Zahlavi

Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy

21. 11. 2023

Kriminalita roste, tresty jsou nízké a všude kolem pobíhají delikventi, které jsme příliš brzy propustili z vězení: realita současné české společnosti? Skutečnost je přesně opačná. Jaké další mýty kolují mezi veřejností? A čeho se Češi nejvíce bojí? Tématu se věnuje Eva Krulichová ze Sociologického ústavu AV ČR. Článek nazvaný Krimimýty vyšel ve čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.

Crrr. Ozve se zvonek. Crrr. „Haló, kdo je tam?“ dobelhá se postarší muž ke dveřím. „Revize plynu, pane, pustíte mne prosím dál?“ ozve se z druhé strany. Důchodce váhavě otevře dveře. Možná si ani nestihne uvědomit, že v bytě vlastně žádný plyn nemá, když se na něj muž z chodby vrhne a tluče ho železnou tyčí. Stařík se svalí na zem a útočník mu mezitím vykrádá byt. „Budu mít štěstí, pokud tohle přežiju,“ bleskne mu ještě hlavou, než upadne do bezvědomí. Tak nějak vypadá běžná představa seniorů o tom, jak nebezpečné je otevírat cizím lidem dveře. Žijeme přece v příšerně nebezpečném světě! Každý den to říkají ve zprávách. Copak válka a zdražování – den co den někdo usiluje o to, aby okradl, zbil nebo rovnou zavraždil důchodce… Nebo ne?

Senioři se podle výzkumů obávají zločinu nejvíce ze všech demografických skupin. „Přitom jsou to právě oni, u nichž je pravděpodobnost, že se stanou obětí trestného činu, relativně nízká,“ upozorňuje kriminoložka Eva Krulichová ze Sociologického ústavu AV ČR. „Na druhou stranu, starší lidé vědí, že když se jim něco stane, nebudou schopni se tak rychle vzpamatovat jako mladí. Uvědomují si svoji zranitelnost, a snad i proto se více bojí.“

Kromě seniorů se nejvíce strachují ženy. Ale ani ony nejsou podle dostupných dat častými oběťmi trestných činů. Je však třeba brát v úvahu, že ženy často takzvanou viktimizaci nepřiznají – nejen že na policii nenahlásí znásilnění či obtěžování, ale neuvedou jej ani v anonymních dotaznících při sociologických šetřeních. Jak potom interpretovat výsledky výzkumů? Co z nich vyplývá pro policejní či vězeňskou praxi? Jaký je vlastně český systém trestní justice? Proč vůbec lidé trestnou činnost páchají? Z jakého důvodu jsme méně šťastní než jiné evropské národy?

Kdo se bojí, nesmí do lesa
Paradox, že zločinu se nejvíce bojí ti, kteří jsou jím nejméně ohroženi, je v kriminologii poměrně známý. Není ovšem jediným. Druhým je utkvělá představa veřejnosti, že kriminalita roste. Myslí si to přibližně polovina lidí. V Česku však ve skutečnosti již od konce devadesátých let počet trestných činů trvale klesá.

A nejen v Česku. Proč? „Zlepšuje se socioekonomická situace, životní úroveň, a lidé tak mají menší motivaci páchat například drobnou majetkovou trestnou činnost. Zároveň mohou díky vyšším příjmům lépe předcházet vlastní viktimizaci, například využíváním dostupných bezpečnostních zařízení,“ vysvětluje Eva Krulichová.


Eva Krulichová získala v roce 2022 Prémii Otto Wichterleho určenou pro mladé perspektivní vědce a vědkyně. (CC)

Přestože se Češi v šetřeních domnívají, že páchání trestné činnosti je na vzestupu – snad pod vlivem zpráv a sociálních sítí – cítí se dle statistik stále více v bezpečí. Podle šetření CVVM Sociologického ústavu AV ČR v rámci projektu Naše společnost se ještě v roce 2002 v Česku cítilo bezpečně jen 45 % respondentů, v místě svého bydliště pak 74 %. V roce 2018 jich bylo již 85 %, resp. 87 %. Válka na Ukrajině pohnula s čísly jen málo, v listopadu 2022 se v naší zemi cítilo bezpečně 80 % dotázaných, nicméně v místě svého bydliště číslo vzrostlo dokonce na 91 %.

