Chemičkou jsem se chtěla stát už od čtrnácti let, říká Adéla Šimková

Zpívala v punkrockové kapele, tančí u tyče, míchá luxusní koktejly… Vysmátá chemička a popularizátorka vědy Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR boří mýty o vědcích coby nudných patronech v bílých pláštích. Rozhovor s mladou výzkumnicí o její práci i životě mimo chemickou laboratoř vyšel v časopise A / Easy.

Na Instagramu vystupuješ jako Crazy chemist Adela. Jsi tak trochu „crazy“ i v reálu?

Když jsem si profil v pětadvaceti zakládala, připadalo mi, že mě toto slovo vystihuje. Vždycky jsem byla dost živá a excentrická. Teď mi je dvaatřicet a musím přiznat, že už bych asi volila trochu decentnější přezdívku. Ačkoli tendence hlasitě se projevovat a hodně se všemu smát mám pořád stejné, jako když jsem byla teenagerka. (smích)

Tehdy tě ale, hádám, ještě nebrala chemie…

Ale brala! Chtěla jsem se jí věnovat už od čtrnácti, protože mi dávala odpovědi na otázky, jak věci fungují. Vždycky jsem totiž potřebovala přicházet všemu na kloub. Možná hrálo roli i to, že můj děda byl organický chemik. K chemii mě to prostě táhlo, i když se mnou v té době pořádně cloumala puberta. Nosila jsem tehdy na sobě spoustu cingrlátek, spínacích špendlíků a nášivek a velké těžké boty s kovovou špičkou byly absolutní „must have“.

Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Že by temné punkové období?

Velmi temné. V šestnácti jsme dokonce s kamarádkami a kámošem kytaristou založili punkrockovou kapelu, kde jsem zpívala. Pojmenovali jsme ji Utrum, protože nás nic lepšího nenapadlo. Měli jsme asi čtyři svoje songy a odehráli celkem sedm koncertů. Hlavně v kulturním centru v Rakovníku, odkud většina členů kapely pocházela. Zkrátka jízda! (smích)

Stejně ale nakonec vyhrály zkumavky a sloučeniny.

Ano. Vedle chemie mě však lákala ještě psychologie, protože i ta nabízela odpovědi na moje všetečné dotazy. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou zkusit vystudovat obojí, ale naštěstí mi včas došlo, že je to poněkud vražedná kombinace.

Když už jsme u všetečných dotazů, s kolegyněmi jsi založila projekt Zeptej se vědce, který lidem umožňuje ptát se odborníků na cokoli. Jak vás to napadlo?

Když se během covidu sítě zaplnily kvanty dezinterpretací a plamennými diskuzemi o očkování a dalších věcech, došlo nám, že lidem chybějí odpovědi na spoustu palčivých otázek, a hlavně možnost je někomu položit. Měli informace jen z médií a od politiků, kterým ale příliš nedůvěřovali. Tak jsme se rozhodly dát jim příležitost obrátit se přímo na vědce, kteří se danými tématy zabývají.

A strhla se lavina.

Doslova. Tak velký zájem veřejnosti jsme rozhodně nečekaly. Dotazů rychle přibývalo a zdaleka se netýkaly jen covidu. K našemu nadšení také dramaticky rostl počet vědců, kteří byli ochotní dělat si ve svém volném čase bez nároku na honorář rešerše a zpracovávat odpovědi pro naše tazatele. Zatímco na začátku nás bylo deset, teď už se na projektu podílí přes tři sta badatelů.

Úplná popularizační armáda!

Je nás sice hodně, ale stále ne dost. Pořád stojíme o posily z nejrůznějších oborů, protože dotazů nám chodí mraky, ze všech vědních disciplín. Jejich příjem jsme museli omezit na čtyřicet měsíčně, abychom se nezavařili.

Poptávka je tedy větší?

Mnohem. Jenže fundovaně zpracovat odpovědi není žádná legrace. Pro každou otázku hledáme vhodného odborníka, který odpověď vypracuje na základě relevantních vědeckých studií. Text pak ještě musí vidět recenzent z téhož oboru. Potom se výsledek edituje, aby byl gramaticky správný a srozumitelný. Odpověď, kterou nakonec publikujeme na sítích nebo na našem webu, si tedy rozhodně nikdo nevycucal z prstu.

Co lidi zajímá nejvíc?

Zejména témata spojená se zdravím ze všech možných úhlů pohledu. Třeba vliv kofeinu, cukru, spánek… Často také odpovídáme na společenské otázky. Kromě toho dostáváme spoustu originálních až kuriózních dotazů. Krátce po startu projektu se nás třeba někdo zeptal: pokud by mohl existovat tunel skrz Zemi, který by vedl středem planety, co by se stalo, kdybych do něj skočil?

