Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně

11. 10. 2024

Ke konci života už byl zcela slepý, přesto stále úspěšně velel husitským vojskům. Jeho muži ho respektovali jako geniálního stratéga. Protivníci se jej obávali. Kontroverze budil už za svého života a rozdílné názory na jeho život přetrvávají po celých 600 let od doby, kdy opustil tento svět. Zemřel 11. října 1424 při vojenském tažení u Přibyslavi na následky zánětlivého onemocnění. Co o Žižkovi (ne)víme?

Legenda praví, že se Jan Žižka narodil za prudké bouřky. Nepřízeň počasí prý donutila jeho matku odpočinout si pod mohutným dubem. Právě tam dítě přivedla na svět. Jestli to tak skutečně bylo, není známo. Tato pověst se totiž v pramenech objevuje až o nějaké dvě stovky let po události.

Pokud navštívíte jihočeský památník s monumentem z balvanů, na kterém je vyrytý nápis „Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova“, berte ho spíše s nadsázkou. „Ve skutečnosti vůbec nevíme, kdy a kde přesně budoucí vojevůdce spatřil světlo světa. Mohl se narodit v Trocnově, ale jeho kolébka mohla stejně dobře stát i jinde v blízkém okolí. Variant je více,“ píše historik Petr Čornej v knize Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Nakladatelství Paseka, 2019).

Neznáme Žižkovu podobu
O vojevůdcově narození vznikla legenda, protože fakta k dispozici nebyla. Stejně tak nemáme informace k mnoha dalším detailům z jeho života, třeba k tomu, jak vypadal. Přestože existuje nespočet různých „žižkovských“ obrazů, ilustrací a soch, žádná z nich nevznikla za jeho života. Dokonce ani není jasné, jestli měl zraněné levé oko, nebo to pravé.

„Navzdory četným pozdějším vyobrazením nevíme, jak ve skutečnosti Jan Žižka vypadal, jakou měl barvu hlasu, jak gestikuloval ani v jakých zvycích si liboval,“ píše v knize Jan Čornej. Jeho slova potvrzuje také Filip Velímský z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, který se podílel na průzkumu údajné kalvy (části lebky) husitského bojovníka, uložené v Žižkově síni v Čáslavi.

Záhada Žižkovy lebky

Kosti a část lebky se našly v roce 1910 při opravách kostela sv. Petra a Pavla. Vystaveny byly slavnostně v roce 1929 díky finančním prostředkům ze sbírky, která se uskutečnila v roce 1924, v době oslav 500. výročí úmrtí vojevůdce. Žádné vědecké zkoumání za celé 20. století zatím domněnku, že je kalva reálným ostatkem Jana Žižky nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo.

Aktuálně se kalvě (společně s dalšími předměty: zlomky dřevěných destiček, zbytky textilu a fragmentem keramické mísy) věnují vědci z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha. Radiouhlíkové datování naznačilo, že některé ostatky skutečně mohou pocházet z první poloviny 15. století. Ani to ale není důkazem.

„Odborná historická obec je ve věci ztotožnění čáslavské kalvy s ostatky vojevůdce dlouhodobě skeptická,“ říká archeolog Filip Velímský. „Neexistuje žádný soudobý věrohodný pramen, který by uložení v Čáslavi zmiňoval. Tradice o Žižkově hrobu je doložena až o několik generací později, navíc nejednotně,“ dodává archeolog.

Znal Žižka Husa?
Další nejistou záležitostí ze života válečníka je, jestli se osobně setkal s reformním kazatelem z Betlémské kaple Janem Husem. Žádný hodnověrný důkaz, že by se tak stalo, se nikdy nenašel. Existuje sice obraz, který oba muže zachycuje v živém rozhovoru, jenže ten vznikl až v 19. století. První písemná zmínka o přítomnosti Žižky v Praze pochází z listopadu 1414 – tehdy už byl Jan Hus na cestě na kostnický koncil, kde byl v červenci 1415 upálen.

Jak přišel Jan Žižka o oko?
Jednoznačným poznávacím znamením husitského vojevůdce je páska přes oko. Díky ní vypadá ještě hrozivěji, jako skutečný rváč a bojovník. Jenže které oko to vlastně bylo? Nevíme.

„Byl od dětství jednooký. Jak, kdy a o které oko přišel, zůstává předmětem dohadů,“ píše Petr Čornej v knize Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Víme, že o první oko pravděpodobně přišel někdy kolem dvanácti let.

V roce 1421 při obléhání hradu Rabí pak přišel i o to druhé. Poslední tři roky tak vojskům velel zcela slepý.

Jan Žižka na bankovce
Jedno z vyobrazení Žižky zdobilo dvacetikorunovou bankovku (platná 1971–1991).

Husitská revoluce
Jan Žižka se pravděpodobně zapojil už do příprav prvního husitského povstání, které skončilo vyhozením desítky konšelů z oken novoměstské radnice. Rozvášněný dav úředníky, kteří pád přežili, dobil sudlicemi, meči a kordy (30. července 1419).

Pražskou defenestrací a následným úmrtím krále Václava se naplno otevřela stavidla násilí. Nastala doba jako stvořená pro bojovníka Jana Žižku, který se záhy ukázal jako obratný a rozhodný vojevůdce. Jako ryba ve vodě byl především ve velkých polních bitvách husitů proti jejich odpůrcům sešikovaným za králem Zikmundem Lucemburským (bratrem Václava IV.).

Zazářil v bitvě u Sudoměře (25. března 1420) a na Vítkově (14. července 1420). V obou případech méně početní a hůře ozbrojení husité zvítězili nad křižáckými vojsky. Sláva jednookého vojevůdce se začala šířit mezi lid, který jej obdivoval jako zázračného bojovníka, za nímž stojí sám Kristus. Jiní v něm naopak spatřovali vtělení ďábla.

Tyran i světec zároveň
„Příšeru ohavnou, krutou strašlivou, bezohlednou, zahubil boží prst, když ji nemohla zničit lidská ruka,“ napsal o Žižkově posledním výdechu Enea Silvio Piccolomini, italský autor díla Historia Bohemica, které vyšlo v roce 1458 (34 let od chvíle, kdy vojevůdce podlehl oné dosud neznámé nemoci). Díky tehdejší novince – knihtisku – se Italova práce dočkala do té doby bezprecedentního rozšíření po celé Evropě a ovlivnila uvažování o Janu Žižkovi i o husitech na dlouhá desetiletí.

Husité byli v jeho podání stateční, téměř nadpřirozenými schopnostmi obdaření hrdinové, kteří si ale vzhledem ke svému kacířství zasluhovali jednoznačný odsudek. Žižku pak autor líčil jako zločince, jehož monstrózní zjev doplnila slepota.

Hanobení Žižkovy památky vrcholilo v 17. století za rekatolizace po Bílé hoře. Došlo dokonce tak daleko, že v Čáslavi na náměstí nechal místní děkan demonstrativně spálit údajné válečníkovy ostatky, vykopané z úkrytu v tamním kostele sv. Petra a Pavla.

Naopak úctu a obdiv k bojovníkovi projevovali národní obrozenci a později přívrženci nově budované Československé republiky, včetně prezidenta T. G. Masaryka. Rovnítko mezi revolučním zápalem husitů a komunistů pak udělal totalitní režim po roce 1948.

Jan Žižka_kniha
Nejobsáhlejší informace o Janu Žižkovi v současné době poskytuje stejnojmenná kniha historika Petra Čorneje. V roce 2020 se stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera.

Žižka stále živý
Téma je v kurzu i dnes. O trocnovském vojevůdci se stále píšou a vycházejí knihy, točí se filmy. Objemná monografie Petra Čorneje o Janu Žižkovi se v roce 2020 stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera. Snímek Petra Jákla Jan Žižka sice mezi diváky nevzbudil takové nadšení, jak se čekalo, ale vstoupil do historie jako nejdražší český film (s rozpočtem zhruba půl miliardy korun).

O Žižkovi toho stále hodně nevíme. Dosud neobjevené informace mohou ukrývat třeba zahraniční archivy. Detektivní práce historiků, kteří odhalují skutečnost pěkně střípek za střípkem, tedy rozhodně nekončí ani po více než 600 letech.

Další zajímavosti o Janu Žižkovi přineseme v připravovaném článku v časopise A / Easy, který vyjde koncem října.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím videa tiskového oddělení
Foto: Shutterstock, Nakladatelství Paseka

Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně

Přečtěte si také

Newsletter