FOTO: Samčí převaha. Skokani zelení v Poodří kradou vajíčka příbuzným žábám

16. 08. 2021

Skokani zelení na to vyzráli! Dokázali si vytvořit strategii, při které vůbec nepotřebují samičky svého druhu. V povodí řeky Odry ostatně na žádnou žábu ženského pohlaví patřící k taxonu Pelophylax esculentus ani nenarazíte. Co tedy tito krásně zbarvení obojživelníci dělají pro zachování rodu? Abychom to zjistili, vyrazili jsme v době žabího páření s fotoaparátem i kamerou do Poodří. Průvodce žabím životem nám dělali vědci z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.

Letošní přelom dubna a května milostným hrátkám skokanů příliš nepřál. Žáby by potřebovaly o pár stupňů na teploměru více, aby se jim pořádně rozproudila krev v žilách a zatoužily plodit potomstvo. Naše výprava je tak musela v mokřadních loukách a na krajích rybníků trochu více hledat – nehybně se schovávaly a čekaly na teplé sluneční paprsky. Na druhou stranu nám alespoň neutíkaly a nechaly se vyfotografovat. A my jsme si tak spolu s Marií Kaštánkovou a Lukášem Cholevou mohli nerušeně povídat o pozoruhodném chování skokanů zelených, které spolu s kolegy z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR studují už více než dvacet let.

Text: Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Video: Tomáš Kopecký, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a všechny fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Začátkem května jsou obvykle žabí námluvy v plném proudu a na březích rybníků či tůní se konají hotové koncerty místních obojživelných obyvatel. Letošní chladné jaro ovšem žáby nechalo ještě odpočívat.

Žáby se schovávaly v kalužích na loukách a vědci vybavení holinkami a podběráky je museli v trávě hledat. Skokani zelení díky své barvě opravdu umějí splynout s okolím, a když o tom, kde jsou, ani nenapovídají skřehotáním, je lov o to složitější.

Nakonec se podařilo několik obojživelníků objevit. Nejprve to však byla kuňka obecná. Když skákala pryč z našeho dosahu, odhalila pestré oranžové kresby na spodku svého těla.

My jsme však měli políčeno na skokana zeleného, který mezi žábami vyniká svými rozmnožovacími strategiemi. Láká k páření samičky jiného druhu – skokanů skřehotavých. Výsledek jejich milostných pletek je dvojího typu – potomci mužského pohlaví jsou opět skokani zelení, kdežto samičky zdědí taxonomickou příslušnost po matce.

Sám skokan zelený je přitom křížencem. Vyvinul se ze spojení skokanů krátkonohého a skřehotavého (na obrázku), jemuž současně „krade“ vajíčka pro vlastní rozmnožování.

„Skokani zelení jsou jakýmisi poloklony. Přenášejí si vždy jednu sadu chromozomů rodičovského druhu a během páření potřebují získat sadu druhou,“ říká Lukáš Choleva. Takzvanou hybridogenezi využívají také některé druhy kaprovitých ryb ve Španělsku či Portugalsku.

Vědci si pochvalují spolupráci s rybníkářem Janem Stehlíkem a vyzdvihují příkladný přístup k hospodářskému chovu ryb, který může fungovat v harmonii se zdejším rozmanitým a unikátním ekosystémem.

Síť rybníků okolo Jistebníku je rájem vodního ptactva, na ostrovech mezi jednotlivými nádržemi hnízdí volavky popelavé i bílé. Žije tu nespočet kachen či labutí a místo u jednoho z odtokových kanálů si oblíbila bobří rodinka, kde si postavila hráz.

Žáby hledáme i mezi rákosím u rybníka. Ze břehu ale není nic vidět. Vědcům nezbývá než obléct vysoké gumové kalhoty a vlézt přímo do vody.

Mělký břeh je plný vodních rostlin, mezi jejich stonky a listy je skokanům zeleným příjemně.

Tentokrát nás zajímá jiný druh obojživelníka, ale když v síťce podběráku uvázne i čolek obecný, potěší nás to.

Nakonec se podařilo odchytit i skokana zeleného. Vlevo je dospělý jedinec, vpravo juvenil, tedy několik měsíců stará žába. Dorůstat může velikosti až deset centimetrů.

Přemísťujeme se do laboratoří Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, se kterou badatelé z Akademie věd ČR dlouhodobě spolupracují.

V laboratořích vědci porovnávají vzorky DNA žab odchycených přímo v terénu. Zjistili z nich, že všichni skokani zelení v Poodří jsou příbuzní a nesou stejnou genetickou informaci prapůvodního skokaního otce.

