Gender: vystačíme si se škatulkami žena a muž? Vědci hledají nové přístupy

02. 08. 2021

První srpnový týden se nese v barvách Prague Pride, festivalu na podporu LGBTQ+ komunity. Proč se v posledních letech vyrojilo tolik nových genderových identit, co to vypovídá o stavu společnosti a jak se má zachovat stát? Výzkumu genderu se z různých úhlů pohledu věnují i badatelé Akademie věd ČR. Na stránkách časopisu A / Věda a výzkum jsme se na téma podívali optikou světa filmových hvězd.

Jako mnoho velkých příběhů i tento pochází z Hollywoodu. Talentovaná kanadská herečka získává svoji první hlavní roli v celovečerním filmu. Snímek Juno o jednom neplánovaném teenagerském těhotenství sbírá úspěchy a za svůj výkon získává teprve dvacetiletá Ellen Page nominaci na Oscara jako pátá nejmladší v historii kategorie nejlepší herečka v hlavní roli. Píše se rok 2007.

Nabídky se jen hrnou, a tak Ellen Page zazáří po boku Leonarda DiCapria v roce 2010 ve filmu Počátek režiséra Christophera Nolana. Její další osudy jsou neméně zajímavé. V roce 2014 se otevřeně přihlásí k lesbické orientaci. Stává se viditelnou aktivistkou za práva LGBTQ+ komunity. Podílí se třeba na dokumentu Gaycation, pro který mimo jiné zpovídá budoucího brazilského prezidenta Jaira Bolsonara, známého velmi homofobními výroky. Video lze stále zhlédnout na YouTube. Stojí za to.

Šest let nato Ellen Page informuje na svém twitterovém účtu, že je transgender a mění si jméno na Elliot Page. V březnu 2021 se pak stává prvním transgender mužem na obálce časopisu Time.

Co vypovídá o současné společnosti boj za rovnoprávnost LGBTQ+ komunity? Jaká práva tyto menšiny vlastně mají a na jaká mají (mít) nárok? Jak s tím souvisí krize manželství a západního kapitalismu?

Hollywood jako obří zrcadlo
Příběh Elliota Page pomůže hned na začátku rozlišit důležité pojmy. Pohlaví je biologické rozlišení; Ellen Page se narodila jako žena. Gender se naproti tomu někdy označuje jako sociální pohlaví – jak člověk vnitřně identifikuje sám sebe, jakou zastává či „hraje“ roli. Elliot Page se dnes z genderového pohledu identifikuje jako muž. Ani jedno z toho přitom nedeterminuje sexuální orientaci. Ellen Page se svěřila, že ji přitahují ženy. Na tom změna pohlaví nic nezměnila. Stejně tak existují trans muži, které přitahují muži…

Abychom téma genderu lépe pochopili, podívejme se podrobněji na jednotlivé skupiny. Začali jsme nejmenší minoritou – příběhem Elliota Page – a skončíme u té největší. Svět zábavního průmyslu je totiž docela dobrým zrcadlem společnosti a jejího vývoje. Nám poslouží jako průvodce problematikou. Právě film či televize – někdy neúmyslně – nastavují témata, která se pak šíří veřejným prostorem.

2 v 1
Přibližně jedno z pěti tisíc dětí se narodí s biologickou kombinací mužských a ženských pohlavních orgánů. Diagnóza: intersexuál. Asi ve čtyřech pětinách těchto případů jeden z vnějších pohlavních znaků dominuje a lékaři zpravidla sahají k chirurgickému řešení.

U zbylých případů je těžké rozhodnout, jaké pohlaví dítěti „přidělit“. Pokud není k operaci urgentní medicínský důvod, ale šlo by pouze o kosmetický zásah, vyčkává se, jak se bude dítě vyvíjet. I z tohoto důvodu se v padesátých letech v anglosaském světě pojem gender vůbec zavedl. Bylo třeba popsat soubor chování, vývoje a sebeidentifikace dítěte, aby se mohlo posléze (případně) chirurgicky zasáhnout.

S pohlavími se pojí typické stereotypy – například že chlapci si hrají s autíčky a děvčata s panenkami.

