobodu vědeckého bádání zaměňovat s konfesijními svobodami. Její základ totiž netvoří etika přesvědčení, ale odpovědnosti, jejímž paradoxním základem je hodnota pravdy, která se neustále proměňuje a vyvíjí. Společnost, která by tuto otevřenost a neustálou proměnlivost vědeckých pravd omezovala, by se nakonec stala nesvobodnou nejen akademicky, ale také občansky a politicky. V tomto smyslu má i prastarý pojem akademické svobody nejen stálou platnost, ale také aktuální společenský význam a dopad na dnešní komplexní demokratické společnosti.

2) prof. Ing. Michal Hocek, CSc., DSc. (ÚOCHB AV ČR)
Svoboda bádání a vědecká excelence

V příspěvku budou diskutovány aspekty a limity svobody bádání v různých kontextech a srovnáních a jak docílit vědecké excelence. Například jak skloubit a propojit „curiosity driven“ základní výzkum a „goal oriented“ cílený výzkum, zda následovat současné módní trendy svých oborů nebo zkoušet nová riskantní témata. Budou diskutovány i různé motivace a vlivy financování (institucionální a účelové), pozitiva a negativa kompetice a spolupráce a jak nastavit systém (organizace, financování, motivace atd.) pro zvýšení šance na dosažení skutečné vědecké excelence.

3) prof. Ing. Štěpán Jurajda, Ph.D., DSc. (CERGE-EI, NHÚ AV ČR)
Motivační dopady hodnocení vědy: příklady z EU a data z ČR

Výzkumy z mnoha zemí ukazují, že vědci a vědkyně silně reagují na motivační mechanismy založené na počtu publikací či citací. V tomto příspěvku diskutuji dopady tzv. kafemlejnku v ČR na chování vědců působících na vysokých školách (s pomocí srovnávací skupiny založené na vědcích působících pouze na AV ČR) v závislosti na jejich vědecké výkonnosti před zavedením kafemlejnkových motivací a v závislosti na velikosti a složení existujících týmů, ve kterých tito působí na začátku reformy motivací.

1) PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (SOÚ AV ČR)
Vliv rodiny na profesní a vzdělanostní aspirace dětí

Přibližně dvě procenta patnáctiletých žáků se chce ve svém budoucím povolání věnovat vědecké profesi. Vyznačují se vyšší úrovní gramotnosti, zájmem o přírodovědné předměty, ambicí dále studovat, ale také vyšším socioekonomickým statusem svých rodičů. Příspěvek na základě výsledků z výzkumů školáků hledá odpovědi na otázky, jak různé aspekty rodinného zázemí ovlivňují jejich aspirace, jestli dochází ke vzájemnému působení některých faktorů a zda příliš brzy neztrácíme talenty, a to nejen pro vědu.

2) prof. RNDr. Jan Černý, Ph.D. (PřF UK) Nenechat vyhasnout zvědavost

V západní společnosti pozorujeme vlivy oslabující zájem o vědeckou kariéru. Rozvoj nadání mladých lidí zásadně ovlivňují kvalita pedagoga a způsob výuky na základní a střední škole. Mnohdy demotivují a desenzibilizují, místo aby motivovaly. Extrakurikulární činnosti typu olympiád mají omezenou možnost nabídnout nadaným žákům alternativu, zvláště když MŠMT o podobné aktivity ztrácí i tak nevalný zájem. Na vysokých školách se situace často nelepší – kontraproduktivně působí třeba frontální masová výuka nebo přepjatá specializace v řadě bakalářských oborů. Kdo se přece jen pro vědu rozhodne, ocitá se v prostředí, kde jde nejednou víc o vykazování vnějších atributů vědecké činnosti než posouvání sebe sama. Nadějné talenty se tak stávají součástí jakéhosi vědeckého kargo kultu. Úspěšní vědci se typicky „rodí" navzdory systému. Symptomatické je vytrácení zvědavosti během zrání mladých lidí. Za zvědavost je nutné bojovat a rozvíjet ji.

3) Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D. (3. LF UK)
Zakladatelé moderní biologie: Gregor Mendel, Charles Darwin… a trochu i Jennifer Doudna

Zatímco existuje nespočetně životopisů Charlese Darwina a jeho životopis je až hagiografickou součástí učebnic biologie, Gregor Mendel byl až donedávna slavný všude, jen ne u nás. Nejedná se přitom o pouhý historický fakt. Studenti základních a středních škol nutně potřebují vzory k následování. Země, která ocení domácí úspěšné vědce, inspiruje své mladé lidi k zájmu o vědu.

4) doc. PhDr. MUDr. Jan Payne, Ph.D. (1. LF UK)
Věda na rozcestí

Předpoklady rozvoje schopnosti bádat jsou poněkud kontroverzní v tom, že vyžadují dvě zcela opačné dovednosti. Zasahuje to zejména vědu a rozpornost se dá sledovat na výsledcích samotných, jež se rozdělují do dvou sotva souměřitelných skupin, přičemž běžně jde zhruba o výzkum aplikovaný a základní. Základní výzkum je přitom stále vzácnější. Vypadá to tudíž tak, že by bylo žádoucí poměr ve vědě obrátit. Potíž tkví v tom, že měřítkem vědeckosti je na jedné straně reprodukovatelnost a originalita na straně druhé. Na obojí se klade ve výchově adeptů na PhD důraz, ovšem původnost přichází obvykle zkrátka. Předkládaná úvaha vychází z poznatků neurofyziologie a poukazuje na heuristiku bádání danou poměrem mezi spontaneitou a kreativitou ve vědě. Vědeckost bude třeba nadále rozvíjet úplně jiným způsobem než dosud.

1) prof. Mgr. Miroslav Petříček, Dr. (FF UK)
Etika, mormativita a autoorganizace

Humanitní vědy v posledním půlstoletí čelí výzvě, kterou představují různé modely otevřených systémů, v nichž poznávání přechází nezbytnost hledat adekvátní odpovědi na události v jejich okolí, které nejsou předvídatelné. Normy platí pouze tehdy, jsou-li schopny odpovídat novým situacím hledáním vlastních limit.

2) prof. Mgr. Petr Svoboda, Ph.D. (ÚMG AV ČR)
Akademické zločiny vs. zodpovědnost korespondujícího autora

Tento příspěvek krátce uvede podstatu hlavních akademických hrdelních zločinů – plagiátorství, falsifikace a fabrikace výsledků a poté se bude věnovat jakou zodpovědnost za tyto zločiny může a nemůže nést korespondující autor publikace, ve které se vyskytnou. Příspěvek bude zahrnovat příklady dobré praxe i groteskních selhání korespondujících autorů z ne tak dávné minulosti.

3) Ing. Vít Lédl, Ph.D. (ÚFP AV ČR, TOPTEC)
Příklady (ne)dobré praxe při transferu znalostí z pohledu etiky

Autor v příspěvku stručně představí několik příkladů transferů znalostí, které proběhly v Centru TOPTEC ÚFP AVČR v.v.i. a zaměří se na jejich popis z pohledu chování příjemců. Uvedeny budou příklady, kdy se transfer povedl a obě strany jsou spokojené, a naproti tomu příklady, kdy chování příjemců mělo negativní dopad na dosažení oboustranných přínosů z provedeného transferu. V závěru autor představí několik doporučení, které podle jeho mínění mohou pomoci k dosažení oboustranně uspokojivého výsledku.

1) Ing. Bc. Daniel Stach (ČT)
Komunikace vědy: aby každý mohl rozumět

Vědec, který nepopularizuje vědu, není (až na výjimky) vědcem třetího tisíciletí. Jak zjednodušit velmi složité téma? Kdo a jak (ne)má vědci pomáhat, aby mohl mluvit k široké veřejnosti? Co stačí udělat proto, aby se téma mohlo dostat do vysílání? Nabídnu praktické zkušenosti a popíšu příklady z praxe, které byly velmi dobré i velmi špatné.

2) Ing. Bc. Pavla Hubálková, Ph.D. (UK)
Komunikace vědy jako most mezi světem vědy a veřejností

Jak kvalitní komunikace vědy může přispívat k porozumění světa? Jak můžeme vědcům a vědkyním pomáhat ke kvalitnější komunikaci vědy? Jak to funguje v zahraničí a proč je právě psaná komunikace skvělým začátkem?

3) prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc. (ÚMG AV ČR)
Vědec jako angažovaný občan

Vědci by se měli veřejně vyjadřovat nejen k odborným otázkám svého oboru, ale i k důležitým společensko-politickým otázkám. Neměli by se nechat okřikovat politiky a novináři, že něco takového přísluší pouze politikům, politologům (často samozvaným), či novinářským komentátorům. Takováto veřejná aktivita vědců má ve světě dlouhou a významnou tradici, byla za ni v roce 1995 dokonce udělena Nobelova cena míru.

4) doc. Jakub Jirsa, Ph.D. (FF UK)
Etika, etik a argument

Příspěvek zkoumá roli autora v současné aplikované etice. Platí, že autor musí být veden formální logikou své argumentace k jakémukoli závěru? Jak daleko je člověk ochoten zajít a jaké reakce jsou adekvátní na jeho závěry? Jak absurdita závěru ovlivňuje vědecký „úspěch“? Porovnám několik současných textů z lékařské etiky se satirou Jonathana Swifta Skromný návrh. Swift tento text publikoval v roce 1729 a nikdo nepochybuje o tom, že šlo o vtip, který zesměšňoval britské zacházení s Irskem. Současná etika však Swiftovi dodala pádné argumenty, které jeho návrh činí zcela vážným a eticky vhodným.

1) doc. Mgr. Radek Chlup, Ph.D. (FF UK)
Mýty ve vědě

Mýty dnes běžně chápeme jako protiklad „fakt“. Tím nám ale uniká zajímavější a základnější rovina mýtů, která se týká nikoli toho, o čem mýty vypovídají, nýbrž toho, co s námi dělají. Mýtus je v tomto smyslu jakýkoli příběh, který vyvolává silné emoce a fascinaci, protože se vztahuje k základním sociokulturním hodnotám a vyjadřuje hluboké obavy a touhy s nimi spojené. Věda se pro svou vysokou autoritativnost dnes často stává základem takovýchto mýtů, ale zároveň jim může i sama podléhat – což je dobré reflektovat.

2) prof. PhDr. Marek Blatný, Ph.D. (PSÚ AV ČR) + Mgr. Helena Klimusová, Ph.D. (FF MU)
Od pochybných praktik k neetickému chování

Mimo zjevně neetického chování (plagiátorství) existuje ve vědeckém výzkumu poměrně rozsáhlá šedá zóna „pochybných“ praktik. V první části příspěvku budou ilustrovány takové postupy na vybraných příkladech (např. účelové spoluautorství) a ve druhé části budou představeny výsledky empirického šetření mezi doktorskými studenty společenskovědních oborů o jejich postojích a zkušenostech s neetickým jednáním a pochybnými praktikami ve výzkumu.

Vědecké předsudky a nepoctivost ohrožují vědeckou integritu, vedou k mylným závěrům, snižují důvěru veřejnosti a způsobují plýtvání zdroji. Negativní dopady mohou ovlivnit různé oblasti lidského života, včetně zdraví a brzdit další pokrok. Účinnou obranou je volné sdílení výzkumných dat (open science), transparentní systém peer review návrhů výzkumných projektů, zpráv o průběhu řešení projektů a rukopisů publikací odborníky v daných oblastech.

1) prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. (FF UPCE)
Dopady metodiky hodnocení VaV v letech 2013-2022 na publikační strategie v humanitních vědách v České republice

V příspěvku budou srovnána hodnocení VaV podle metodik M13+ a M17+ s odkazem na působení přednášejícího v oborových hodnotících panelech. Oba hodnotící systémy byly konstruovány odlišně a hodnocení probíhalo s použitím jiných nástrojů. V rámci celostátního hodnocení, které přímo či nepřímo ovlivňovalo financování VO, bylo možné u části oborové komunity dobře indikovat tendence v managementu VaV či přímo v publikačních strategiích, jejichž cílem bylo využít domnělých či skutečných slabin celého hodnotícího systému k získání neoprávněných výhod bez ohledu na skutečnou kvalitu dosažených výsledků. Autor shrnuje základní typy indikovaných aktivit tohoto typu v humanitních vědách v rámci obou hodnotících systémů (M13+ i M17+) a presentuje postupy, kterými se příslušným oborovým hodnotícím panelům dařilo v rámci stanovených hodnotících pravidel výše popsané aktivity eliminovat, tak aby nedošlo k výraznějším deformacím celého hodnotícího procesu.