Nejvíce se lidé bojí krádeží a vloupání do bytu, případně podvodů a násilných přepadení na ulici. Nejméně znásilnění, sexuálního útoku a sexuálního obtěžování. Mnohem více se obávají například teroristického útoku. Třebaže obtěžování a znásilnění se v Česku děje v podstatě denně, zkušenost s teroristickými útoky prakticky nemáme. Statistiku ale jistě zkresluje fakt, že sexuálních útoků se daleko méně obávají muži a také starší osoby.

Bojácnou skupinou jsou též lidé, kteří sledují kriminální relace v televizi nebo podobný obsah v jiných médiích včetně sociálních sítí. Zajímavě se tato skutečnost projevuje třeba při dotazu, jak se lidé cítí bezpečně za světla. Ti, kteří vyhledávají krimi zprávy, se cítí méně bezpečně než ostatní – dokonce méně než ti, kteří se skutečně v minulosti oběťmi trestných činů stali.

Proč tomu tak je? „Pokud nedojde k závažné újmě, může člověku vlastní viktimizace paradoxně pomoci vytvořit si realističtější pohled na kriminalitu i fungování trestní justice. Oběti například často získají dodatečné informace o práci policie i o tom, jaká je reálná úroveň kriminality v místě, kde žijí, což může v důsledku vést ke snížení obav u této skupiny lidí,“ domnívá se socioložka.

Významnou roli hraje i lokalita. Ukazuje se, že lidé žijící v místech, o kterých se obecně ví, že se potýkají s vyšší kriminalitou, si na nebezpečí dokážou zvyknout a přestanou jej vnímat. Ve výzkumech lidé o některých oblastech soudí, že jsou nebezpečné, pokud tam nežijí, zatímco místní je považují za normální. „To může být problém, protože takoví lidé často své obavy zlehčují, a my se tak o nich ani nemáme šanci dozvědět,“ dodává Eva Krulichová.


Kromě seniorů se podle výsledků šetření zločinu nejvíce obávají ženy.

Česko vs. Evropa
V mezinárodním srovnání jsme asi největšími strašpytly Evropy. Podle dat European Social Survey z roku 2016 se Češi cítí z evropských zemí nejméně bezpečně, spolu s Litevci a Italy. Naopak nejvyšší míru bezpečí pociťují Norové či Finové, ale také Slovinci. Přitom třeba Norové uvádějí vysokou míru viktimizace, přes 20 %. Jinými slovy, velký podíl obyvatel se tam stal obětí trestného činu (dvojnásobek proti Česku), a přesto se lidé v Norsku cítí velmi bezpečně. Čím to lze vysvětlit?

„Částečně životní úrovní. Pokud movitému člověku ukradnou kolo, koupí si nové a nemusí se cítit daným přečinem příliš dotčen,“ říká Eva Krulichová. Roli hrají i další faktory, v severských zemích lidé nejvíce důvěřují policii a justici, ale i lidem obecně. Všechna fakta dohromady – s nejspíš kulturně podmíněným pocitem, že se tam zkrátka dobře žije – činí ze severských zemí špičku co do wellbeingu v Evropě. Tomu se nedokážeme rovnat.

Oko za oko
Začali jsme mýty a můžeme v nich pokračovat. Ve společnosti totiž přetrvává další: v Česku máme příliš mírné tresty a je třeba je zpřísnit. Proč naše společnost tradičně spoléhá na účinnost přísných trestů? Patrně jde o odraz vyšší míry obav o vlastní bezpečnost, kterou máme – jak bylo řečeno výše – jednu z nejvyšších v Evropě. Zejména z násilných skutků. „Na druhou stranu, pokud řekneme lidem, aby se vžili do role soudce a potrestali pachatele konkrétního trestného činu, jsou shovívavější a často by volili spíše mírnější trest,“ uvádí Eva Krulichová závěry jednoho ze svých výzkumů.

