Cesty moravských migrantů do Banátu za snem odhaluje etnografický výzkum

Touha po lepším životě a ochota jít do rizika spojují migranty napříč časem i prostorem. Jak se s kroky do neznáma vyrovnávaly moravské rodiny, které se před 170 lety přestěhovaly do srbského Banátu? O komunitě krajanů ve Velkém Središti v aktuálním čísle časopisu A / Věda a výzkum vypráví Michal Pavlásek z Etnologického ústavu AV ČR, který se do rázovitého kraje vydal zmapovat jeho kulturní dědictví.

Psal se rok 1848, evropský kontinent vřel vlnou revolucí a nepokojů doprovázených zvýšeným pohybem vojsk. Tři moravští mladíci, vojáci císařské armády, se tehdy dostali až do jižních Uher, do oblasti Banátu. Když se vrátili domů, vyprávěli všem o příznivých podmínkách a dostupné úrodné půdě.

Záhy se z Klobouků u Brna vydala skupina lidí, kteří měli ověřit, jestli vojáci mluvili pravdu a zda by se dal kraj zabydlet. Byli nadšení. Nejvíce se jim zalíbila mírně zvlněná krajina kolem vesnice Veliko Središte, která jim připomínala domovinu. Bylo rozhodnuto. Část vesničanů se přestěhuje přes půl císařství, do míst, kde se jim legálně nabízela půda i pozemky ke stavbě obydlí.

Dnes autem po dálnicích trvá více než sedmisetkilometrová cesta z Kloubouk do Srediště sedm hodin. Před 170 lety se lidé harcovali měsíc.

Cesta trvala přibližně měsíc, lidé jeli na vozech, doprovázeni hospodářskými zvířaty. Míjeli Hodonín, Nové Zámky, Budapešť, Segedín a Temešvár, až konečně dorazili k Velikému Središti, jak zní počeštěný název původně srbské vsi. Jen z Klobouků u Brna se přestěhovaly desítky rodin, celkem dvě stovky lidí reformovaného evangelického vyznání. Usadili se a zapustili kořeny.

Z batůžkáře výzkumníkem
Skupina stěhujících se moravských kolonistů nebyla ve své době ojedinělým úkazem. V 19. století docházelo k velkým přesunům evropského obyvatelstva různými směry. Jedním z cílů byl i úrodný Banát, po válkách s Osmany vylidněný jihovýchodní kout Uher. Mířily tam zástupy migrantů hovořících německy, česky, slovensky, ale i francouzsky nebo rusky. V průběhu několika desítek let se z něj stal etnicky nejpestřejší region Evropy.

Dnes se Banát nachází na pomezí Srbska a Rumunska. Známější je u nás v posledních letech spíše jeho rumunská část, mimo jiné díky oblíbeným turistickým výjezdům „za krajany“ a hudebnímu festivalu. Že se nacházejí původně české komunity také v Srbsku, už se ví mnohem méně.

A ještě míň se o tom vědělo v roce 2007, kdy tudy projížděl autostopem mladý student etnologie Michal Pavlásek. „Při průjezdu vesnicí Crvena Crkva mě z letargie vyrušil nápis na směrové ceduli Češko Selo neboli Česká ves. Se srbským řidičem jsme se tomu jen zasmáli a jeli dál,“ vzpomíná po letech v knize Z Moravy až do Velikého Srediště. Do cestovního deníku si tehdy přesto název lokality napsal a rozhodl se o jejím původu zjistit víc.

Dozvěděl se, že se v okolí nachází hned několik krajanských komunit. Jedna z nich jej zaujala více než ostatní – reformovaní evangelíci ve Velikém Središti. Zajel se tam proto osobně podívat. A byl nadšený. „Přijel jsem do Banátu jako student, typický batůžkář, naprosto okouzlen tím, že na vás tisíc kilometrů od domova někde na návsi stařenka v šátku promluví moravským nářečím,“ říká Michal Pavlásek, dnes vědecký pracovník Etnologického ústavu AV ČR.

Cestu Moravanů do Banátu a jejich tamní život v rámci zhruba stoletého vývoje Michal Pavlásek zmapoval ve své knize.

Zastihl ještě v obci dvě desítky pamětníků, lidí, kteří mluvili česky a mohli mu sdělit po generace předávané informace. „Věková struktura Središťanů napovídala, že jde o jednu z posledních možností zachytit vzpomínky jediných a posledních dědiců české reformační tradice v Srbsku,“ dodává.