2) prof. Ing. Jiří Homola, CSc., DSc. (ÚFE AV ČR)
Hodnocení pracovišť Akademie věd ČR a jeho formativní role

Příspěvek prezentuje systém hodnocení pracovišť Akademie věd ČR a zamýšlí se nad tím, jaké motivace hodnocení vytváří pro pracoviště, výzkumné týmy i samotné vědce. Příspěvek se rovněž věnuje otázce, jaké aspekty hodnocení podporují odpovědnost ve vědecké práci a přispívají ke kultivaci vědeckého prostředí a naplňování potřeb společnosti.

3) prof. RNDr. Tomáš Polívka, Ph.D. (PřF JČU)
Od kafemlejnku k Metodice 17+ a dál: Cesta k ideálu hodnocení vědy?

Jakýkoliv systém hodnocení vědy vždy ovlivní chování uživatelů, jelikož se vědci budou snažit chovat tak, aby maximalizovali výsledky hodnocení. Cílem příspěvku je ukázat, jak různé systémy hodnocení vědy aplikované v poslední dekádě a diskutovat, zda systémy hodnocení splňují primární cíl hodnocení, tedy podněcovat vědeckou komunitu k produkci co nejkvalitnějších výsledků. Příspěvek bude taktéž diskutovat výhody a nevýhody parametrického a peer- review hodnocení včetně příkladů ze zahraničí.

4) doc. Mgr. Tereza Stöckelová, Ph.D. (SOÚ AV ČR)
Budoucnost hodnocení vědy

V reakci na vlnu kritiky na adresu systémů hodnocení vědy, které jsou úzce zaměřené na bibliometrii publikačních výstupů, se v současnosti vyvíjí a testuje řada alternativních přístupů. Ty usilují o zachycení komplexnosti vědecké práce a podporu nejen produktivity a kvality, ale také integrity vědy, maximalizaci inkluze a diverzity, utváření vědy jako globálního veřejného statku i měnící se výzkumnou praxi, např. v souvislosti s nástroji AI a sociálními médii. Příspěvek poskytne základní vhled na pole těchto nových přístupů a zhodnotí jejich využitelnost v českém kontextu.

1) Ing. Ilona Müllerová, DrSc. (ÚPT AV ČR)
Transfer znalostí a technologií v prostředí Akademie věd ČR

Na LVIII. zasedání Akademického sněmu AV ČR konaném dne 8. 12. 2021, předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová informovala o schváleném záměru dlouhodobé strategie Transferu znalostí a technologií v prostředí Akademie věd ČR. Mezi hlavní cíle patří podpora projektů vedoucí k licencování duševního vlastnictví, aktivní podpora zakládání spin-off společností, dlouhodobý rozvoj kultivace prostředí pro přenos znalostí a technologií a posílení hodnocení pracovišť s ohledem na společenský dopad vědeckých výstupů. Referát představí tento záměr, formy jeho realizace a některé výstupy. Bude krátce představena „Reforma transferu“, kterou 25. 1. 2024 představila tehdejší ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová a která bude dále rozpracovávána.

2) Ing. Jiří Plešek, CSc. (ÚT AV ČR)
Sdílení duševního vlastnictví výzkumnými organizacemi a podnikatelskou sférou

• Kvalitní komunikace mezi vědeckou a podnikatelskou sférou – zkušenosti z praxe
• Problematika nacenění služeb v hospodářských smlouvách
• Smlouvy o využití výsledků/duševního vlastnictví – zkušenosti se systémem TAČR

3) Mgr. Michal Beluský (CETAV)
Etické aspekty podnikání s výsledky vědecké činnosti

Sdílení zkušeností při hledání společné motivace a nastolení dialogu mezi vědci, vedením výzkumného ústavu a investory při zakládání nových společností typu spin-off. Poukázání na rozdíly, avšak též společné prvky, týkající se východisek, cílů i odborných kompetencí v tomto trojúhelníku – vědec, ředitel, investor. Představení modelů řešení pro vybrané situace a ukázání přínosu role mediátora v podobě specialisty na transfer technologií.