Neotřelý dotaz…

Strašně se nám líbil. Zvídavosti se prostě meze nekladou. Před časem jsme zase řešili, proč se člověku vždycky v kapse zašmodrchají sluchátka.

Adéla Šimková se zabývá hlavně možnostmi cílení na nádorové tkáně.

I na to mají vědci vysvětlení?

Jasně! Kolega fyzik vypracoval velmi sofistikovanou odpověď. Razíme heslo, že blbé otázky neexistují, takže se nebráníme odpovídat ani na zdánlivé banality. Nedávno nám například tazatel napsal, že vařil v jednom hrnci větší a menší kolínka a chtěl vědět, proč do sebe zalézají. Odstartoval tím úplnou mánii, protože si to chtěl každý vyzkoušet. Kolínka ve velkém vařili jak naši sledující na sítích, tak lidi z našeho týmu. A všem se ta malá skutečně zavrtala do těch větších.

Prozradíš, čím to je?

Může za to kombinace dvou fyzikálních jevů, což v odpovědi pisateli skvěle vysvětlila dvojice mých kolegů. Mimochodem, díky této „srandě“ jsme pronikli až na stránky Blesku. I tohle je zkrátka způsob, jak dostávat vědu k veřejnosti a ukazovat lidem, jak moc je zábavná.

Zrovna tvůj výzkum se ale věnuje celkem vážným věcem…

To je pravda. Vyvíjíme s týmem látku, kterou by se dal v těle co nejpřesněji označit nádor, což by usnadnilo jeho diagnostiku. Současné zobrazovací metody totiž mají své limity. Třeba pro odhalení nádorů pomocí pozitronové emisní tomografie se často používá fluorodeoxyglukóza, která doputuje do místa s velkou spotřebou glukózy. Tato vlastnost je pro některé nádory typická, jenže nejen pro ně. V určitých případech se tedy tato metoda využít nedá.

V jakých například?

Třeba nádor v mozku tímto způsobem nezobrazíš. Mechanismus cílení prostě není dostatečně specifický. Spousta vědců na celém světě včetně nás se proto snaží objevit spolehlivější ukazatel pro rozlišení zdravé a nádorové tkáně. Před několika lety se ukázalo, že by takovým indikátorem mohl být takzvaný fibroblastový aktivační protein neboli FAP. V normální tkáni ho totiž běžně nenajdeš, zato v nádorové je ho plno. My proto pracujeme na vývoji látky, která by FAP zvládla v těle vystopovat.

Model inhibitoru FAP

A s ním i nádor?

Přesně tak. Nejlíp tento protein dokážou vypátrat jeho vlastní inhibitory neboli blokátory. Jde o malé molekuly, které to k FAP silně přitahuje a velmi dobře na něm drží. Fungují v podstatě jako magnet pouze směrem k tomuto proteinu a dají se proto použít jako cílící nástroje, takové adresy do nádoru. Navíc se na ně dá „pověsit“ třeba radioaktivní světýlko, které nalezenou nádorovou tkáň označí.

Tumor se tedy rozsvítí?

Dá se to tak říct. Nejde však o viditelné světlo, ale o slabé radioaktivní záření. Nicméně pokud by se tento přístup osvědčil v diagnostice, mohli bychom toto neškodné světýlko vyměnit za mnohem silnější, které by zvládlo nádor přímo v daném místě likvidovat. Léčba by tedy byla proti dnešním možnostem chemoterapie a ozařování přesně zacílená, čímž by se snížilo množství jejích nežádoucích účinků. Ale to už hodně předbíhám.

Zabijácké světýlko ještě není na pořadu dne?

Primárně vyvíjíme diagnostický nástroj, což vypadá slibně, ale i na něm nás ještě čeká moře práce. Už se nám sice podařilo „namíchat“ super inhibitory FAP, které teď ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou zkoušíme na myších. Jenže navrhnout optimální molekulu, která bude obsahovat jak náš blokátor, tak onu radioaktivní značku, není jen tak. Ještě máme před sebou léta bádání.

Léta? Věda je, koukám, jen pro trpělivé…

Určitě. Navíc je taky celkem těžká. Ale právě proto mě baví. Mám ráda výzvy a trnitější cesty, protože díky nim člověk roste, rozvíjí se.

Velkou zálibou mladé vědkyně je pole dance.

Kromě bádání a koordinování projektu Zeptej se vědce ještě pečuješ o malou dcerku. Stíháš i nějaký relax?

