Filozofické pohádky se psát nechystám, říká oceněný Petr Koťátko

Letošním držitelem Čestné oborové medaile Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filozofických vědách je Petr Koťátko. „Vnímám to jako velkou poctu – a když přemýšlím, k čemu ji vztáhnout, na prvním místě mě napadá moje pracoviště, oddělení analytické filozofie, které jsme s kolegy založili před třiceti lety, jako součást nově ustaveného Filosofického ústavu AV ČR,“ říká laureát.

Výzkum na poli filozofie jazyka a teorie fikce tvoří jádro badatelské práce Petra Koťátka. Jazyk ho fascinuje už dlouho. „Pokud se ptáte, co mě přivedlo k filozofii jazyka, řekl bych, že jazyk sám jako něco, s čím máme všichni osobní zkušenost, velmi důvěrnou a velmi mnohotvárnou, a co se přesto vzpírá analýze, má-li jít až ke kořenu věci,“ vysvětluje vědec, který se při sledování historicko-filozofických souvislostí svých témat dlouhodobě zaměřuje na německou transcendentální filozofii.

Autor knih pro děti
Třicet let vedl oddělení analytické filozofie při Filosofickém ústavu AV ČR, kde dodnes působí jako vědecký pracovník. Do Prahy pomohl přilákat řadu klíčových osobností analytické filozofie, jako jsou Willard Van Orman Quine, Donald Davidson, Peter Frederick Strawson, John Rogers Searle, Hilary Putnam či Noam Chomsky. Podílel se na editaci mezinárodních kolektivních publikací o jejich díle. „Snad nejvíc vzpomínám na profesora Quinea, který byl čtyřikrát naším hostem v době, kdy už byl řadu let obecně uznávanou hlavou analytické filozofie. Do pozdního věku to byl invenční a produktivní autor, nesmlouvavý diskutér, a přitom jeden z nejskromnějších lidí, jaké jsem měl to štěstí poznat,“ uvádí Petr Koťátko.

Petra Koťátka baví pracovat na filozofii a beletrii paralelně.

V roce 2010 vyšla slovensko-česká kolektivní monografie věnovaná diskuzi k jeho vlastním publikovaným textům a jejich klíčovým tématům. O pět let později se jeho práci věnovalo zvláštní číslo časopisu Organon F. Přednášel na řadě evropských univerzit, v roce 2008 získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy titul profesor.

Petr Koťátko se prosadil i v krásné literatuře. Debutoval knihou povídek a básní Úvod do zoologie, vydal hru Skalka a novelu Casanova. Pod pseudonymem Petr K. publikoval román pro děti Wormsův svět  a nejnověji také pohádku Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové, která byla letos nominována na cenu Magnesia Litera. Nakladatelství Druhé město aktuálně připravuje k vydání jeho knihu na pomezí žánrů pod titulem Návrat.

Filozofické pohádky psát nechci
Petr Koťátko byl do konce roku 2019 koordinátorem výzkumného programu Formy a funkce komunikace, který je součástí Strategie AV21. Projekt se zaměřuje na zkoumání sociálních, kulturních a psychologických funkcí komunikace. Sleduje podmínky porozumění mezi jednotlivci i sociálními skupinami a komunikační selhání. O dorozumívání ve věku digitálních médií Petr Koťátko říká: „Myslím, že komunikace, stejně jako jiné sféry lidského jednání, je silněji než kdykoli dříve poznamenána důrazem na ‚operativnost‘: sdělení nesmí vyžadovat velkou interpretační námahu, aby komunikace nevázla. Všechno, co zdržuje nebo komplikuje tok řeči, co nás nutí překračovat naši aktuální perspektivu, přehodnocovat předpoklady, inovovat slovník – s výjimkou zavádění různých zkratek, případně značek pro emoce – působí jako komunikační porucha.“

V souvislosti s udělením Čestné oborové medaile Josefa Dobrovského jsme laureátovi položili tři otázky.

Co pro vás toto ocenění osobně znamená?

Vnímám to jako velkou poctu – a když přemýšlím, k čemu ji vztáhnout, na prvním místě mě napadá moje pracoviště, oddělení analytické filosofie, které jsme s kolegy založili před třiceti lety, jako součást nově ustaveného Filosofického ústavu. S tímto týmem, který se samozřejmě proměňoval v čase, byla (a stále je) spojena veškerá moje práce v oboru. K tomu přistupuje jedna osobní vzpomínka. Když jsme v devadesátých letech hostili v Praze (bohužel ne ve stejném čase), dvě velké postavy analytické filosofie, profesora Quinea a profesora Strawsona, Akademie věd jim na náš návrh udělila čestné medaile: jedna nesla jméno Josefa Dobrovského, druhá jméno Josefa Jungmanna (přesnější si být netroufám, určitě bych to po těch letech spletl). Říkám to proto, abych vysvětlil, proč se dnes moje potěšení mísí s neodbytným pocitem nepatřičnosti (potěšení ale převládá). 

Baví vás víc psaní odborných filozofických textů, nebo spíš beletrie?

Baví mě dělat obojí paralelně, k tomu ale dochází jen vzácně. Myslím tím krátká období, roztroušená v čase, kdy se k psaní filozofických textů připojilo psaní beletrie. Když říkám „připojilo“, nemyslím tím sbližování: nejsem stoupencem beletrizace filozofie ani filozofování v beletrii. Místo a váha věty ve filozofickém textu je dána (primárně) její rolí ve struktuře výkladu a argumentace, v beletrii zas rozhoduje role věty v naplňování literárních funkcí textu. To klade velmi odlišné nároky na jazyk. Jiná věc je, že čím těžším zkouškám vystavíme naše myšlení, vnímavost, představivost a jazykovou intuici v jedné z těchto sfér, tím lépe by pak měly odvádět svou práci i v té druhé: o tom jsem přesvědčen, ale na vlastním případu bych to doložit nedovedl.

Na čem v současnosti pracujete a co máte v plánu do budoucna?

Dokončuji monografii o literární fikci: z povahy věci je to text na rozhraní filozofie jazyka, estetiky, literární teorie a obecné teorie fikce. Druhá kniha (která nás vrací k vaší předchozí otázce) se zase pohybuje na rozhraní žánrů (prózy, poesie a dramatu) a je teď ve fázi autorských korektur. V dalších letech bych rád pokračoval ve zkoumání funkcí jazyka v různých sférách komunikace, faktorů, které se v nich podílejí na určování významů promluv, různých typů komunikativních strategií (případně jazykových triků) a tak dále. Předpokládám, že fikční diskurz zůstane jedním z mých hlavních témat a že budu pokračovat v polemikách, které jsem vedl na tomto poli. Jednou z příležitostí k pravidelným výměnám názorů byla po řadu let mezinárodní a mezioborová setkání pod názvem Pražská interpretační kolokvia, která si už vytvořila relativně stálé účastnické jádro. Doufám, že po letošní vynucené pauze v nich budeme moci pokračovat. V beletrii bych chtěl střídat texty pro dospělé s knížkami pro děti – filozofické pohádky se ale psát nechystám (kolegové vám samozřejmě řeknou, že je píšu odjakživa).

Připravil: Jan Klika, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Akademie věd ČR

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?