Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?

Ve svých počátcích směřoval socialismus k rovnosti pohlaví. Ženy se stávaly bagristkami a jeřábnicemi, mohly podstoupit legální interrupci a také rozvodové zákony byly liberálnější než na Západě. Jenže pak vzal režim zpátečku. Co se stalo a jak na tehdejší dobu vzpomínáme? Tématu jsme se věnovali v časopise A / Magazín. Text si můžete poslechnout i v audiopodobě.

Lze začít něčím jiným než ženským orgasmem? Patrně ano. Ale my jej stavíme na první místo, protože právě v jeho výzkumu byli v socialismu čeští sexuologové průkopníky, a dokonce v celosvětovém měřítku. Překvapivé, že? Zvlášť když si vzpomeneme, že ženu tehdy běžně čekala po návratu z práce druhá směna: vaření, praní, úklid, péče o děti... Zatímco socialistický manžel odpočíval při čtení novin nebo šel na fotbal. Případně doma vůbec nebyl a po práci zamířil rovnou do hospody. Anebo dělal něco jiného, ale bezpochyby mnohem „důležitějšího“.

Takhle nerovné postavení určitě nepanovalo ve všech rodinách, ale ve spoustě ano. A společnost jej považovala za standardní. Přesto by nás takový černobílý pohled na minulost mohl připravit o zajímavá zjištění. Třeba že zákony ohledně rodiny, práv a zdraví žen byly v tehdejším východním bloku včetně Československa na svou dobu velmi pokrokové. 

Levicoví politici se o legislativní úpravy postavení žen snažili již za první republiky, ale úspěšní byli pouze částečně. Po nástupu komunismu se situace změnila. Proč a s jakými důsledky? Čím nás překvapuje naše docela nedávná minulost a proč ji vlastně máme zkoumat?

Ženský pohled
Pojďme se na situaci podívat řečí čísel, která naznačují, že československé ženy žily po válce poměrně pokrokově. Například už v roce 1957 se dočkaly možnosti legální interrupce. Přitom Britky získaly právo rozhodnout se pro umělé přerušení těhotenství až o 10 let později a Američanky dokonce o 16 let později, aby o něj rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2022 zase přišly.

Na Západě se potratové předpisy zostřovaly za druhé světové války, někde dokonce za interrupci nebo napomáhání k ní hrozil až trest smrti. „Křesťanské země nebo pravicové diktatury k následnému uvolnění zákonů přistupovat nechtěly. Například Holandsko legalizovalo potraty až v roce 1982, Španělsko v roce 1985,“ doplňuje Kateřina Lišková z Historického ústavu AV ČR, autorka knihy Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu.

V tehdejším Československu převládl názor, že při nedostupné antikoncepci může být v některých případech umělé přerušení těhotenství lepším řešením než zakládání a rozšiřování rodiny na vratkých základech. Za zmínku stojí, že hormonální antikoncepce byla v Československu schválena v roce 1965. Ovšem zpočátku ji lékaři předepisovali jen ženám, které už rodily.

Ze zdravotních důvodů se u nás potraty prováděly už před rokem 1957, kdy k nim přibyly důvody sociální. Jednou ze sociálních indikací pro potrat byla i „situace ženy neprovdané“, čímž se rozumělo nejen ženy svobodné, ale i ženy neprovdané za biologického zploditele – aby si nemanželským dítětem nezhoršovala vyhlídky na sňatek nebo své existující manželství. „Patriarchální názory zde přetrvávaly, jak vidno. Ale zákony dávaly ženám do rukou možnost vlastního rozhodování o načasování mateřství. Nicméně do roku 1986 musela žena žádající o interrupci před speciální komisi, která o povolení zákroku rozhodovala. Ačkoli komise schvalovaly na 95 % žádostí, pro řadu žen bylo obtížné mluvit o intimních věcech před cizími lidmi nebo – a to mohlo být na malých městech ještě horší – před lidmi, kteří je znali,“ vysvětluje Kateřina Lišková.

Manželství, cesta k rozvodu
Pragmatický přístup státu k interrupcím se odrážel i v přístupu k rozvodům. Zákon z roku 1950 rozvod značně zjednodušil a během padesátých let soudy upustily od rozhodování, která ze stran je vinna, a zároveň přestal být k rozvodu nutný souhlas strany „nevinné“.