Gender jako sociologický pojem od té doby urazil velkou cestu. Z instrumentálního nástroje pro obhájení chirurgického zákroku se stal etablovaný pojem, který má i legální status. „Jedním z důsledků diskuzí o genderové identitě je pak to, že naopak pohlaví bylo jaksi odsunuto stranou. Není už ‚cool‘ o něm mluvit. Vznikají tak další problémy, které společnost přehlíží,“ všímá si Teresa Baron z Filosofického ústavu AV ČR.

Například ohledně sportu – oddělení mužských od ženských soutěží bylo tradičně založeno na pohlaví. Laurel Hubbard je trans ženou, která ovšem ještě jako Gavin Hubbard soutěžila ve vzpírání v mužské kategorii. Dnes se genderově identifikuje jako žena a v těchto dnech se účastní i olympiády v Tokiu. Někteří sportovci s tím nesouhlasí – ve sportu se totiž kategorie dělí tradičně podle pohlaví, nikoli genderové identity.

Nebo příklad z letošní politické soutěže: v Mexiku se devět mužů přihlásilo ke genderové identitě žena, aby splnili podmínku padesátiprocentní účasti žen na kandidátce. „Změna pravidel, kdy kvóta platí pro genderovou identitu, a nikoli pohlaví, měla za následek, že ve volbách vyhrály pouze osoby mužského pohlaví. Musíme prostě najít způsob, jak zlepšit příležitosti pro trans lidi, aniž by to narušilo pokrok žen,“ zdůrazňuje Teresa Baron.

Kdo je kdo
Nedávno se v Hollywoodu zvedla debata, zda transgender postavy ve filmech či seriálech mají hrát výlučně trans osoby. Dosud tomu tak většinou nebylo. Vzpomeňme třeba na oceňovaný film Dánská dívka, ve kterém se hlavní role zhostil anglický herec Eddie Redmayne, nebo snímek Kluci nepláčou, díky němuž za hlavní roli získala Oscara Hilary Swank.

Teresa Baron z Filosofického ústavu AV ČR (CC)

„Podstatné je, zda existuje ve filmovém průmyslu prostředí, ve kterém mohou lidé projevit svoji genderovou identitu či sexuální orientaci, aniž by byli diskriminováni. Vše ostatní je umělecká licence. Mnohem důležitější je, že se vůbec trans postavy ve filmech a seriálech objevují,“ zdůrazňuje Petr Agha, politický filozof z Ústavu státu a práva AV ČR.

Nejprve se transgender postavy ve filmech nevyskytovaly prakticky vůbec, později byly vykreslovány značně stereotypně. Ještě před dekádou či dvěma šlo takřka výhradně o terč vtipů v sitkomech či oběti vražd v kriminálkách, navíc byly často zobrazovány jako prostituti či prostitutky. Dnes se situace i společnost posunuly a vykreslení trans postav už není tak ploché.

Zobrazování minorit ve filmu či televizi má velký význam pro samotné příslušníky menšin. Většinová populace nad tím možná mávne rukou, ale jaká je realita při pohledu z druhé strany? Podle studie organizace GLAAD osmdesát procent lidí v USA nezná osobně nikoho, kdo by byl transgender. Veškeré informace o této minoritě tak většina lidí čerpá z médií. A totéž platí i pro transgender lidi: dítě, které si začíná v jakémkoli věku uvědomovat, že se necítí být v souladu se svým tělem, se zoufale obrací na média a hledá „kdo je jako já?“.

Na samém počátku filmu před více než sto lety hráli černošské postavy výhradně běloši nalíčení načerno. Černoši k filmu prakticky nemohli. Takový přístup byl samozřejmě rasistický a nejspíše i ve své době musel působit přinejmenším groteskně. Dnes by nikoho už nenapadlo obsadit do černošské role bělocha.

Na druhou stranu třeba Scarlett Johansson hrála Japonku, Emma Stone ztělesnila ženu havajsko-čínského původu a Jake Gyllenhaal hrál Peršana – všichni běloši v rolích jiných etnik ve filmech natočených v poslední dekádě! Zatímco před lety by to nikomu nepřišlo divné, dnes se ozývají některé hlasy, že takový casting není korektní. Jde zkrátka o vývoj. Jakkoli u transgender rolí ve filmu zatím není jednoznačná odpověď, sama debata určitě legitimní je.