4) prof. Ing. Josef Lazar, Dr. (ÚPT AV ČR)
Transfer znalostí a otázky duševního vlastnictví z širšího etického pohledu

Etické koncepty pro vědecké pracovníky jsou dobře známé a propracované, ale v případě interakce mezi akademickou obcí a podnikovou sférou, o které mluvíme, jako o transferu znalostí, bychom se měli seznámit i s etickými koncepty v podnikatelské sféře. V současnosti existují kritéria ESG (Environmental, Social, and Governance) a podobné etické přístupy v korporátní sféře, jako jsou Ethisphere a CSR (Corporate Social Responsibility). Zatímco etika v akademické obci se zabývá otázkami duševního vlastnictví poměrně podrobně, podnikové koncepce nikoli. Zkušenosti ukazují, že korporace se ve vztahu k veřejnému výzkumu nechovají vždy eticky. Nabízí se návrh zahrnout do etiky i prosazování povinnosti korporací respektovat duševní vlastnictví a výsledky veřejných výzkumných organizací, a tím jim zabránit v hledání neoprávněných výhod na trhu. Iniciativa Společné rady pro výzkum (JRC) na úrovni EU vyzývá k prosazování začlenění otázek etiky přenosu znalostí a technologií a respektování duševního vlastnictví na straně podniků.

1) prof. RNDr. Jiří Wiedermann, DrSc. (ÚI AV ČR)
Máme se bát/nebát umělé inteligence? (Nehodící se škrtněte.)

V referátu poukážeme na nově se ukazující potenciál umělé inteligence ve formě současných velkých jazykových systémů ̶ kvalitativní posun od systémů generujících znalosti směrem k systémům generujícím umělou moudrost. To je velmi silný argument ve prospěch intenzivního výzkumu, rozvoje a využívaní takových systémů. Pořád zde ale zůstává i stinná stránka týkající se dosažení souladu chování umělé inteligence s našimi hodnotami.

2) doc. MVDr. Aleš Hampl, CSc. (LF MU)
Odkud brát poznatky o vývoji člověka?

Poslední tři dekády přinesly obrovské množství poznatků o buňkách, které se účastní reprodukce, jsou motory embryonálního a fetálního vývoje, a jsou zodpovědné za celoživotní obnovu tkání a orgánů každého živého individua. Jedná se o různé buňky v různém stupni diferenciace a s různou mírou plasticity, jejichž společné vlastnosti je předurčují pro možné využití v regenerativní medicíně a tkáňovém inženýrství. Jakkoli se jedná o velmi slibnou medicínskou aplikaci, nese s sebou také mnoho etických a společenských otázek, které nejsou dosud plně zodpovězeny.

3) PhDr. David Černý, Ph.D. (ÚSP AV ČR, ÚI AV ČR)
Existenční rizika moderní vědy a techniky

V relativně nedávné době se někteří odborníci začali zabývat vědou a technikou v perspektivě globálních existenčních rizik, tj. takových rizik, jejichž aktualizace by mohla vyhubit lidstvo či redukovat lidskou populaci na roztroušené skupinky přeživších. Ve svém příspěvku nejdříve představím základní kontury diskuse o (existenčních) rizicích, zmíním se o longtermismus, který je rovněž v pozadí některých úvah o možných katastrofických scénářích lidské budoucnosti. Blíže popíši některá z největších antropogenních existenčních rizik, na závěr se ale budu věnovat především existenčním rizikům spojeným s umělou inteligencí a budu se snažit zhodnotit, jak realistická tato rizika jsou.

1) PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D. (ÚSD AV ČR)
Porušování etiky vědecké práce v perspektivě zkušeností z činnosti Komise pro etiku vědecké práce AV ČR

Příspěvek se opírá o případy, jež během více než dvaceti let své existence projednávala Komise pro etiku vědecké práce AV ČR. Bude prezentovat statistický přehled, analýzu a interpretaci souhrnu podnětů a případů, jimiž se Komise zabývala. Pokusí se zobecnit a případně srovnat (například s praxí etické komise francouzské CNRS) zkušenosti, jež z projednávaných případů vyplývají.