Tresty jsou v Česku, obecně vzato, na evropské poměry dlouhé. Samozřejmě, když někdo něco provede, společnost žádá, aby byl potrestán. Otázkou je, zda je pro společnost prospěšné, aby byl pachatel ve vězení dlouhou dobu, dejme tomu za majetkový delikt. Mělo by nás přece především zajímat, aby se daný člověk napravil, dále již trestnou činnost nepáchal a společnosti neškodil. A také aby svůj dluh společnosti splatil. Při pobytu ve vězení se to neděje, a navíc jej všichni platíme ze svých daní.

Z výzkumů vyplývá, že trest sám o sobě pachatele nenapraví. Delší pobyt ve věznici mu zpřetrhá sociální vazby, a když se dostane ven, zjistí, že přišel o rodinu, přátele, zaměstnání, bydlení, má dluhy… Zapojit se zpět do normálního chodu společnosti je tak často nad jeho síly.

Někteří podmíněně propuštění tak dostávají tzv. probační dohled (vykonávaný Probační a mediační službou), který může trvat až sedm let. Probační úředník klienta nejen kontroluje, ale také mu má pomáhat, aby se po propuštění z vězení trnitou cestou proklestil. Usnadnit mu hledání bydlení, zaměstnání apod. Pomoc je důležitá zejména v prvních šesti měsících, kdy je nejpravděpodobnější, že se člověk „na šikmou plochu“ opět dostane a stane se recidivistou.

Statisticky vzato je právě recidiva v Česku problém, některé výzkumy uvádějí, že je až padesátiprocentní. „Jenže záleží, jak dlouho daného klienta sledujete. Čím delší výzkum, tím větší číslo,“ upozorňuje Eva Krulichová. „V našem aktuálním projektu sledujeme propuštěné klienty po dobu roku a půl a recidiva se pohybuje kolem deseti procent.“

Jde o projekt s názvem „Faktory recidivy a proces ukončování kriminální kariéry v kontextu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody“ (TA ČR). Nutno dodat, že v Česku je zatím ojedinělý. Vědci a vědkyně v něm zkoumají podmíněně propuštěné s dohledem. Shromažďují o nich data od probační a vězeňské služby a doplňují je individuálními rozhovory.

Jakkoli bádání ještě není dokončeno, první data naznačují, že není ani tak důležité, jestli klienti projdou různými programy nebo s čím vším jim probační úředník pomůže, ale především to, jak se k nim chová, jaký s ním navážou vztah. Často je tedy důležitější empatická psychická pomoc než ta formální.

Projekt pro praxi
Co dalšího z výzkumu zatím vyplynulo? Lidé rozhodně nepovažují pobyt ve vězení za skvělý zážitek, mají výčitky, často uznávají, že se zachovali špatně. Mnohdy ale považují svůj trest za příliš tvrdý. Celkově je pro ně vězení stresující. Což nabourává představu některých lidí venku, že recidivisté se rádi do vězení „zašijí“, aby o ně bylo postaráno.

Ve vězení musí dodržovat řád, jíst a dělat určité úkony v dobu, kterou si sami nestanovili. Nejsou svobodní ani samostatní. Po propuštění však po nich chceme přesný opak – aby se sami o sebe a zcela samostatně postarali. Oceňují proto, když mohou ve vězení pracovat, zapojit se do nějakých programů, plnit povinnosti. Kvitují, když se k nim někdo chová empaticky, pochvalují si například vězeňské kaplany, třebaže zpravidla nejsou věřící.

Pro vězně jsou klíčové dvě věci: aby se k nim okolí nechovalo jako k druhořadým občanům a aby měli možnost ve vězení pracovat. Podle odhadů probačních úředníků má problém se splácením dluhů 80 % propuštěných – při pobytu za mřížemi je nejsou schopni splácet. Navíc práce ve vězení je často honorována nižší částkou, než je minimální mzda. „Když po propuštění nenajdou zaměstnání, nemají našetřené peníze, a naopak jsou zatížení dluhy, snadno získají pocit, že nemají jiné východisko než páchat další trestnou činnost,“ objasňuje motivy recidivistů Eva Krulichová.


Takzvaná otevřená věznice v Jiřicích. Jde o jakýsi trenažér života na svobodě po propuštění. Projekt má úspěch – 90 % vězňů se úspěšně integruje zpět do společnosti.