Anna Boleynová
Kontroverze budí i letošní britský seriál o Anně Boleynové (na snímku portrét z 16. století), kde manželku krále Jindřicha VIII. hraje žena tmavé pleti.

Chirurg a sexuolog
Kdo jsou transgender lidé? Oproti pojmu intersexuál, což je lékařská definice oboupohlavního jedince, se slovem transgender označují ti, kteří sami sebe genderově identifikují odlišně od pohlaví, které měli při narození. Podobně jako Elliot Page.

Podle studie Kalifornské univerzity v San Franciscu, která analyzovala data z let 2006–2016, se jako transgender označuje v USA asi 0,39 procenta populace. V Česku se uvádí, že zde žije přibližně patnáct set transgender osob (tj. asi 0,00015 procenta).

Čím je způsoben tento rozdíl? Může za něj terminologie. Dříve se (nejen u nás) hovořilo o transsexuálech. Označovaly se tak osoby, které prošly nějakou fází medicínské změny pohlaví. Pojem se však stal do značné míry nevhodný až nepřijatelný, proto se dnes používá termín transgender souhrnně jak pro osoby, které prošly změnou pohlaví, tak pro ty, jež žádné medicínské úpravy neprodělaly, pouze se genderově cítí odlišně od svého biologického pohlaví.

Existuje také medicínský pohled na věc – psychiatrická diagnóza „porucha pohlavní identity“. Dle statistik ji má přibližně jeden ze 40 tisíc lidí. Léčí se chirurgickou změnou pohlaví a jako takovou ji hradí zdravotní pojišťovny. Váže se k ní ale hned několik problémů.

„Porucha pohlavní identity je asi jediná duševní nemoc, kterou řešíme plastickou chirurgií. Pojí se s tím filozofické otázky – například zda je vůbec eticky správné měnit jinak fungující a zdravá těla. Anorexii také neléčíme liposukcí. Mezi lékaři či psychology není zcela jednotný názor, jak se k věci stavět,“ upozorňuje Teresa Baron.

Na druhou stranu i tato okolnost se nejspíše brzy změní. Světová zdravotnická organizace (WHO) přestala označovat „gender identity disorder“ jako psychickou poruchu v roce 2019 a očekává se, že členské země do tří let vyškrtnou diagnózu ze svých praxí. Jak se k tomu postaví Česká republika, si musíme teprve počkat. Téma s sebou každopádně přinese další debaty – například když nebude existovat diagnóza, budou operativní zákrok hradit zdravotní pojišťovny?

V Česku zatím platí stále rozšířený narativ „narozen v nesprávném těle“ či „žena uvězněná v mužském těle“ a podobně. Tento přístup se přitom na Západě postupně opouští jako zcela neadekvátní popis situace. I Elliot Page říká: „Nenarodil jsem se do nesprávného těla. Narodil jsem se do transgender těla.“ Není shoda ani konzistence, jak celý jev vysvětlit – i v rámci trans komunity mají lidé různé prožitky a způsoby popisu. „Trans lidé jsou velmi různí. Můj příběh je jen můj,“ zdůrazňuje Elliot Page, že neexistuje univerzální škatulka; mnoho lidí má zkrátka odlišné zkušenosti a prochází různými fázemi.

Prague Pride
Duha, která je symbolem komunity LGBTQ+, značí různorodost lidí, plejádů „odstínů“ jejich identit.

Důvodem, proč u nás přetrvává zmíněný stereotyp, je fakt, že diskurzu na toto téma vévodí sexuologové. Dodnes jsou tak lidé toužící po změně pohlaví nuceni předstupovat před ponižující komisi a vyprávět příběh „o člověku uvězněném v nesprávném těle“, jinak se operace nedočkají. Přitom proti rozhodnutí komise neexistuje odvolání, a pokud schválení přijde, nese s sebou další nepříjemné důsledky. Například povinnost podstoupit sterilizaci a zároveň se (pokud žijí v manželství) rozvést, a to i kdyby chtěli manželé ve svazku setrvat.

„Řada transgender osob přitom netouží po chirurgické změně pohlaví, jde jim o změnu genderové role. Například aby – byť má jeho tělo primární pohlavní znaky muže – mohl jako žena vystupovat, mít v občance napsáno ‚žena‘ a být společností také jako žena uznán,“ vysvětluje Petr Agha. V Česku ale tato možnost neexistuje. A to přesto, že Evropský soud pro lidská práva doporučuje státům administrativní změny umožňovat jako součást autonomie osobního práva každého jedince.

Transgender boj
Za co tedy vlastně mnoho trans lidí bojuje? Předně: nechtějí být nuceni do ponižujícího procesu předcházejícího změně pohlaví. Chtějí mít možnost administrativní změny genderu. Chtějí uznání, že je společnost rozpoznává jako lidské bytosti a považuje je za svoji autentickou součást. Stejně jako třeba stejnopohlavní páry chtějí mít na výběr manželství, nikoli pouze registrované partnerství. Jde o srovnatelný princip.

„Jednotlivcům, kteří se nějakým způsobem vymykají normě, by mělo být umožněno žít svůj život nikoli vně většinové společnosti, ale uvnitř ní. Ukazuje se však, že právní řád a jeho ‚ochrana menšin‘ na takovou proměnu nestačí,“ říká Petr Agha. Právě proto se aktivisté snaží protlačit svoji agendu do veřejného prostoru přes média, celebrity, sociální sítě…

Někdy to poté působí, že se každá minorita domáhá speciálních podmínek jen pro sebe. A typů genderových identit jsou dnes desítky. Máme tedy mít třeba vedle kolonky žena/muž ve formulářích další desítky možností? Nebo jen jednu pro „ostatní“, resp. nebinární? „Ani jedno. Nepotřebujeme padesát kolonek pro padesát genderů. Stačí otevřít kategorie žena a muž dalším možným reprezentacím toho, co tyto pojmy znamenají,“ vysvětluje Petr Agha.

Petr Agha z Ústavu státu a práva AV ČR (CC)

Dává to smysl. Kdybychom nedefinovali pojmy žena a muž tak úzce, jako to dělá naše současná společnost, máme před sebou geniální řešení. Stačí uznat, že projevem ženství mohou být i kariérní ambice a projevem mužství třeba touha nalakovat si nehty.

Každý jednotlivec nebo skupina má své nároky a nelze pokrýt všechny speciálním předpisem či zákonem. Tradičně se požadavky akomodují v lidskoprávních nebo diskriminačních sporech. „Menšinová práva však paradoxně mohou nejen ochraňovat zájmy a nárok minorit na důstojný život, ale mohou také vést ke znemožnění dalšího vývoje společnosti. Konstrukce dalších a dalších menšin sice na jednu stranu poskytuje uznání a ochranu práv širokému spektru jednotlivců, ale zároveň stále udržuje většinovou normu jako měřítko,“ podotýká Petr Agha.

Typickým příkladem takové snahy o uznání menšinových projevů jsou toalety pro tzv. třetí pohlaví, jež sice vytvářejí prostředí pro lidi, kteří se neidentifikují s binární normou společnosti, zároveň však stvrzují hegemonii muž/žena a všechny další projevy odkazují „na třetí kolej“. Stavba toalet bez ohledu na gender, biologické pohlaví či sexuální orientaci je tak možná paradoxně mnohem efektivnějším způsobem snahy vyjít vstříc širokému spektru genderových identit.

Manžel a manžel
Dotkli jsme se tématu manželství pro stejnopohlavní páry. Podobně jako trans osoby chtějí gay a lesbické páry rovnoprávnost s většinou. V Česku existuje zatím pouze registrované partnerství, které je ovšem co do práv a povinností na hony vzdáleno manželskému svazku.

Ve světě zábavního průmyslu jsou sňatky gayů a leseb běžnou věcí. I Ellen Page ještě jako žena byla vdaná – za tanečnici a choreografku Emmu Portner. Nejde ale o nějaký výstřelek Hollywoodu, stejnopohlavní sňatky nejsou ničím neobvyklým ani v Evropě, umožnuje je šestnáct zemí.

V Česku právě leží v Poslanecké sněmovně dva návrhy – jeden na zákon otevírající cestu do manželství i gayům a lesbám; druhý na změnu Listiny základních práv a svobod, který chce upravit nynější znění věty „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ na „Rodičovství, rodina a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona“. Návrhy jsou tak naprosto protichůdné. Je příznačné, že do druhého čtení prošly sněmovnou oba.

Pokud by politici prosadili změnu Listiny základních práv a svobod, přiřadili bychom se k zemím, jež mají rovněž ve svých zákonech výslovně napsáno, že manželství je pouze svazek ženy a muže. O které jde státy? Arménie, Bělorusko, Rusko, Maďarsko, Polsko, ale třeba i Slovensko.

Proč se vůbec část společnosti brání stejnopohlavním svazkům? „Někteří vnímají LGBTQ+ témata jako invazi ze Západu – ze světa, který je nám nucen. Česko se sice rádo prezentuje jako otevřená země, ale v praktických otázkách zase tak otevřená společnost nejsme,“ upozorňuje Petr Agha. „Jinak řečeno, nestačí mít kamaráda gaye, kterému se nesměju kvůli jeho sexuální orientaci. Ti lidé chtějí uznání své identity a možnost žít život uvnitř společnosti, a ne pouze na okraji s tím, že se jim milostivě nebude ubližovat.“

V Česku pro homosexuální páry existuje zatím pouze registrované partnerství.

Právě proto někteří aktivisté odmítají návrhy, které by jen srovnaly právní rámec registrovaného partnerství s ostatními sňatky, přičemž slovo manželství by zůstalo vyhrazeno jen heterosexuálním párům. „Osobně nevidím žádný důvod, proč neotevřít manželství všem,“ říká vědec. Souhlasí s ním i nemalá část populace. Podle průzkumu agentury Median z roku 2019 podporuje manželství pro všechny bezmála sedmdesát procent Čechů (v průzkumu CVVM z roku 2018 byly skupiny pro a proti přibližně vyrovnané).

Existuje ale také kompromisní možnost. Manželství vyhradit pouze pro církevní sňatky. A pro veškerá ostatní partnerství – ať už heterosexuální, nebo stejnopohlavní – najít nový název. Nakonec, odpovídalo by to realitě současné společnosti. Samo manželství totiž není univerzální konstrukt, ale je odvislé od dané kultury (jiný význam a obsah má v Evropě, Číně, Indii nebo v arabském světě). A každá kultura se v čase proměňuje. Pokud redefinujeme manželství, nejde o rozklad společnosti, jak se někteří občas snaží podsouvat, ale o její vývoj.

Čísla z reálného světa
Manželství bylo dříve spíše ekonomickou nutností. Hrálo se o majetkovou stabilitu a sociální status. Někdy i o přežití. Jak vzrůstá životní úroveň a finanční nezávislost žen na mužích, socioekonomické okolnosti se vytrácejí. Ukazuje se, že stávající koncept manželství – alespoň v Česku – nefunguje. Ostatně rozvodovost tu činí bezmála padesát procent! Pro srovnání: počet zaniklých registrovaných partnerství u nás činí dosud 27 procent (v čemž jsou ovšem započítána i partnerství zaniklá úmrtím jednoho z partnerů, nikoli jen „rozvody“ – taková statistika bohužel dostupná není).

„Čím více se koncept manželství otřásá v základech, tím více ho někteří brání v těchto ve skutečnosti naprosto marginálních situacích, protože ho chtějí udržet jako jedinou výlučnou jednotku soužití,“ poznamenává Petr Agha. Opět to potvrzují čísla. Vždyť každý rok se v Česku uskuteční asi 50 tisíc sňatků, zatímco registrovaných partnerství se ročně uzavřou pouhé tři stovky.

Nechtěně to potvrzuje i předsedkyně Aliance pro rodinu Jana Jochová Trlicová v nedávném rozhovoru pro server Aktuálně.cz, v němž říká: „… musela jsem udělat něco pro to, aby svět zůstal takový, jaký je nejlepší pro děti. Aby se jednou obyčejní lidé nezačali divit, že rodina znamená něco jiného.“

Potíž s tímto chápáním světa je v tom, že ona už něco jiného znamená. A bude tomu tak stále víc.

A co děti… mají si s kým hrát?
Ellen Page sice byla vdaná, nicméně i ona nakonec prošla rozvodem. Nic zvláštního, Hollywood není zrovna pověstný tím, že by tamní svazky byly celoživotními „držáky“. Jsou ale stejnopohlavní páry, kterým vztah vydrží a mají i potomky. A nemusí jít nutně o vlastní děti třeba z předchozích vztahů jako u Cynthie Nixon (herečky známé především ze seriálu Sex ve městě) a její manželky. Děti společně jako rodiče vychovávají i mužští manželé. Třeba Neil Patrick Harris (hvězda seriálu Jak jsem poznal vaši matku) nebo známý zpěvák Elton John.

Elton John a David Furnish
Elton John s partnerem Davidem Furnishem vychovává dva syny.

V Česku nicméně stejnopohlavní páry být (oba) rodiči nemohou, třebaže ze sociologického pohledu jimi jsou. Existuje totiž mnoho párů, které společně vychovávají potomka jednoho z nich. Mohlo by se zdát, že možnost adopce pro stejnopohlavní páry je jen výsadou Hollywoodu, ale nenechme se mýlit. Ve skutečnosti je to v Evropě ještě běžnější než možnost uzavřít sňatek. Devatenáct zemí dovoluje plnou adopci homosexuálním párům, v dalších pěti může partner adoptovat dítě partnera a v Řecku je povoleno alespoň pěstounství.

Společnost v Česku má však pocit, že dítě má právo na dva rodiče – otce a matku, navíc manžele. Že rodičovství chápeme jako výsadu tradičních rodin, potvrzuje i to, kdo má přístup k metodám asistované reprodukce. V Česku pouze heterosexuální páry.

Zřejmě máme hluboce zakořeněnou představu, že dítě může kvalitně vychovávat pouze matka a otec, přičemž jako společnost jsme ochotni tolerovat, když se manželství rozpadne – rozvod už není společenské stigma. Teprve pak dítě vychovává jiná jednotka, třeba matka s babičkou, což je opět ve společnosti bráno jako normální. Přesto zatím nejsme schopni se otevřít alternativním modelům výchovy.

„Společnost už neostrakizuje ženy, které mají dítě mimo manželství – těch se rodí bezmála padesát procent. Neexistuje tedy důvod, proč by neměly mít ženy-samoživitelky přístup k metodám asistované reprodukce. Jedinou překážkou je, že by to pro společnost bylo další narušení výlučnosti manželského heterosexuálního svazku; ve skutečnosti rozpadající se normy,“ říká Petr Agha.

Právo na rodičovství
Na asistovanou reprodukci lze pohlížet i z pohledu etiky. Existuje vůbec právo být rodičem? Kdy řešíme medicínský problém a kdy už sociální? Je náhradní mateřství jednou z metod asistované reprodukce, nebo spíše „těhotenstvím v zastoupení“? Není to už spíše adopce? Má na ni být nárok?

„Záleží, koho považujeme za rodiče. Někdo preferuje biologické pojetí: pokud náhradní matka odnosí vajíčko jiné ženy, dítě jí dle DNA nepatří. Někdo naopak: když matka přijme vajíčko od dárkyně a prodělá těhotenství, stává se matkou, třebaže potomek nemá její DNA,“ komentuje Teresa Baron fakt, že každý si vybírá přístup, který se mu hodí.

Jsou státy, kde je náhradní mateřství dokonce byznys. V Česku je povolena pouze altruistická cesta – náhradní matka nesmí za svou službu přijmout peníze. „Samozřejmě se to však děje. Jelikož jde ale o šedou zónu, nejsou k tomu data. Je to určitě jedna z cest, kterou stejnopohlavní páry využívají a nejenom ty,“ dodává vědkyně.

Náhradní mateřství je u nás řešením zatím pouze pro heterosexuální páry.

Stejnopohlavní páry si některou z cest k dítěti, které jsou řekněme v šedé zóně, zkrátka najdou, pokud rodinu založit opravdu chtějí. V poslední době se navíc děti rodí častěji do domácností párů stejného pohlaví plánovaně. Není tedy čas otevřít jim legální možnosti?

„Sama existence těchto šedých zón je důvodem pro to, aby situaci právo popsalo a regulovalo tím, že buď něco zakáže, nebo povolí, zkrátka situaci narovná. Mělo by reagovat, ale české právo bohužel nezná kategorii dvou matek ani dvou otců, takže zatím s tím nemůže nic dělat. Je to otázka společenské diskuze,“ naznačuje Petr Agha.

Přitom neexistují důvody, proč by adopce stejnopohlavními páry neměly být povoleny. „Výzkumy ukazují, že výchova stejnopohlavními páry je stejně kvalitní a dle statistik v některých ukazatelích dokonce lepší než péče heterosexuálních párů,“ zdůrazňuje Teresa Baron. „Například jedna australská studie zjistila, že děti stejnopohlavních párů měly vyšší skóre v chování, obecném zdraví a soudržnosti rodiny než děti heterosexuálních párů.“

Zdá se tedy, že děti netrpí. Koneckonců, když už si pomáháme příběhy z Hollywoodu, i některé z nejzářivějších hvězd stříbrného plátna měly homosexuální rodiče. Třeba Paul Bettany, Jodie Foster nebo Robert DeNiro.

Změna optiky
Jak tedy právu a společnosti pomoci, aby dosáhly změny a uznaly stejnopohlavní páry jako rovnocenné heterosexuálním, ať už jde o manželství nebo rodičovství? Klíčem je celospolečenská debata. Bez ní to zřejmě nepůjde. Na druhou stranu, je opravdu tak zásadní?

Povinnost bezpečnostních pásů v autech také kdysi byla lidem přikázána legislativou, aniž by proběhla veřejná diskuze a panovala shoda. Většina lidí se zavedením povinnosti bezpečnostních pásů dokonce nesouhlasila. Jelikož ale šlo o prospěšnou věc, lidé nakonec změnu přijali. Jak vidno, právo někdy může vývoj společnosti o kousek předběhnout nebo ho popostrčit.

Nefunguje to však vždy. V Česku platí antidiskriminační zákon, protože jsme jej v souvislosti s evropskou legislativou museli do našeho právního řádu zavést. Nicméně nemáme téměř žádné antidiskriminační kauzy. Jinými slovy, i když lidé mají formální nástroj, jak se diskriminaci bránit, neděje se to.

Vysvětlením není, že diskriminace neexistuje – bylo by naivní si to myslet. Realita je taková, že lidé raději změní zaměstnání, než aby se pustili do drahých soudních sporů. Atmosféra ve společnosti je taková, že jedinci nemají pocit, že by s takovým sporem mohli uspět. „Nelze jen něco nařídit zákonem a doufat, že vše začne fungovat. Na druhou stranu nejde ani čekat donekonečna, až budou se změnou souhlasit všichni,“ vysvětluje Petr Agha.

Znamená to, že jsme v patové situaci? Vůbec ne. „Co třeba začít tím, že změníme kolonky ve formulářích a místo matka–otec tam bude rodič–rodič?! Takovými drobnými opatřeními se otevře prostor pro společenskou změnu,“ navrhuje vědec. Nelze se tvářit, že úprava kolonky změní společnost – debatě se nevyhneme, ale je třeba ji podněcovat. „Orgány státu mají závazky k ochraně lidských práv, měly by tedy i takové kroky jako změnu ve formuláři činit a spustit onu debatu, pomoci ji nastartovat. Podle mě neexistují důvody, proč to neudělat.“

Koneckonců, gender je sociální konstrukt tvořený z představ o maskulinitě a feminitě a tyto představy se liší nejen napříč kulturním prostředím, ale také časem. I svět stříbrného plátna pohled na jednotlivé typy genderů už neredukuje jen na karikatury stereotypů.

Lidé jako Elliot Page tak pomáhají měnit pohled většinové společnosti na život i těch nejmenších minorit. Společnost stejně jako filmy není zamrzlá v minulosti; mění se. To ale také znamená, že není nic divného, pokud svůj pohled na to, co je a není gender a jak k němu přistupovat, změníme postupně všichni. Pojďme otevřít pojmy žena a muž širšímu spektru lidí tak, aby se do nich vešli všichni… Nikomu to neublíží a spoustě pomůže.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

2/2021 (verze k listování)
2/2021 (verze ke stažení)

Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Gender: vystačíme si se škatulkami žena a muž? Vědci hledají nové přístupy

Přečtěte si také

Newsletter