Ještě na začátku 20. století patřil sýček obecný (Athene noctua) k nejhojnějším dravým ptákům naší krajiny. Nyní je na pokraji vyhynutí. Za posledních několik desetiletí klesl jeho počet o drastických 94 % na pouhých 100 párů. O jeho záchranu se snaží odborníci a nadšenci z České společnosti ornitologické a Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Loni v dubnu a červnu jsme měli unikátní příležitost zúčastnit se dvou výjezdů za sýčky s biologem Martinem Šálkem.
Věděli jste, že ve třech maďarských obcích je více sýčků než v celé České republice? Vyplývá to z výzkumu týmu Martina Šálka z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, který aktuálně vyšel v časopise The Journal of Raptor Research. Tiskovou zprávu si můžete přečíst zde.
O situaci sýčka, ale i chocholouše a čejky jsme psali v článku Hledám bydlení, zn. zápach nevadí v popularizačním časopise AΩ / Věda pro každého 2/2020.
Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.
Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
Následující fotoreportáž vás přenese do severozápadních Čech. Do míst, kam nejezdí moc výletníků, přestože krajina je krásná, kopcovitá, s řidším osídlením, protkaná menšími zemědělskými usedlostmi. Jedná se o jedno z mála míst, kde ještě v Česku můžeme zahlédnout sýčka obecného.
Naším průvodcem byl Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, který se výzkumem a ochranou sýčka obecného dlouhodobě zabývá.
Expedice za sýčky byla rozdělena do dvou termínů. Na začátku dubna 2024 jsme se společně vydali do krajiny kolem hradu Házmburk s cílem zmonitorovat výskyt a kondici sýčků po zimě. Druhá cesta pak následovala v červnu a zaměřila se na kontrolu hnízdní úspěšnosti.
Dubnový výjezd začal teoretickou přípravou u biologovy maringotky. Domeček na kolech mu slouží jako základna při vyjížďkách za sýčky. V terénu tráví v kuse vždy několik dní.
Sovy jsou aktivní hlavně večer a v noci, proto jsme vyrazili za soumraku. Úvodní zastávka následovala u zemědělského stavení jen pár desítek metrů od maringotky.
Biolog nám z auta ukazuje, v jakých místech bychom mohli očekávat prvního dnešního sýčka. V pozadí lze ještě spatřit obrysy hradu Házmburk.
K přilákání sovy pouštíme z reproduktoru nahrávku samčího volání. Pták, který chce chránit své teritorium, by se měl objevit a hledat konkurenta.
Docela rychle padá tma. V dáli slyšíme soví volání, jde ale o výra velkého, jak Martin Šálek upozorňuje. Sýček nikde. Je na čase přemístit se do jiné vesnice, protože právě v lidských sídlech sýčkové v dnešní době nejčastěji hnízdí.
„Na Házmbursko jezdím za sýčky zhruba od roku 2000. Tehdy tady žila přibližně dvacítka samečků, kolem roku 2015 jich bylo maximálně pět. Dnes jsou to jednotlivci,“ říká Martin Šálek.
K monitoringu sov používá biolog dalekohled a termovizi s nočním viděním. Ta nabízí nevšední pohledy na noční krajinu. V průběhu večera a noci díky ní spatříme nejen několik sýčků na stromech nebo střechách domů, ale také srny na poli, ježky na cestách nebo kočky, myši a potkany ve vesnicích.
Posledních deset let pořizuje Martin Šálek v terénu nahrávky houkajících samečků: „Umožňují nám následně analyzovat melodii a další charakteristiky hlasů, podle kterých můžeme rozpoznat jednotlivé sýčky.“
V každé lokalitě natahujeme ornitologickou síť, do které chceme sýčka odchytit. Snažím se s tím Martinu Šálkovi pomáhat, ale až po několika stavebních pokusech si připadám platná. Tenhle snímek vznikl přes termovizi s nočním viděním.
Poblíž sítě instalujeme atrapu – figurínu sovy, které Martin Šálek říká Franta.
A jak na Frantu sýčci reagují? „Jsou tři typy samečků. Prvním říkám agresoři – ti se většinou rychle chytí, protože Frantu přímo atakují. Druhý typ jsou vyjednavači, ti poletují kolem sítě, poposedávají, houkají a snaží se konkurenta nějak urovnat, ale nakonec se chytí. A pak jsou ignoranti – s těmi je to těžké, ty prostě do sítě nenaženeme,“ usmívá se biolog.
Sýčka slyšíme i vidíme, je nedaleko. Ale evidentně jde o jednoho z „ignorantů“, tedy těch druhů samečků, kteří na konkurenta přímo nezaútočí. Do sítě se ani po hodině lákání nechytil. Balíme ji a jedeme na jiné stanoviště.
Konečně! Máme prvního sýčka. Pro mě a fotografku je to úplná premiéra. Nemůžeme se nabažit pohledu na překrásnou sovičku zhruba velikosti hrdličky. Je menší, než jsme si představovaly a má pronikavý zvídavý pohled.
Sýčka jsem si mohla vzít do ruky a podívat se na něj zblízka. Překvapilo mě, jak je klidný.
