Přelomové datování. První lidé přišli do Evropy už před 1,4 milionu let
06. 03. 2024
Kdy se na evropském kontinentě poprvé objevili zástupci rodu Homo poté, co opustili svou africkou kolébku? Za první doložené lokality výskytu lidského osídlení v Evropě se dosud označovaly jeskyně ve španělské Atapuerce a v jihofrancouzském Vallonnet (1,2–1,1 milionu let). Nejnovější datování jej ale posouvá o 200 až 300 tisíc let dříve, a to do oblasti dnešní Zakarpatské Ukrajiny. Důkazem nejstaršího osídlení jsou opracované kamenné nástroje z archeologického naleziště Korolevo. Přelomové výsledky mezinárodního týmu pod vedením Romana Garby z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a pražského Archeologického ústavu AV ČR dnes zveřejnil časopis Nature.
Přesné datování vzorků z Koroleva umožnily nedávné pokroky v matematickém modelování v kombinaci s aplikovanou jadernou fyzikou. Takto unikátních výsledků by nebylo možné dosáhnout bez multidisciplinárního přístupu a synergie všech zapojených oborů. „Abychom odpověděli na otázky, které si klade archeologie a antropologie, potřebujeme využívat metody jaderné fyziky i geofyziky,“ uvádí Roman Garba.
— Akademie věd ČR (@Akademie_ved_CR) March 6, 2024
Ukrajinská stopa
Archeologické naleziště Korolevo se nachází na Zakarpatské Ukrajině nedaleko hranic s Rumunskem a Maďarskem, pouze 150 kilometrů vzdušnou čarou od slovenských Košic. V minulosti byla tato oblast součástí Československa a Korolevo neslo název Královo nad Tisou. Ukrajinští archeologové naleziště zkoumají už několik desítek let, jedná se o velmi významnou archeologickou lokalitu v celoevropském měřítku.
„Vrstva naváté spraše a paleopůd zde dosahuje hloubky až čtrnácti metrů a obsahuje tisíce kamenných nástrojů. Korolevo bylo významným zdrojem suroviny pro jejich výrobu,“ přibližuje ukrajinský archeolog a spoluautor studie Vitalii Usyk.
„Na konkrétním zkoumaném místě je zastoupeno sedm časových úseků osídlení a na lokalitě je zaznamenáno nejméně devět různých paleolitických kultur: lidé zde žili od nejstaršího věku až do doby před třiceti tisíci lety,“ dodává ukrajinský vědec, který vzhledem k válečné situaci ve své zemi nyní působí v Archeologickém ústavu AV ČR, Brno (přečtěte si rozhovor s Vitalijem Usykem).
První lidé přicházeli do Evropy z afrického kontinentu přes Arábii. Lokality s radiometricky bezpečně doloženým nejstarším lidským osídlení v Evropě jsou Atapuerca ve Španělsku (1,2–1,1 milionu let) a Vallonnet v jižní Francii (1,2–1,1 milionu let). Ještě starší důkazy lidského osídlení nyní nabízí ukrajinské Korolevo (1,4 milionu let).
Kosmické paprsky a jaderná fyzika ve službách archeologie
Vědci nejprve vzorky kamenných valounů z naleziště Korolevo chemicky zpracovali a posléze analyzovali metodou urychlovačové hmotnostní spektrometrie ve výzkumném ústavu Helmholtzova centra v Drážďanech. (V roce 2022 obdobnou laboratoř uvedl do provozu též Ústav jaderné fyziky AV ČR v Řeži a měření by bylo možné realizovat i v České republice, v době analýzy vzorků ale ještě nebylo zařízení k dispozici).
„Konkrétně jsme měřili koncentrace kosmogenních nuklidů beryllia-10 a hliníku-26 s různým poločasem přeměny. Před překrytím kamenů vrstvami spraše a paleopůd vznikly uvedené radionuklidy jadernými tříštivými reakcemi v horninách účinkem sekundárního kosmického záření, které se tvoří v atmosféře působením primárního kosmického záření z vesmíru. Jejich poměr se změnil podle toho, jak dlouho byly zkoumané kamenné valouny z Koroleva uloženy pod povrchem,“ vysvětluje Roman Garba.
K určení stáří sedimentů pak vědci využili metodu založenou na matematickém modelování, kterou označují názvem P-PINI. „Tento projekt byl jejím prvním využitím v archeologickém kontextu,“ doplňuje John Jansen z Geofyzikálního ústavu AV ČR.
Kudy přišli první lidé
Aktuální studie mění pohled na migrační trasy prvních populací rodu Homo. „Náš nejstarší předchůdce, člověk vzpřímený (Homo erectus), opustil Afriku před přibližně dvěma miliony let a vydal se na Blízký východ, do Asie a Evropy. Radiometrické datování prvního osídlení v lokalitě Korolevo zaplňuje nejenom velkou prostorovou mezeru mezi Gruzií a Španělskem s doposud nejstaršími nálezy, ale také potvrzuje hypotézu, že první vlna osídlení Evropy pronikla z východu nebo jihovýchodu na západ,“ vysvětluje Roman Garba.
Výzkum byl realizován na základě smlouvy mezi Ústavem jaderné fyziky AV ČR a Archeologickým ústavem Národní akademie věd Ukrajiny podepsané v roce 2021. Projekt podpořily Evropská komise, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Grantová agentura České republiky a Grantová agentura Univerzity Karlovy.
Z českých výzkumných institucí se vedle Ústavu jaderné fyziky AV ČR, Geofyzikálního ústavu AV ČR a Archeologických ústavů AV ČR v Brně a v Praze zapojily katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK a Česká geologická služba.
Zahraničními partnery výzkumu jsou Institute of Archaeology, National Academy of Sciences of Ukraine (Kyjev, Ukrajina), Helmholz-Zentrum Dresden-Rossendorf (Německo), Aarhus University (Dánsko), Department of Archaeology and History, La Trobe University (Melbourne, Austrálie) a Taras Shevchenko National University of Kyiv (Kyjev, Ukrajina).
|
Pravlast lidstva za řekou Nil K prvním migracím populací rodu Homo z africké kolébky docházelo před zhruba dvěma miliony let. Jejich kroky mířily přes dnešní Arabský poloostrov směrem k Asii na východ a k Evropě na západ. Jednalo se o předchůdce dnešního člověka (Homo erectus). V průběhu času se rozšířil do celé Eurasie, kde se v průběhu dalších statisíců let rozrůzňoval a rozvíjel. Později, zhruba před 500 tisíci lety, pronikl do Eurasie další druh člověka, jenž měl původ rovněž v subsaharské Africe, a sice Homo heidelbergensis. Na evropském kontinentě se z něj vyvinula svébytná varianta člověka neandertálského (Homo neanderthalensis), uzpůsobeného pobytu v chladnějším prostředí. V Africe mezitím vznikl anatomicky moderní člověk (Homo sapiens). Člověk neandertálský začal někdy před 50 tisíci lety vymírat, nedokázal se přizpůsobit změnám klimatu a neobstál v konkurenci s africkým Homo sapiens, který byl úspěšnější v lovu, komunikaci a nejspíše i rozumových schopnostech. Více se o historii lidstva dočtete v článku Pravlast za řekou Nil v časopise A / Magazín, který pojednává o výzkumu Viktora Černého z pražského Archeologického ústavu AV ČR. |
Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Roman Garba, archiv V. Usyka 
Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
Přečtěte si také
- V Praze odstartovala největší mezinárodní konference o materiálovém modelování
- Z čeho se skládá kosmické záření? Napoví přelomová metoda českého fyzika
- Tuk je možné vydolovat i z tisíce let staré keramiky, říká Veronika Brychová
- Svérázná říše umělé inteligence. Máme se jako lidstvo bát, nebo být nadšení?
- Přitažlivá nepřitažlivost. Vědci experimentálně potvrdili novou formu magnetismu
- Krása neviditelného krystalu. Jak se zkoumá skrytý svět atomů a molekul
- Planetky neboli asteroidy: jak pomáhají vědcům při dobývání a výzkumu vesmíru
- Nová krystalografická metoda pomůže ve vývoji léků i rychlejších počítačů
- Dva bratři Jungwirthové, dva prestižní evropské granty ve výši 120 milionů korun
- Budoucnost energetiky: malé modulární reaktory jako zdroj čistší energie
Biologie a lékařské vědy
Vědecká pracoviště
- Biofyzikální ústav AV ČR
Biotechnologický ústav AV ČR
Fyziologický ústav AV ČR
Mikrobiologický ústav AV ČR
Ústav experimentální botaniky AV ČR
Ústav experimentální medicíny AV ČR
Ústav molekulární genetiky AV ČR
Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR
Cílem výzkumu je poznávání procesů v živých organismech, a to na úrovni molekul, buněk i organismů. Biofyzikální výzkum se zabývá studiem vztahu DNA – protein a vlivu faktorů životního prostředí na organismy. V oblasti molekulární genetiky a buněčné biologie jsou studovány zejména signální cesty pro spouštění reakcí a odezvy cílových genů na tyto signály; zvláštní pozornost je věnována studiu buněčných mechanismů imunitních odpovědí. Sledovány jsou rovněž genomy mikroorganismů a procesy směřující k moderním technologiím přípravy látek s definovanými biologickými účinky. V oblasti fyziologie a patofyziologie savců a člověka je výzkum zaměřen na kardiovaskulární fyziologii, neurovědy, fyziologii reprodukce a embryologii s cílem vytvořit teoretické základy preventivní medicíny. V oblasti experimentální botaniky se výzkum věnuje genetice, fyziologii a patofyziologii rostlin a moderní rostlinné biotechnologii. Sekce zahrnuje 8 vědeckých ústavů s přibližně 1930 zaměstnanci, z nichž je asi 690 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.