Vzorky DNA skokanů zelených se odebírají neinvazivními metodami, například stěrem slin z ústní dutiny, případně se využívají částečky blanek mezi prsty.

„Pokud pochopíme mechanismy, jakými dochází k eliminaci mateřské DNA u žab, mohli bychom nalézt i alternativní cestu k cílené eliminaci nežádoucích genů otce či matky,“ vysvětluje Marie Kaštánková.

Jak vědkyně podotýká, využít by se to pak dalo například v medicíně. Jednou bychom tak skokanům mohli vděčit třeba i za klonování částí lidského těla.

Když se setmí, vracejí se vědci opět do terénu. Během období námluv jsou totiž žáby aktivnější právě v noci.

FOTO: Samčí převaha. Skokani zelení v Poodří kradou vajíčka příbuzným žábám

Začátkem května jsou obvykle žabí námluvy v plném proudu a na březích rybníků či tůní se konají hotové koncerty místních obojživelných obyvatel. Letošní chladné jaro ovšem žáby nechalo ještě odpočívat.

Žáby se schovávaly v kalužích na loukách a vědci vybavení holinkami a podběráky je museli v trávě hledat. Skokani zelení díky své barvě opravdu umějí splynout s okolím, a když o tom, kde jsou, ani nenapovídají skřehotáním, je lov o to složitější.

Nakonec se podařilo několik obojživelníků objevit. Nejprve to však byla kuňka obecná. Když skákala pryč z našeho dosahu, odhalila pestré oranžové kresby na spodku svého těla.

Sám skokan zelený je přitom křížencem. Vyvinul se ze spojení skokanů krátkonohého a skřehotavého (na obrázku), jemuž současně „krade“ vajíčka pro vlastní rozmnožování.

„Skokani zelení jsou jakýmisi poloklony. Přenášejí si vždy jednu sadu chromozomů rodičovského druhu a během páření potřebují získat sadu druhou,“ říká Lukáš Choleva. Takzvanou hybridogenezi využívají také některé druhy kaprovitých ryb ve Španělsku či Portugalsku.

Vědci si pochvalují spolupráci s rybníkářem Janem Stehlíkem a vyzdvihují příkladný přístup k hospodářskému chovu ryb, který může fungovat v harmonii se zdejším rozmanitým a unikátním ekosystémem.

Síť rybníků okolo Jistebníku je rájem vodního ptactva, na ostrovech mezi jednotlivými nádržemi hnízdí volavky popelavé i bílé. Žije tu nespočet kachen či labutí a místo u jednoho z odtokových kanálů si oblíbila bobří rodinka, kde si postavila hráz.

Žáby hledáme i mezi rákosím u rybníka. Ze břehu ale není nic vidět. Vědcům nezbývá než obléct vysoké gumové kalhoty a vlézt přímo do vody.

Mělký břeh je plný vodních rostlin, mezi jejich stonky a listy je skokanům zeleným příjemně.

Tentokrát nás zajímá jiný druh obojživelníka, ale když v síťce podběráku uvázne i čolek obecný, potěší nás to.

Nakonec se podařilo odchytit i skokana zeleného. Vlevo je dospělý jedinec, vpravo juvenil, tedy několik měsíců stará žába. Dorůstat může velikosti až deset centimetrů.

Přemísťujeme se do laboratoří Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, se kterou badatelé z Akademie věd ČR dlouhodobě spolupracují.

V laboratořích vědci porovnávají vzorky DNA žab odchycených přímo v terénu. Zjistili z nich, že všichni skokani zelení v Poodří jsou příbuzní a nesou stejnou genetickou informaci prapůvodního skokaního otce.

Vzorky DNA skokanů zelených se odebírají neinvazivními metodami, například stěrem slin z ústní dutiny, případně se využívají částečky blanek mezi prsty.

„Pokud pochopíme mechanismy, jakými dochází k eliminaci mateřské DNA u žab, mohli bychom nalézt i alternativní cestu k cílené eliminaci nežádoucích genů otce či matky,“ vysvětluje Marie Kaštánková.

Jak vědkyně podotýká, využít by se to pak dalo například v medicíně. Jednou bychom tak skokanům mohli vděčit třeba i za klonování částí lidského těla.

Když se setmí, vracejí se vědci opět do terénu. Během období námluv jsou totiž žáby aktivnější právě v noci.

Přečtěte si také

Newsletter