Ladovské obrázky
Na začátku tedy byla fascinace – první krok a předpoklad každého vědeckého poznání. Jenže když chceme něco zkoumat, je potřeba toto prvotní okouzlení narušit, poodstoupit od tématu a náležitě ho reflektovat. V tomto případě nahlédnout pod slupku obecně sdílené představy o českých krajanech jako mytických „zapadlých vlastencích“.

„Dal jsem si za cíl postupně problematizovat idealizující nazírání české společnosti na krajany. Podívat se na ně nově, bez pláštíku romantizace. Ne jako na externí příslušníky českého národa, obyvatele krajanských kolonií nebo exotické postavičky z ladovských obrázků,“ pokračuje vědec.

V jeho studiích a knihách tak Središťané vystupují jako svébytná a pestrá komunita lidí, jež se postupem času vyvíjela a které se nevyhnuly ani nejrůznější vnitřní konflikty a rozepře zejména náboženského rázu. Etnologa Michala Pavláska zajímalo, jak se místním lidem podařilo udržet si a pěstovat svou identitu po tak dlouhou dobu, na čem ji stavěli a čím ji posilovali. Jeho hlavními pracovními nástroji přitom byly především diktafon, kamera, fotoaparát a samozřejmě terénní etnografický deník.

Mezi klíčové metody etnologického výzkumu patří takzvané zúčastněné pozorování, při němž se badatel stává součástí sledovaného prostředí. Navazuje s lidmi blízký vztah, když s nimi tráví společný čas. V tomto případě to znamenalo, že se Michal Pavlásek vždy na určitou omezenou dobu nastěhoval do vesnice k místní rodině a opakovaně se sem po dobu osmi let vracel. Umožnilo mu to mnohem lépe pochopit spletité vztahy a souvislosti spojené s existencí evangelického reformovaného sboru a jeho posledních žijících členů, generačních potomků moravských kolonistů.

Središťané často vzpomínali nad fotografiemi.

„Zajímalo mě, na základě jakých kulturních a sociálních principů se moravským evangelíkům ve Središti podařilo uchovat si kolektivní identitu až skoro do současnosti,“ přibližuje etnolog svůj vědecký záměr.

Dům můj, dům modlitby
Središťská krajanská komunita se od ostatních odlišuje především příslušností k reformované evangelické církvi. Ta v českých zemích přímo navazovala na husitskou a českobratrskou tradici a vymezovala se vůči církvi římskokatolické. Ještě před rodinami z Klobouků u Brna a okolí dorazila do nížin srbského Banátu ve dvacátých letech 19. století migrační vlna českých a německých katolických rodin. Přestože všichni našli společné útočiště v jedné vesnici a spojoval je společný zemský původ i jazyk, Moravané reformované víry s českými katolíky nenavázali pevnější vztahy.

„Dokonce se vůči sobě navzájem vymezovali a důsledně dbali na udržování náboženské endogamie, tedy kulturního pravidla ustavujícího vlastní skupinu, z níž si mladí muži a ženy měli vybírat partnery pouze mezi příslušníky své náboženské konfese,“ vysvětluje Michal Pavlásek. Klíčový faktor skupinové identifikace byl tedy ryze náboženský, nikoli etnický nebo národnostní. Připomeňme, že čeští i moravští kolonisté přicházeli na Balkán ještě v době před národním obrozením, kdy etnicita nehrála tak silnou roli jako později.

Čeští katolíci chodili dlouhá desetiletí do stejného kostela jako němečtí katolíci, v kostele bohoslužby probíhaly klasicky v latině, jak bývalo tehdy zvykem, mezi sebou pak Češi a Němci hovořili převážně německy. Moravští Središťané se k modlitbám scházeli na jiných místech. Zpočátku v jednom z obytných domů, od roku 1866 pak ve vlastním evangelickém kostele. V něm se zpívalo a mluvilo především česky. Nad dveřmi jejich chrámu se dodnes skví nápis „Dům můj, dům modlitby“.

Záchrana tonoucí lodě
Zásadnější změny v životě těchto dvou krajanských komunit v jedné vesnici nastaly mezi světovými válkami. Nacistická říše tenkrát podporovala německé menšiny na různých místech Evropy v zakládání takzvaných kulturbundů, přes které šířila nacionálně orientovanou ideologii. Vstoupili do nich i potomci českých katolíků, ještě před druhou světovou válkou získali německé občanství a za války museli narukovat do wehrmachtu. Po roce 1945 je stihl podobný osud jako všechny Němce ze střední a východní Evropy – nucené vystěhování.