Komunisté měli za to, že manželství konzervuje třídní rozdíly tím, že se v rodině předává majetek mezi generacemi. Bývalo přitom samozřejmé, že po dlouhé věky rodinu finančně zabezpečoval otec, proto měl nárok na veškerý majetek. Socialistická legislativa tento stav změnila – podle zákona měli nově na rodinné jmění oba manželé nárok rovnoměrný. Ustanovilo se, že je povinností obou manželů starat se o rodinu jak finančně, tak výchovou dětí, a to stejným dílem.

„Do padesátých let měli otec i matka nějakou roli, ale práva měl v podstatě jenom muž. Když došlo na lámání chleba, třeba rozvod či dělení majetku, ženy mnoho práv podle staré úpravy neměly,“ říká historička. Vstupovat do manželství ale bylo normou a věk vstupu do manželství se za socialismu výrazně snížil. V tehdejší společnosti bylo větší stigma zůstat nesezdanou matkou než se stát rozvedenou ženou. Často tak docházelo k nerozvážným svazkům velice mladých lidí, které zkrátka nevydržely.

„Státním představitelům se to sice nelíbilo, ale ani tak lidem klacky pod nohy neházeli a zákony o rozvodu nikterak nezpřísňovali,“ říká Kateřina Lišková. V důsledku to vedlo k tomu, že podíl manželství končících rozvodem byl v šedesátých letech 20. století v Československu dvojnásobný proti západní Evropě. Naštěstí to nebralo chuť lidem opětovně se brát. V roce 1965 mělo asi 12 % novomanželů předchozí zkušenost s manželstvím. V roce 1980 už to byla celá pětina.

Kateřina Lišková z Historického ústavu AV ČR napsala knihu Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu.

Volnost, rovnost, mateřství
Interrupce, rovnost pohlaví, rozvody – nejen v této oblasti byla legislativa týkající se vztahů pokroková. V roce 1961 v Československu došlo k dekriminalizaci homosexuality. I v tomto případě byla naše země jednou z prvních v Evropě, která k tomuto kroku dospěla. Třeba ve Velké Británii se tak stalo až o 20 let později.

Celá padesátá a začátek šedesátých let tak lze označit přinejmenším v oblasti sexuality, rodiny a práv žen za progresivní, a to i ve srovnání se Západem. „Postupem času se ale začal otáčet diskurz. V padesátých letech mezi sexuology převažovala témata jako rovnost, respekt, láska, ovšem to se začátkem šedesátých let vytrácí,“ konstatuje Kateřina Lišková. Proč k posunu došlo?

Mohly za to děti. Vysoká zaměstnanost žen šla ruku v ruce se zřizováním jeslí pro nejmenší – začátkem padesátých let existovala dokonce i zařízení týdenní, kde batolata trávila celý pracovní týden a domů si je rodiče brali jen na neděli. Odborníci v celé Evropě si začali všímat znepokojivých trendů neuropsychického vývoje dětí, které trávily raný čas bez matky nebo jednoho primárního pečovatele. 

Zároveň z československých demografických výzkumů vyplývalo, že ženy jsou z kloubení zaměstnání na plný úvazek a druhé směny v domácnosti vyčerpané. Odborníci tedy navrhli, aby stát hradil mateřskou formou mzdy a toto období se nenazývalo „dovolená“. Nakonec vláda ale již během šedesátých let hned dvakrát období mateřské dovolené prodloužila s argumentem, že právě matka, a nikoli jesle má zajišťovat péči o dítě v raném věku. O roli otce se mluvilo sporadicky, a když už tak jako o garantovi autority a disciplíny ve výchově. V tomto trendu se během normalizace pokračovalo, až se Československo stalo zemí s jednou z nejdelších rodičovských na světě, kde se očekává, že primárně budou o děti pečovat matky „na dovolené“ a možnosti kolektivní péče o nejmenší budou omezené.