2) prof. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, Ph.D., LL.M., MA (Trnavská univerzita)
Dopady neetického postupu v spoločenských a humanitných vedách

Právna veda, ale tiež (právna) história, (právna) filozofia, resp. všeobecne spoločenské a humanitné vedy, sú vzhľadom na objekt a metodológiu svojho skúmania (spoločnosť, jednotlivec) do veľkej miery diskurzívne orientované. Preto v nich môže okrem štandardných požiadaviek na etiku vedy hrať osobitnú rolu aj etický rozmer používaných rétoricko-argumentačných prostriedkov, etický rozmer využívania či zneužívania výsledkov týchto vied, ako aj celkové “axiologické” pozadie týchto vied – či už ho nazveme ako hodnoty, alebo “ideológia”, či “svetonázor”. Právna veda pritom často priamo ovplyvňuje tvorbu, realizáciu a aplikáciu práva, podobne ako história či filozofia formujú argumenty pre politické stanoviská. Dôsledky neetického postupu (neetického využívania rétorických, interpretačných a argumentačných nástrojov) v týchto vedách, alebo ich zjavné zneužívanie, sú preto možno spoločensky viditeľnejšie a bezprostrednejšie recipované v každodennej realite. Môžu mať totiž priame dopady na fungovanie alebo naopak na krízu spoločnosti. Ale platí to aj naopak – spoločnosť spätne ovplyvňuje hodnotové pozadie a východiská, ako aj nástroje týchto vied (známa je napr. téza o “historiografii ako najpolitickejšej vede”). Sú preto humanitné a spoločenské vedy viac náchylné na zneužívanie? Je potrebné či vhodné zohľadniť toto špecifikum humanitných a spoločenských vied v etických kódexoch pre vedcov? Kde sú hranice vedeckosti diskurzu na jednej strane, a „straníckeho“ využívania a zneužívania vedy na strane druhej?

3) Mgr. Pavel Tomančák, Ph.D. (CEITEC, MPI-CBG)
Proč se neetické jednání nevyplácí ani ve vědě

Ve své přednášce nabídnu pohled na definici, způsoby posuzování a následky neetického jednání ve vědě z perspektivy aktivního vědce, který se mnoho let pohyboval v zahraničí. Pokusím se své zkušenosti srovnat se situací v ČR, kde působím posledních pár let. Chci upozornit hlavně na to, jak vysoce přebyrokratizované prostředí v české vědě a z mezinárodního hlediska nestandardní způsoby hodnocení vědecké práce negativně ovlivňují atmosféru v domácí vědecké komunitě a mohou vést ke kompromisům v oblasti integrity.

4) JUDr. Ján Matejka, Ph.D. (ÚSP AV ČR)
Význam a relevance etických kodexů z pohledu statutárních orgánů výzkumné organizace

Profese výzkumného pracovníka s sebou nese nutnost dodržování pravidel určité profesní odpovědnosti. S její výukou se však výzkumní pracovníci během svého studia setkávají spíše výjimečně, což platí jak pro pravidla právní, tak i etická, stejně tak i pro postupy, které z jejich porušení vyplývají. Popsat vztah etiky a práva, stejně tak i jejich vzájemnou relevanci, je netriviálním úkolem. Jisté však je, že právo a etika nejsou totožné normativní systémy. Zatímco morální pravidla nevytváří stát a zpravidla ani neingeruje do jejich kodifikace, pravidla právní mají zpravidla zákonem formalizovanou povahu, případně minimálně povahu vynutitelnou státem. Příspěvek si klade za cíl popsat případy těchto možných konfliktů, synergií a vzájemného prolínání morálních a právních pravidel v oblasti vědy, a to jak při jejich aplikaci, tak i výkladu, neboť zejména tam lze spatřovat relevanci a prostor pro jejich realizaci. Autor zde vychází z teze, že právo je téměř výlučně orientováno na formální stanovení právních následků určitých skutečností, mezi něž jen výjimečně může spadat i porušení etických pravidel. Tak je tomu i v oblasti vědy, kde etická pravidla vyvěrají z vlastních etických kodexů výzkumných organizací, které vycházejí z obecných principů etiky výzkumu, přičemž obsahují i specifická etická pravidla a postupy pro příslušnou oblast výzkumu.