Obyvatelé vesnice po bohoslužbě před svým kostelem

Naopak moravští evangelíci se snažili praktikovat vlastní náboženskou víru a uchovat si jazyk předků. Důraz na péči o náboženskou organizaci kladli od samého počátku. V podstatě po celou druhou polovinu 19. století hledali česky hovořící faráře a učitele pro svou komunitu. Ne vždy se jim to ovšem podařilo, museli se proto nejednou spokojit s maďarským nebo srbským kazatelem.

Prvních pár let po rozpadu Rakouska-Uherska dokonce hrozilo, že zůstanou zcela bez duchovního vedení. V dopise jednomu pražskému faráři Českobratrské církve evangelické v roce 1924 napsali: „Od roku 1918 jsme úplně opuštění, ani učitele, ani faráře našeho náboženství nemáme. (…) Tedy prosíme, abyste se co nejdříve odhodlal a na cestu se vydal a zachránil naši tonoucí loď.“ Adresát listu z Prahy sice nedorazil, pozvání odmítl, ale další hledání už bylo úspěšné a mezi lety 1928 a 1945 ve Velikém Središti působili postupně tři misijní kazatelé z Československa.

Působení českých farářů bylo významným vnějším faktorem, který posílil specifickou identitu evangelických Središťanů. Ale zároveň ji proměnil. Přibyl národnostní prvek, jenž do té doby nebyl stěžejní. Neobešlo se to bez nedorozumění a leckdy i odmítání. Jako například při přednášce kazatele Karla Lovečka (působil ve Velikém Središti v letech 1932 až 1940), kdy ke Središťanům mluvil jako k „příslušníkům československého národa“. Oni se ale ozvali, že jimi nejsou, že jsou přece „Moravci“ a víru mají „po předkách“. Podobně vlažně se stavěli i ke snahám československých farářů zavést inovace v podobě oslav svátku narození prezidenta T. G. Masaryka nebo v Československu již rozšířeného Dne matek.

Podobenství
V té době už ve Velikém Središti žila přibližně třetí generace potomků prvních přistěhovalců. Udržet jazyk a zvyky předků se jim podařilo i díky tomu, že si s sebou z Moravy přivezli fungující model náboženského společenství. Reformovaní evangelíci odjakživa utvářeli poměrně autonomní sbor (komunitu věřících) a jeho členové si mezi sebou volili výkonný orgán (presbyterstvo).

Komunita takto fungovala jak na Moravě, tak potom v Banátu. „Návaznost na předmigrační model náboženské organizace vycházela ze skutečnosti, že byl v jejich původní domovině léty prověřený, odzkoušený a funkční. Šlo tak o jednu z jejich adaptačních strategií v novém prostředí,“ komentuje Michal Pavlásek.

Michal Pavlásek z Etnologického ústavu AV ČR (CC)

Vedle náboženství spojoval središťské evangelíky jejich společný velký příběh. Vyprávění líčící okolnosti příchodu prvních Moravanů do Srediště, včetně historky o třech vojácích, se stalo jedním ze základních stavebních kamenů jejich kulturní paměti.

Takzvaný migrační narativ se vztahoval k nejvzdálenějšímu koutu jejich generační paměti. Jeho prostřednictvím odvozovali, vysvětlovali a legitimizovali svoje místo ve světě a menšinovou existenci v etnicky i nábožensky velmi pestrém regionu, který se jim stal domovinou. Središťany vyprávěná podobenství o příchodu předků reprezentují v symbolické rovině „počátek dějin“ sborového společenství ve Velikém Središti. Dějiny před příchodem do Banátu jako by ani neexistovaly.

Moravská evangelická komunita ve Velikém Središti si svou specifičnost zachovala poměrně dlouho, jenže ani jí se nevyhnuly v minulém půlstoletí modernizační trendy, které ji nakonec rozmělnily. Hlavní pojítko jejich společné identity – náboženskou víru – postupně oslabila protinábožensky zaměřená realita komunistického režimu druhé poloviny 20. století a pouto k zemědělské půdě zpřetrhal přechod k jiným ekonomickým modelům.

Poslední pamětníci, kteří ještě mohli vyprávět o svých předcích z Moravy, v uplynulých letech zemřeli. Jejich potomci se většinou odstěhovali do měst v Srbsku nebo do zahraničí. Stopa po nich ale zůstává ve Velikém Središti dodnes velmi znatelná. Jednou z nejvíce viditelných a zároveň symbolických je kostelík s českým nápisem „Dům můj, dům modlitby“.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

1/2021 (verze k listování)
1/2021 (verze ke stažení)

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: archiv Michala Pavláska; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie označená (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?