Původní úmysl byl dobrý – děti potřebují primárního pečovatele, ženy jsou unavené, dopřejme jim tedy delší čas s dítětem. Ale na ženy se navalilo s plnou silou očekávání, že to musejí být jen a jen ony, kdo bude o děti pečovat, jinak dětem hrozí psychická újma.

Odborný diskurz se tak postupem času stočil k tomu, že úlohou ženy je především být matkou. „V šedesátých letech jako by se mnozí zalekli, zda se to s tou emancipací v padesátých letech nepřehnalo, a někteří začali pokukovat po starých pořádcích. Což je taková dynamika, kterou můžeme sledovat obecně ve společnosti v každé době, když se objeví nějaká morální panika či strach,“ dodává historička.

A právě tato norma „tradiční rodiny“ v mnohých lidech přetrvala dodnes, protože „tak to přece bylo vždycky“. Muž je živitelem rodiny a žena matkou na plný, leč neplacený úvazek. Rovnost pohlaví, ke které bylo našlápnuto v padesátých letech, se v šedesátých letech zrevidovala a důsledky této revize včetně třeba rozdílu ve mzdách, nedostatku kapacit mateřských škol či poměru zastoupení žen ve vedoucích funkcích či politice vlastně sklízíme dodnes.

Na snímku jsou ženy připravující se na spartakiádu, kolektivní cvičení, které sloužilo jako součást režimní propagandy.   

Ženy na vrcholu
Na začátku jsme otevřeli téma ženského orgasmu. Bude přirozené jím článek také zakončit. V padesátých letech sexuologové a sexuoložky v Československu dospěli k názoru, že ženského orgasmu lze dosáhnout jen „pokud si budou muži s ženami rovni a zapojí se do domácích prací“. Idea o rovnosti žen a mužů se ale postupně vytrácela, zdůrazňovat se začala naopak jejich odlišnost. Nakonec převážil názor, že na problematiku ženského vyvrcholení nemá společenský kontext žádný vliv a jde o otázku čistě biologickou.

K dalším posunům v oblasti sexuality docházelo v sedmdesátých letech, v období takzvané normalizace. Vznikaly osvětové publikace pro veřejnost podporované ministerstvem zdravotnictví. Na zlepšení sexuálního života měla také velký vliv mnohdy neprávem proklínaná výstavba panelákových sídlišť – která umožnila mladým rodinám se osamostatnit a konečně trávit svůj intimní život v soukromí.

Komunistická diktatura způsobila mnoho bolesti a zpustošila nejednu oblast veřejného života. Přesto by nemělo při veškeré kritice tehdejší doby zapadnout, že se zároveň dařilo zavádět opatření ke zlepšení postavení žen. Některé změny týkající se rodiny, rovnosti pohlaví či sexuality u nás dokonce vešly v platnost mnohem dříve než v západní Evropě. „Mně připadá fascinující, že se mnoho těchto progresivních věcí dělalo právě v padesátých letech – v době, kdy probíhalo vyvlastňování majetku a bezesporu hrůzné a obludné monstrprocesy. Musíme být schopni nahlédnout tu dobu v její komplexitě, jinak se připravujeme o porozumění části vlastní historie,“ uzavírá Kateřina Lišková.

Text vyšel v časopise A / Magazín:

2/2024 (verze k listování)
2/2024 (verze ke stažení)

Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotoportrét (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Vědci zrestaurovali unikátní nález luxusních předmětů z doby stěhování národů
• Na vlně retra: výročí metra, historie smažáku, céčka a dovolená embéčkem
• Skrytými místy Pražského hradu provede zájemce nová mobilní aplikace
• Olympijské hry jsou svátkem sportu ve stínu politiky a vlivu byznysu
• Příběhy zašité v minulosti. Co lze vyčíst z archeologického textilu?
• Začíná dostavba Pražského okruhu, lokalitu prozkoumají archeologové
• Žena nalezla na Kutnohorsku více než 2000 stříbrných mincí z počátku 12. století
• Nositel Akademické prémie Viktor Černý pátrá po genetických stopách člověka
• Vzpomínky každého z nás jsou cenným pramenem, říká historik Vojtěch Kessler
• Výzkum holokaustu obohacují mezioborové pohledy i osobní mikropříběhy