Snažím se. Vždycky jsem měla dost koníčků a nehodlám se jich vzdát proto, že mám práci a rodinu. Samozřejmě, že chci trávit co nejvíc času s dcerou. Kdybych ale kvůli tomu úplně vynechala své vlastní aktivity, byla bych děsně frustrovaná a o takovou mámu žádné děcko nestojí. Musím proto nějak rozumně skloubit práci, rodinu i moje radosti. Ještě během mateřské jsem se třeba vrátila k mé letité vášni – k pole dance.

K tanci u tyče?

Ano. Přičichla jsem k tomu už v roce 2011, tedy dávno před tím, než to bylo cool. Tehdy u nás ještě pole dance moc lidí neznalo. Měl jakýsi punc kontroverznosti a zapovězenosti, což mě lákalo. Tak jsem si řekla, že jej musím zkusit. A totálně jsem tyči propadla. Jen ze začátku to obnášelo hodně vysvětlování…

Proč?

Když jsem někde řekla, že tančím u tyče, každý si představil, že se svlíkám v baru. Je pravda, že v některých podnicích se striptérky vlní kolem tyče, ale to nemá s pole dance nic společného. Sexy pozice sice mají v některých jeho formách svoje místo, nicméně poledancerky svršky neodhazují. Jde o sportovně-taneční disciplínu s prvky gymnastiky a akrobacie. Což někdy lidi pochopili až po názorné ukázce, třeba u dopravní značky. (smích)

Prostě ses vyhoupla na zákaz vjezdu a ukázala jim pár triků?

Třeba. Na značce podle mě aspoň jednou skončí každá začínající poledancerka. Chceš prostě kamarádkám po pár pivech cestou z hospody ukázat, co umíš, a vzápětí vzhůru nohama na značce zjistíš, že to nebyl dobrý nápad – její tyč je totiž strašně široká a příšerně klouže.

Musíš mít obrovskou sílu v rukách, ne?

Určitě větší, než kdybych pole dance nedělala. Udržet se v některých pozicích je celkem záhul. Taky mi po mateřské nějakou dobu trvalo, než jsem se do nich zase vydrápala. Postupně se ale dostávám zpátky do formy, což je super, protože u tyče jsem schopná opravdu úplně vypnout.

Daří se ti to i jindy? Třeba u míchání drinků, kterému se podle fotek na Instagramu taky dost věnuješ?

Částečně. Mám doma celkem dobře vybavený bar a čas od času pozvu kamarády na koktejl podle mých osvědčených receptur. Než bych do sebe lila vodku s džusem, dám si radši dobře zkombinovaný a dochucený kvalitní alkohol. Baví mě experimentovat, míchat různé ingredience a zjišťovat, co mi nejvíc chutná.

Taková domácí laboratoř… Mimochodem, jaká je tvoje nejoblíbenější chemická sloučenina?

Rozhodně kofein! Má krásnou molekulu a hlavně: bez jeho stimulačních účinků bych asi dávala mix mateřství, vědy a všech mých aktivit jen stěží. (smích)

 Mgr. Adéla Šimková

Ústav organické chemie a biochemie AV ČR

Vystudovala organickou chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od roku 2016 působí jako doktorandka ve výzkumné skupině proteáz lidských patogenů v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Zabývá se zejména možnostmi cílení na nádorové tkáně, konkrétně zkoumá inhibitory fibroblastového aktivačního proteinu.

Kompletní článek naleznete v časopise A / Easy (dříve AΩ / Věda pro každého), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Kateřina Radilová

Text a fotografie (kromě modelu inhibitoru) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Nový vodíkový elektrolyzér ukládá energii z obnovitelných zdrojů
• Vědci vyvinuli novou kontrastní látku, která pomůže včas odhalit skryté nemoci
• Rostliny v sobě mají neuvěřitelné chemické bohatství, říká Tomáš Pluskal
• Krotitelé molekul: vědci objevili, jak zvýšit kapacitu molekulárních čipů
• Od vynálezu k praxi. Firma vyzkouší metodu jednodušší výroby metanolu
• Badatelé představili 3D materiály pro rekonstrukční a plastickou chirurgii
• Proč se Země a Venuše vyvinuly odlišně? Napoví mise, jíž se účastní i Češi
• Nová zobrazovací metoda pomůže rychleji identifikovat například rakovinné tkáně
• AMULET se zaměří na vývoj multiškálových materiálů, získal téměř půl miliardy
• Počítačový model ucha: čeští vědci vyvinuli unikátní nástroj ke zkoumání sluchu