Pomoc probačních úředníků je proto zásadní. Měli by být školeni, aby dokázali s člověkem propuštěným z vězení navázat vztah, projevit mu empatii, zvládat psychologii – tyto dovednosti se aktuálně často skloňují v zahraničí. Musí na ně ovšem být čas, nejen na vzdělávání, ale i na práci s klientem. Úředníci tedy nesmějí být přetížení, což bohužel v některých lokalitách jsou.

Z rozhovorů jasně vyplývá, že lidé mají po propuštění z vězení velkou motivaci zůstat na svobodě – to je dobrý základ, na kterém lze stavět. Málokdo se stává recidivistou proto, že chce. „Vyjdou plni ideálů typu: zajistím si práci, bydlení, splatím dluhy, založím rodinu a už nikdy se tam nevrátím. Pak se střetnou s realitou – partnerka se na ně vykašle, práci si nenajdou nebo je z ní vyhodí, společnost je odmítne… v čase pak motivace klesá. Pokud můžeme pomoci, je v zájmu společnosti to udělat,“ říká Eva Krulichová.

Dohled a výhled
Ne všichni propuštění vězni dohled potřebují, ne všichni jej dostanou. Nepotřebují jej například ti, kteří seděli za méně závažnou majetkovou kriminalitu a z vězení nedokážou napáchanou škodu splácet. Nebylo by pro společnost výhodnější, aby zůstali na svobodě a museli škodu zaplatit? Někteří jsou ve vězení třeba proto, že neplatí výživné – ale při pobytu za mřížemi jej stejně nezaplatí… Podobných problémů, které by šly vyřešit efektivněji, je mnohem více.

Proto je práce Evy Krulichové a dalších kriminologů důležitá. Sledují, kde je třeba změnit či upravit vězeňský systém či průběh probačního dohledu a co může společnosti jako celku pomoci. A to se také děje. Zmíněný projekt například cílí na úpravy metodiky práce vězeňské i probační služby právě s ohledem na emoční a psychologickou stránku práce s klienty.

„Naší rolí je také informovat veřejnost. Ne o tom, že někdo něco provedl. Ale že kriminalita klesá, soudy konají, jak mají, jak funguje vězení... Že cílem společnosti není lidi věznit, ale pomoci jim, aby jí dál neškodili, a naopak pro ni byli prospěšní,“ zdůrazňuje Eva Krulichová. A třeba také vysvětlit seniorům, že – jakkoli je v pořádku, aby byli obezřetní – navzdory televizním zprávám na ně nečíhá kriminálník za každým rohem.


(CC)


PhDr. Eva Krulichová, Ph.D.

SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR

Zabývá se tématy, jako jsou obavy z kriminality a pocit bezpečí, postoje veřejnosti k trestání nebo důvěra v trestní spravedlnost. Je hlavní řešitelkou projektu Faktory recidivy a proces ukončování kriminální kariéry v kontextu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (TA ČR), jenž si klade za cíl přispět ke zvýšení efektivity zacházení s klienty Probační a mediační služby a Vězeňské služby ČR. Je šéfredaktorkou časopisu Česká kriminologie a autorkou nebo spoluautorkou pěti odborných monografií.


titulka A krystaly
2/2023 (verze k listování)
2/2023 (verze ke stažení)

Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

 

Licence Creative Commons Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

Sociálně-ekonomické vědy

Vědecká pracoviště

Česká společnost prochází od r. 1989 hlubokou a mnohostrannou transformací. Její analýza je – vedle rozvíjení základního teoretického výzkumu - aktuálním úkolem ústavů této sekce. Zhodnocení výsledků ekonomické proměny, výzkum otevřených problémů dalšího ekonomického vývoje, studium transformace sociální struktury, teoretické základy nového právního systému, aktuální otázky psychologie osobnosti a sociální psychologie, to vše jsou témata, jimiž sociální vědy vstupují do živé diskuse s celou společností. Mnohé z těchto výzkumů využívají komparace s obdobně se měnícími zeměmi Střední Evropy. Rovněž se zkoumají nutné předpoklady a možné důsledky vstupu naší země do Evropské unie. Sekce zahrnuje 5 ústavů s přibližně 260 zaměstnanci, z nichž je asi 150 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce