Velká věda do Malého Tibetu. Jak čeští vědci a vědkyně pomáhají tibetským dětem

Naučit děti zpracovávat data z meteostanice, postavit raketu na vodní pohon z petlahví nebo „prolomit“ genetický kód. S takovými cíli odjely letos v létě tři vědkyně z Akademie věd do školy v tibetské vesnici Mulbekh v severní Indii. O jejich misi jsme psali v časopise AΩ / Věda pro každého.

Kolem nás zní orientální tóny, sedíme na koberečcích a popíjíme teplý tibetský čaj. Jsme v jedné z pražských čajoven, ale myšlenkami a vzpomínkami brouzdáme po himálajských kopcích severoindického Ladaku, v oblasti takzvaného Malého Tibetu. Konkrétně ve vesnici Mulbekh, kde stojí škola podporovaná českými dobrovolníky sdruženými kolem spolku Brontosauři v Himálajích.

Škola tam funguje s českou podporou už několik let a letos se v ní otevřely zbrusu nové laboratoře určené pro výuku přírodních věd. V této souvislosti vyhlásili Brontosauři akci Česká věda do Malého Tibetu a otevřeli výzvu pro začínající i zavedené vědce a vědkyně. Kdokoli z nich se mohl přihlásit se zajímavým projektem a na dva týdny odjet zpestřit výuku tibetským dětem.

Raketa z petlahve
Pavla Trembuláková dokončuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR diplomovou práci o proteinech koronaviru a jejím snem je stát se pedagožkou. První zkušenosti nabírala při vedení dětských vědeckých kroužků, a když se dozvěděla o možnosti vyučovat děti v Mulbekhu, moc neváhala. „Učení je moje velká vášeň. Chtěla jsem ho vyzkoušet i v jiných podmínkách a zažít kulturní rozdíly ve výuce,“ odkrývá Pavla svou původní motivaci.

Přestože se sama věnuje chemii, pro místní děti vymyslela konstrukční projekt spjatý spíše s fyzikou a matematikou. Z petlahví měly sestrojit raketu poháněnou natlakovanou vodou. Doma se pečlivě připravila, vše propočítala a nachystala. Přesto ji realita překvapila a plány musely jít částečně stranou. Například děti reagovaly jinak, než očekávala.

„Třeba jsem jim řekla, aby vystřihly z látky kruh o průměru metr padesát a ony na mě koukaly s otevřenou pusou. Vzaly fixku a od oka načmáraly něco, co se trochu podobalo kruhu, ale byl to spíš šišatý ovál,“ vzpomíná Pavla. Dětem bylo kolem patnácti šestnácti let, takže základy fyziky a matematiky už by určitě měly mít, jenže naplnit teorii v praxi jim činilo potíže. „O konstrukcích toho děti moc nevěděly, jsou zvyklé učit se nazpaměť. Zarazilo mě taky, jak se zpočátku bály přiznat, že něčemu nerozumějí. Musela jsem jim několikrát opakovat: ‚Hele, říct I don´t know je úplně v pořádku.‘ Naštěstí se časem uvolnily a byly nadšené,“ dodává.

Pavla Trembuláková sestavovala s tibetskými dětmi raketu z petlahve.

Další komplikací byly místní podmínky. Třeba nízký atmosférický tlak ve vysoké nadmořské výšce. „No jasně, že jsem s tím měla počítat, ale vůbec mi to nedošlo. Všechny vzorečky, s nimiž jsem kalkulovala, jsou stavěné na normální atmosférický tlak. Pak jsem se hodně divila, že přivezený padák nefunguje v Himálaji tak dobře, jak jsem si nacvičila v Praze,“ směje se mladá vědkyně.

Meteostanice na školním dvoře
S místními podmínkami se postupně sžívala i Radka Kellnerová z Ústavu termomechaniky AV ČR, odbornice na vzdušné proudění se zkušenostmi s leteckou meteorologií. Z cílů, které si sama vytkla před odjezdem, se jí nakonec podařilo splnit jen některé.

Jedním z nich bylo postavit u školy funkční malou meteorologickou stanici, která by uměla zaznamenávat data o teplotě vzduchu, vlhkosti, tlaku a znečištění. Stanice na místě skutečně stojí, jenže se ukázalo, že z důvodu nefunkčního wi-fi propojení z ní nelze posílat údaje na internet.

„Nakonec se podařilo propojit meteostanici se třídou přes okno optickou konektivitou. Žáci si tak díky tomu můžou fyzicky stáhnout data a pracovat s nimi, mým původním úmyslem ale bylo, že by data byla sdílená a dostupná odkudkoli,“ říká nad šálkem tibetského čaje Radka.

Radka Kellnerová z Ústavu termomechaniky AV ČR je odbornicí na vzdušné proudění se zkušenostmi s leteckou meteorologií.

Na místě musela hodně improvizovat, a to vlastně od prvního dne po příletu. „Zjistily jsme třeba, že laboratoře, ve kterých jsme měly pracovat, nejsou hotové ani den před slavnostním otevřením. Hned po příletu jsme se tak zapojily do zařizování, vlítly jsme do toho takto rovnou zostra,“ dodává pobaveně Radka.

Laboratoře sice nebyly vybavené tak, jak vědkyně předpokládaly, a experimenty musely na místě upravit, nakonec to ale až tak nevadilo. Radce se podařilo dětem předat základní informace o počasí, učila je, jak rozeznat různé druhy oblaků, jak se chovat při bouřce, co je vítr a jak si zpracovat vlastní předpověď počasí z obecně dostupných meteomap pro Indii.

Luštění genetického kódu
Třetí do party – Olga Heidingsfeld – do Mulbekhu přijela s představou předat dětem informace o genetickém kódu a seznámit je s inspirativním osudem Hara Gobinda Khorany, který za objasnění principu kódování DNA dostal v roce 1968 Nobelovu cenu. Na jeho příběhu je zajímavé, že pocházel z nedalekého Pandžábu, z rodiny, která jako jediná uměla ve vesnici číst a psát. V Ladaku se dnes na vzdělání klade velký důraz, ale nebylo tomu tak vždy, Khoranův osud proto může místním dětem připadat blízký.

Žáci z Mulbekhu mají možnost pokračovat na střední i vysoké škole a také tak mnozí činí. Jsou učenliví a lační po nových zkušenostech. „Nikdy dříve se mi nestalo, že bych dala studentům materiály na další den a oni se na ně hned vrhli, začali je rovnou číst a klást k nim otázky. Bylo vidět, že se na výuku těší,“ říká vědkyně.

Olga Heidingsfeld z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR ve škole v severní Indii

Podobně jako Radku a Pavlu také Olgu zarazily některé nečekané aspekty místního prostředí. „Ve třídách nejsou stoly, děti jsou zvyklé sedět na zemi a učitel taky. Naštěstí v laboratoři to neplatilo,“ říká s úsměvem Olga.

„Hodně mě ale překvapila i jiná věc – jak rychle mi docházel dech při delším mluvení. Ve vysoké nadmořské výšce je všechno mnohem obtížnější,“ dodává. A týká se to pochopitelně i chůze. Škola stojí v prudkém svahu a ředitelna, kde se nachází kopírka, je na kopci. Každá taková pochůzka tak Češkám zabrala dost energie a pokaždé zvažovaly, jestli tam skutečně potřebují jít.

Návrat do reality
Místním lidem podmínky samozřejmě vyhovují a vůbec je nevnímají jako problém. „Děti kolem nás lítaly jak rakety. Po okolních prudkých kopcích, kam jsme se vydávaly jen v pohorkách, se ony běžně pohybovaly v gumových kroksech,“ říká Radka. „Nám adaptace trvala, stejně tak teď trvá zvyknout si na prostředí zpátky doma. Ještě v Himálaji jsem onemocněla a ani měsíc po příletu se moje plíce úplně neadaptovaly na návrat do nížiny,“ upozorňuje Radka.

Češky si v Malém Tibetu vyzkoušely tradiční oděv.

Všechny tři se shodují, že pobyt v himálajské škole byl náročnější, než předpokládaly, a vyžadoval jistou dávku flexibility a ochoty improvizovat. V každém případě ale pociťují, že jim mise dávala velký smysl a doporučily by ji i dalším případným zájemcům. Po dvoutýdenním studijním programu si udělaly čas na procestování okolí s čarokrásnou přírodou i autentickou tibetskou kulturou. Dojmy z cestování v nich stále doznívají, stejně jako rytmy hudby v pražské orientální čajovně.

Článek jsme otiskli v časopise AΩ / Věda pro každého.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Brontosauři v Himálajích

  Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• A / Magazín o vůni a pachu, korupci v Česku, sopkách a implantátech budoucnosti
• Začíná festival Týden AV ČR: prohlídky laboratoří, výstavy a science shows
• Startují registrace Otevřené vědy. Studenti se mohou hlásit během listopadu
• Stáže Otevřené vědy slaví 20 let. Jaké jsou zkušenosti současných stážistů?
• Časopis A / Easy: Příběh peněz, výročí Jana Žižky a vše o zimním spánku
• Otrávená půda i uhynulí delfíni. Dopady války na přírodu Ukrajiny jsou enormní
• Prohlídky laboratoří, výstavy a science shows. Týden AV ČR zveřejnil program
• Škola českého jazyka a literatury: také pedagogové se chtějí vzdělávat
• Akademie věd zabodovala v prestižních soutěžích Fenix Awards a Zlatý středník
• Stáhni apku a projdi se středověkou Prahou na výstavě Cesta do historie