Hlavní budova AV ČR

Historie budovy

V budově sídlí vedení a Kancelář největší domácí vědecké instituce neuniverzitního typu. Dále zde naleznete Knihovnu Akademie věd České republiky a Středisko společných činností, infrastrukturu určenou k podpoře vědy a výzkumu 52 pracovišť Akademie věd ČR. Veřejnosti jsou zde přístupné studovna, přednáškové sály a Galerie Věda a umění. Novorenesanční bankovní palác si nechala vybudovat jedna z prvních spořitelen v Čechách – Spořitelna česká. Vyrostl ve druhé polovině 19. století ve dvou etapách, které dělí více než tři desetiletí. Díky zachování stylové jednoty fasády však stavba vzbuzuje dojem monumentálního celku.

Původní název instituce, která nechala vystavět současné sídlo Akademie věd České republiky, byl Schraňovací pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy, v průběhu času se ale vžil kratší název Böhmische Sparkasse – Spořitelna česká. Svoji činnost zahájila roku 1825, a protože byla řadu let jedinou institucí svého druhu, stala se záhy nejvýznamnějším a nejbohatším peněžním ústavem v zemi a začala pomýšlet na výstavbu vlastního reprezentativního sídla. K tomuto účelu si vybrala místo blízko řeky v centru města, jež nebylo až do poloviny 19. století trvale obydleno. Břehy rozprostírající se podél Vltavy v samém středu metropole totiž sestupovaly plynule k hladině a oblast ohrožovaly časté povodně.

Obrat nastal po vystavění druhého pražského mostu a vybudování zdí staroměstského nábřeží, jímž roku 1845 vznikla první nábřežní promenáda v Praze, která se postupem času stala oblíbeným společenským korzem obyvatel města. Právě v té době vykoupila spořitelna pro stavbu svého sídla pozemky na nynější Národní třídě a roku 1858 vypsala architektonickou soutěž, jíž se účastnili nejlepší architekti své doby: Hermann Bergmann, Bernard Grueber, Vincenc Kulhánek, Josef Niklas, Eduard van der Null, August Siccard von Siccardsburg a Ignác Vojtěch Ullmann.

Vítězným se stal projekt českého architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna, jenž první bankovní budovu v Praze navrhl v čistě novorenesančním stylu, s bohatě zdobenou fasádou. Při stavbě tohoto sídla (hrubá stavba 1858–1861, dostavěno 1863), jehož výška činící 25 metrů posléze určila také výšku ostatních budov v okolí, bylo do základů vůbec poprvé v Praze použito moderního stavebního materiálu – betonu.

Návrh průčelí budovy Spořitelny české, dnes hlavní budovy Akademie věd ČR na Národní třídě, jehož autorem je architekt Ignác Vojtěch Ullmann.
Obrázek: Archiv Jiřího Kotalíka

Od zahájení provozu v novém sídle počet klientů spořitelny dále stoupal, a zároveň také rostl počet zaměstnanců i spisů. Tak přestaly být prostory, jež budova poskytovala, po necelých třiceti letech dostačující. Situaci spořitelna vyřešila zakoupením a následným zbouráním sousedních domů, na jejichž místě vznikla dle návrhu rakouského architekta Friedricha Schachnera dostavba (1893–1896) prodlužující budovu do uvolněného prostoru směrem k nábřeží. Spořitelna česká investovala nemalé prostředky jak do konstrukčního, tak do estetického řešení dostavovaných prostor. K velmi důležitým prostředkům konkurenčního boje mezi peněžními ústavy totiž v této době patřila modernost vybavení a úroveň umělecké výzdoby reprezentačních prostor jejich sídel. Během dostavby tak vznikla i novobarokní dvorana, která původně sloužila jako peněžní hala pro styk se zákazníky.

Během světových válek došlo k násilnému přerušení rozvoje českých peněžních ústavů. Spořitelna česká byla navíc roku 1943 sloučena s Městskou spořitelnou pražskou, čímž vznikla Spořitelna pražská. Budova sice zůstala v majetku spořitelny, ta však již využívala pouze její přízemní prostory, a proto začala ostatní volné části pronajímat dalším institucím. Tak se do sídla spořitelny nastěhovala i Česká akademie věd a umění, jež se roku 1945 stala jedním z mnoha nájemníků této budovy.

Po válce byla uvolňována řada staveb v centru Prahy a instituce, včetně vědeckých, se je snažily získat jako svá sídla. Proto i tehdejší prezident České akademie věd a umění Zdeněk Nejedlý začal vyvíjet snahu získat pro akademii budovu na Národní třídě, neboť se domníval, že se jedná o válečný konfiskát. To se však nezakládalo na skutečnosti a tak začalo dlouhé období vyjednávání mezi ředitelstvím spořitelny a Ministerstvem školství a osvěty, které ukončil rok 1950, kdy koncem roku nařídila vláda republiky spořitelně z budovy odejít. Poslední prostory instituce opustila v lednu roku 1951.

Poté spořitelna své bývalé sídlo darovala státu a jeho právním vlastníkem se po Ministerstvu školství a osvěty nakonec stala Československá akademie věd, která byla zřízena na místě dosavadních neuniverzitních vědeckých institucí zrušených roku 1952. Akademie umístila do prostor na galerii nad dvoranou své prezidium a do dvorany Základní knihovnu.