Poté, co biolog sýčka změřil, zvážil a odebral mu genetický vzorek, pustili jsme jej samozřejmě na svobodu. Sbalili jsme zásobu „Frantů“ v tašce a jeli dál.
Přijeli jsme k další vesnici. Martin Šálek jede vždy najisto. Z předchozího monitoringu ví, kde se sýčci, věrni svému bydlišti, zdržují. Sovu vidíme už za pár minut. Sedí na anténě. Nalákáme ji do ornitologické sítě?
Podařilo se! Teď přijde na řadu vážení, měření, kontrola kroužku a odebrání kousku peříčka na genetickou analýzu.
Sýček je v porovnání s ostatními spíše menší a lehčí sova. Samečci váží kolem 180 gramů, samičky pak okolo 220 gramů.
Všechny informace vědec zapisuje do terénního deníku.
S hledáním a chytáním sýčků jsme začali po sedmé večer a skončili kolem čtvrté hodiny ranní. Poslední „štace“ byla na poli za vesnicí. Na sýčky jsme tam čekali poměrně dlouho. Sice jsme je v dálce slyšeli a pak i viděli, ale ne a ne nějakého chytit. Úspěšní jsme byli snad až po hodině.
To už se ale noc překlápěla skoro do rána a na nás padla velká únava. Vydali jsme se zpět k maringotce. Na začátek dubna bylo venku nezvykle teplo, tak se dalo přespat „pod širákem“.
Zhruba o dva měsíce později jsme se za sýčky vydali znovu. Tentokrát s cílem zkontrolovat úspěšnost zahnízdění a kondici mláďat. Start byl opět u maringotky, asi 30 kilometrů jihovýchodněji od té předešlé.
Vedoucí výpravy biolog Martin Šálek měl předem sepsaný seznam farmářů a místních obyvatel s telefonními čísly, jednoho po druhém oslovuje a domlouvá příjezd. Celkově v ten den navštívíme asi desítku lokalit.
Sýčci nejčastěji vyhledávají zemědělská stavení, jako jsou například stodoly. Obsazují buď dutiny nebo speciální budky „sýčkovníky“, které jim ornitologové zhotovují a instalují ve spolupráci s majiteli pozemků.
Hned v první lokalitě se nám podařilo v hnízdní dutině najít několik mláďat.
Z hnízda je potřeba ptáčata opatrně vyjmout a odnést dolů ke kontrole.
Následuje jejich vážení, měření, okroužkování, focení a odebrání genetického materiálu. Zuzana Kučerová z České společnosti ornitologické data vpisuje do terénního deníku.
Ke genetickým analýzám vědci ptákům odebírají jedno až tři peříčka. Díky nim se například zjistilo, že v posledních letech dochází k relativně častému příbuzenskému křížení, a tím snížení kvality už tak slabé populace sýčků u nás.
Podle obrázků v odborné knize o sýčcích ornitologové určují přibližné stáří mláděte. V tomto případě jej odhadují zhruba na 18 až 20 dní.
Stáří se určuje mimo jiné podle vzhledu křídla. Na této fotografii je vidět kroužek, který mládě před chvíli dostalo. Každý má identifikační číslo a kód, podle nichž se dají ptáci později dohledat. Kroužkování pomáhá zpřesnit informace o jejich výskytu a rozšíření.
Mládě sýčka by asi soutěž krásy nevyhrálo. Disproporčně velké nohy, prachové peří, zachmuřený pohled… Stačí ale pár týdnů vývoje a bude z něj krásná sova s chytrýma uhrančivýma očima.
V terénním deníku se zaznamenávají informace o lokalitě, mírách a váhách chycených mláďat a čísla jejich ornitologických kroužků.
V loňské sezoně obsadili v severozápadních Čechách sýčci téměř 60 teritorií a vyvedli nejméně 71 mláďat.
Radost z každého dalšího mláděte kalí informace, že zimu zpravidla nepřežije devět z deseti malých sýčků a i na dospělé čeká mnoho nebezpečí. Někteří umírají úplně zbytečně v bazénech, studnách nebo nádržích na melasu.
Tohle je vývržek obsahující nestrávené části potravy. Dají se v něm najít kousky kostiček, srsti myší a hrabošů či krovek brouků. „Dříve jsme si právě na základě rozboru vývržků mysleli, že většinu potravy sýčků tvoří drobní savci, ale není to pravda. Záběry z kamer v budkách jednoznačně prokazují, že naprostou většinu přinášené kořisti tvoří hmyz a žížaly,“ říká Martin Šálek. Ve vývržcích se zbytky bezobratlých živočichů nacházejí obtížně, protože třeba po žížale zůstávají ve vývržku jen těžce postřehnutelné štětinky.
Tým „sýčkařů“ poznáte v terénu poměrně snadno. Všichni mají na sobě triko se sýčkem. Další nápovědou je pak nápis na autě: „Vymírám, a to nesýčkuji. Sýček obecný. Pomozte nám ho zachránit“, doprovozený logy České společnosti ornitologické a Ústavu biologie obratlovců AV ČR.
Vjíždíme do areálu další farmy. Neseme s sebou žebřík, který budeme potřebovat, abychom se dostali k hnízdní budce.
Loni v předjaří vyvěsili ornitologové společně s farmáři dvacítku nových budek. V některých z nich už pár týdnů nato objevili čerstvě vyklubaná ptáčata.
Budky jsou zabezpečené proti kunám, kočkám a dalším predátorům. Ornitologové je vyvěšují téměř výhradně v lidských sídlech, zejména na farmách, kam se sýčci přesunuli z volné zemědělské krajiny.
Jedna z budek se nachází přímo v budově zemědělského stavení. Uvnitř teprve samice zahřívala vajíčka. Po dvou týdnech se tým na místo vrátil a okroužkoval šest mláďat.
Přesouváme se k další lokalitě.
A jsme úspěšní! V této budce mláďata jsou! Martin Šálek je zase opatrně jedno po druhém vyjme, aby je změřil, zvážil a okroužkoval.
Tahle ptáčata jsou asi nejmladší, jaká jsme ten den našli. Na světě jsou sotva pár dní.
Při ochraně sýčků ornitologové úzce spolupracují s místními obyvateli. Upozorňují je na rizika, která pro mláďata představují například volně pobíhající psi a kočky nebo různé technické pasti, jako jsou nezakryté sudy s vodou či stojící trubky.
Sýčky vážíme pomocí digitální kuchyňské váhy. Toto mládě má pouze kolem sta gramů.
Dospělec a mládě se vejdou do jedné mužské dlaně.
Přemísťujeme se opět dál, tentokrát do areálu většího zemědělského družstva.
Objevujeme tam další větší snůšku sýčka obecného.
A jde to jako na běžícím páse: váha, míra, kroužek, srovnání s knihou. Zapsat a jedeme dál.
Na další lokalitě v budce nenacházíme žádné mládě. A dokonce ani sýčka. V hnízdní budce určené sýčkům se zabydlela sova pálená!
Sova pálená je větší než sýček obecný. Délka jejího těla dosahuje 33 až 39 centimetrů, rozpětí křídel 80 až 95 centimetrů.
Kroužek je trochu uvolněný, je potřeba jej přitáhnout, aby nespadl z nožičky.
Sovu pálenou poznáte podle nápadného srdcovitého závoje kolem očí.
Celý den jezdíme po severozápadních Čechách, pohybujeme se v oblasti bývalých Sudet. Některé usedlosti desítky let chátrají a polorozpadlé budovy s neudržovanou zelení poskytují mnoho úkrytů hmyzu, ptákům i malým savcům.
V hnízdní budce nacházíme malinké, pouze několikadenní mládě, je ještě slepé.
Na jiné lokalitě pak nacházíme větší mláďata. Následuje obvyklé vážení a měření celého těla i křídla.
Podle tvaru a velikosti hlavy se dá určit, zda jde o samce, nebo samičku.
Martin Šálek má radost z každého sýčka, kterého najde: „Některé oblasti u nás jsou bohužel ‚sýčkopusté‘, například jižní Čechy. Na Plzeňsku žije posledních sedm párů, na jižní a jihovýchodní Moravě pak kolem patnácti dalších párů.“
Byla by velká škoda, kdyby sýčci, kdysi tak běžní obyvatelé naší krajiny, u nás zcela vymizeli. Výzkum, monitoring jejich rozšíření a řada ochranných opatřeních, kterých se už více než čtvrt století účastní vědci z Akademie věd, mají pomoci zvrátit nepříznivý trend.
Cílem záchranného programu, spuštěného v roce 2022, je stabilizovat životaschopnou populaci sýčka. Ideální by bylo rozšířit jeho populaci u nás alespoň na tisíc párů a propojit mezi sebou jednotlivé „ostrůvky“ jejich výskytu. Držme palce, ať to vyjde! Více informací najdete například na stránkách České společnosti ornitologické (www.birdlife.cz/projekt-zachranme-sycka/).
Chemický výzkum navazuje na tradici vytvořenou významnými českými chemiky jako Rudolfem Brdičkou, Jaroslavem Heyrovským, Františkem Šormem či Ottou Wichterlem. V teoretické i experimentální fyzikální chemii je výzkum orientován na vybrané úseky chemické fyziky, elektrochemie a katalýzy. Anorganický výzkum je zaměřen na přípravu a charakterizaci nových sloučenin a materiálů. Výzkum v oblasti organické chemie a biochemie se soustřeďuje zejména na medicínu a biologii s cílem vytvořit nová potenciální léčiva a dále do ekologie. V oblasti makromolekulární chemie jde o přípravu a charakterizaci nových polymerů a polymerních materiálů, které lze využít v technice, v biomedicíně a ve výrobních, zejména separačních, technologiích. Analytická chemie rozvíjí separační analytické techniky, zejména kapilární mikrometod, a dále se zaměřuje na metody spektrální. Chemicko-inženýrský výzkum je orientován na vícefázové systémy, homo- a heterogenní katalýzu, termodynamiku a moderní separační metody. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 1270 zaměstnanci, z nichž je asi 540 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.
Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
