Holokaust z genderové a rodinné perspektivy

21. 03. 2017

Pohled žen a mužů se může lišit – a liší se kupodivu i v případě výzkumu holokaustu. Byly to právě ženy badatelky, které se v 80. letech nejprve ve Spojených státech zaměřily primárně na osudy ženských obětí holokaustu, které podle nich byly do té doby opomíjené. V Praze se tento týden konala mezinárodní konference, která úzce specializovanou genderovou analýzu rozšířila o pohled na celou rodinu. Spolupořádala ji dr. Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Po druhé světové válce se výzkum holokaustu zaměřoval především na rekonstrukci toho, co se vlastně stalo. Definoval se pojem holokaust, zkoumalo se, kolik lidí zemřelo, kdo přežil, vycházelo postupně na světlo, jak fungovaly koncentrační a vyhlazovací tábory. Jak podotýká Kateřina Čapková, například v Německu se výzkum holokaustu zaměřoval hlavně na fenomén nacismu a vyrovnání se s vlastní vinou. Na oběti a jejich osudy se naopak od počátku zaměřovali badatelé v Izraeli, Polsku a postupem času ve Spojených státech.

Právě za oceánem se zhruba v 80. letech 20. století začal rozvíjet i feministický nebo chcete-li genderový pohled na výzkum holokaustu a jeho dozvuků. Převážně ženy badatelky se zevrubněji zaměřovaly na osudy konkrétních obětí, zejména žen a dětí.

Aktuální pražská konference s bohatou mezinárodní účastí se od genderového pohledu odrazila, navázala na něj a významně ho rozšířila o rodinnou perspektivu.

Konferenci Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR svolala společně s Eliyanou Adlerovou z Pensylvánské státní univerzity a Ruth Leiserowitzovou z Německého historického ústavu z Varšavy. Akce se konala ve dnech 14. až 16. března 2017 v reprezentativních prostorách Akademie věd ve Vile Lanna.

Rozvody v ghettu i pováleční sirotci

Většinu z přednášejících tvořily ženy. Tón diskuse udala Dalia Oferová z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, která se zaměřila na každodennost ve východoevropských ghettech v předválečném a válečném kontextu. Její kolegyně Michal Ungerová z izraelské Ashkelon Academic College pak téma doplnila o překvapivé informace o rozvodovosti v ghettech.

„I pro mě osobně to byla novinka, například to, že v ghettech fungovala rabínská komise, která v případě nouze pomáhala ve zrychleném řízení rozvádět manželství, a to hlavně na žádost žen,“ říká Kateřina Čapková.

Důvodů rozvodů bylo více. Jeden z nich souvisí se změnou rolí mužů a žen, k níž došlo v pokřiveném světě válečného ghetta. Muž, který měl před válkou určité postavení, zaměstnání a roli v rámci rodiny, se často ocitl bez prostředků a s malou možností zajistit rodinu. Zatímco žena, dříve v domácnosti, najednou získala možnost přivýdělku úklidem, prací v kuchyni nebo ručními pracemi.

Rodina se tak ukazuje nejen jako pouto lásky a solidarity, ale i jako symbol zmaru válečné doby. „Dítě křičí, že má hlad, otec chce cigarety, matka chce zemřít. To je rodinný život v ghettu.“ Tak zní autentická citace z deníku Ireny Hauserové, ze dne 17. 7. 1942, kterou Michal Ungerová doplnila svůj příspěvek.

Druhý důvod častých rozvodů souvisí s tradicí věřících Židů. Podle náboženských zvyklostí by se žena, pokud by nevěděla, co se stalo s jejím mužem, v budoucnu mohla znovu provdat jen s velkými obtížemi. Také proto páry žádaly právě v době hrozících deportací rabíny o účelový rozvod s tím, že v případě přežití obou se mohli znovu nechat sezdat.

„Právě tento aspekt byl i pro mě velmi překvapivý. Historici ze západní a střední Evropy, včetně mě, jsou zvyklí vnímat dějiny Židů převážně z perspektivy sekulárních Židů, osudy chasidských Židů jsou v našem okruhu méně probádané,“ doplňuje Kateřina Čapková.

Jeden z mnohých poválečných židovských sirotčinců. Tento je z Bussum, Nizozemí

Několik zajímavých příspěvků zaznělo i o poválečných osudech židovských sirotků a oddělených sourozenců. Mluvilo se také o těžkostech smíšených rodin a traumatech druhých a třetích generací přeživších. Dva příspěvky se zaměřily i na romský holokaust, například na málo známé osudy romských rodin z bělorusko-litevského pomezí.

„Byly jsme překvapené a vlastně trochu i šokované zájmem o konferenci, přihlásilo se nám původně 70 vědců a vědkyň, z nichž jsme vybraly 20 s nejzajímavějším abstraktem. Zájem byl enormní z USA, Německa, Francie, Maďarska, samozřejmě i z Izraele. A právě z Izraele přijeli i badatelé, kteří stáli původně u kořenů genderového obratu výzkumu holokaustu v 80. letech,“ uzavírá Kateřina Čapková.

Vybrané konferenční příspěvky vyjdou ve formě studií knižně, zřejmě v některém z prestižních amerických nakladatelství.

Více informací ke konferenci Holocaust and its Aftermath from the Family Perspective (v angličtině).

Mgr. Kateřina Čapková, Ph.D., působí jako vedoucí pracovní skupiny pro inkluzivní dějiny na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Vystudovala germanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1996–1998 přednášela jazyk a kulturu jidiš na Fakultě sociálních věd UK, od roku 1999 vyučuje moderní židovské dějiny na New York University v Praze a s přestávkami též na FF a FSV UK. Je autorkou knih Češi, Němci, Židé? o národních identitách Židů v Čechách v meziválečném období a Nejisté útočiště (spolu s Michalem Franklem) o situaci uprchlíků z nacistického Německa v Československu ve třicátých letech. V současné době se věnuje výzkumu začlenění židovského obyvatelstva do poválečného Československa a Polska.

Připravila: Leona Matušková, Odbor akademických médií SSČ AV ČR
Foto v perexu: Židovské muzeum v Praze (na snímku Ella a Otto Deutsch se Zuzanou, Praha 1949)
Foto v článku: USHMM ve Washingtonu
Fotogalerie: David Kumermann