Obě části budovy navenek působí jako dílo jednoho architekta.

Nově založená knihovna dostala do správy cenné knižní sbírky tehdy zrušené Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění a Masarykovy akademie práce, díky čemuž se okamžitě stala druhou největší univerzální vědeckou knihovnou v Praze. A protože se pro uložení získaného dvousettisícového knižního fondu nenašlo v budově jiné vhodné místo, byly reprezentativní prostory dvorany zastavěny regály a s výjimkou malého prostranství vyhrazeného pro studovnu a výpůjční služby do nich téměř půl století vstupovali pouze knihovníci.

Rozpadem Československa na konci roku 1992 zanikla Československá akademie věd a vznikla Akademie věd České republiky. Právě ta se rozhodla vystavět nové depozitáře pro uložení knih a v uvolněné dvoraně vybudovat moderní studovnu své knihovny (1998–1999). Rozsáhlá stavební rekonstrukce dle projektu architekta Petra Bouřila, jejíž podstatnou součástí byly i náročné restaurátorské práce na obnovení původní umělecké výzdoby, byla v roce 1999 oceněna Grand Prix Obce architektů v kategorii rekonstrukcí a umožnila na konci téhož roku znovu otevřít tento historicky cenný prostor v centru Prahy pro veřejnost.

Studovna Knihovny Akademie věd ČR, bývalá dvorana

Po necelých čtrnácti letech došlo 29. dubna 2013 následkem výbuchu plynu v blízkosti budovy k závažnému poškození zrekonstruované studovny i prostorů Kanceláře Akademie věd. Materiální škody byly obrovské, ale naštěstí nedošlo k žádnému vážnému zranění, přestože v budově bylo v té chvíli mnoho zaměstnanců i návštěvníků knihovny. Výpůjční služby byly v náhradních prostorách poskytovány již týden po této události a po uplynutí dalšího měsíce knihovna opět fungovala v plném rozsahu v původních prostorech studovny ve dvoraně.

Na umělecké výzdobě sídla spořitelny se podílela celá řada významných umělců a špičkových uměleckých řemeslníků. Bohatě zdobené fasádě vévodí na starší Ullmanově části alegorické sousoší Čechie přijímá úspory lidu. Sousoší vysoké 2,9 a široké 4,9 m zhotovil podle kresebných návrhů Josefa Mánesa sochař Antonín Wildt. Celistvost stavby podtrhuje na novější Schachnerově dostavbě symetricky umístěná variace původního sousoší od sochaře Otto Mentzela.

Sousoší na starší části budovy

Za vraty původního vchodu do budovy se nachází kočárový vjezd a monumentální schodiště do reprezentačních místností. Na novější, dnes hlavní vchod, navazuje vstupní hala, jejíž podstatnou část zabírá mohutné, 5 m široké mramorové schodiště zdobené dvěma plastikami lvů v životní velikosti, které podle modelů vytvořených sochařem Josefem Václavem Myslbekem a jeho žáky Mařatkou a Hallmanem odlil do bronzu kovolitec Conrad Hochmann.

Velkolepě je vystavěna i bankovní dvorana, v níž se v současné době nachází studovna knihovny. Její prostor procházející výškou dvou podlaží má dvojité skleněné zastřešení nesené pilíři zdobenými znaky českých měst Prahy, Karlových Varů, Českých Budějovic, Litoměřic, Liberce, Ústí nad Labem, Plzně a Chebu. Spodní rovnou plochu stropu tvoří kovová konstrukce, do které je zasazeno 684 skleněných tabulí, zdobených dekorativní malbou a leptáním, jejichž autorem je Carl Geylings z Vídně. Strop, jehož celkový rozměr je 12,6 × 28,5 m, propouští do dvorany denní světlo, další osvětlení zajišťují čtyři kandelábrové osvětlovací sloupy.

Dominantou prostoru dvorany jsou dvě alegorické sochy z carrarského mramoru – Spořivost a Hospodárnost z let 1895–1897, jejichž modely rovněž zhotovil J. V. Myslbek. Atributy Hospodárnosti jsou košík s kvočnou a klíč, u Spořivosti je to otevřená kniha, včela a dubová ratolest. Provedení těchto soch se ujal sochař Raffaello Cellai.

Myslbekovy karyatidy

 

Nad prostorem dvorany se nachází předsálí reprezentačních místností, v současné době užívaných Kanceláří Akademie věd, na něž navazuje ochoz otevřený arkádami do centrální části knihovny. Strop předsálí je zdoben rozměrnou malbou Eduarda Veitha s námětem znázorňujícím alegorii Štědrosti, která svými dary podporuje rozvoj stavitelství, umění, obchodu a průmyslu, jako to činila také spořitelna.

Protilehlou stranu ochozu zdobí reliéfní dekorace v podobě symbolu spoření úlu lemovaného symboly umění a řemesel a mramorová deska s latinským nápisem "curatores arcae huius saluti civium inde ab anno MDCCCXXV dedicatae aedes hasce amplas usui publico patentes anno MDCCCLXXXXVI exstruxērunt" (v překladu: ředitelství této pokladnice, která je občanům věnovaná do užívání od roku 1825, nechalo roku 1896 pro potřeby veřejnosti vystavět tuto prostornou dvoranu). Díky úsilí Střediska společných činností AV ČR může dvorana po více než sto letech opět sloužit veřejnosti.