Skalní řícení: nebezpečí hrozí i turistům, pomáhají geologické výzkumy
11. 10. 2023
Hluk, který se ozval, nikdo neslyšel. K události totiž došlo v noci. Přímo na turistickou stezku v Teplickém skalním městě v přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály spadlo více než 40 kubíků kamene. Naštěstí nikoho nezranily. Co na těchto jevech zajímá odborníky? A jak mohou být geologické výzkumy a měření užitečné? Článek Padá skála, něco si přej vyšel ve čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.
Vidět na vlastní oči na jednom místě želvu, kvočnu, skalního orla a ruku se zmrzlinou by nebylo až tak zvláštní. Ale navíc třeba také kněze a ministranta a Krakonošovo párátko? To už tak běžné není. Navíc, jsou-li z kamene…
Nám se to ovšem podařilo, a sice během malé geologické exkurze do Teplického skalního města, které se nachází v národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály. Role průvodce se ujal Jiří Adamovič z Geologického ústavu AV ČR. Turisticky atraktivní a hojně navštěvovaná lokalita je z geologického hlediska velice zajímavá. Pískovcová plošina má rozlohu kolem 20 km2. Tvoří ji vrstva kvádrových pískovců o mocnosti asi sto metrů a je rozbrázděna hlubokými soutěskami a roklemi. Mohutné skalní věže připomínají například lidské postavy nebo zvířenu.
Stoupání do největšího českého pískovcového skalního města zahajujeme v Janovicích. Vedeni zelenou turistickou značkou zanedlouho přicházíme na pastviny, odkud už je impozantní komplex vidět. Potkáváme první skupinku lidí, a jak se brzy dozvídáme, nejsou turisté. Pracovníci Správy CHKO Broumovsko a České inspekce životního prostředí dělají „zátah“ na nezodpovědné návštěvníky chráněného území. Nic špatného jsme neprovedli, takže se po krátkém rozhovoru loučíme a brzy se napojujeme na naučnou stezku skalním městem.
K orlovi vpravo, ke zmrzlině vlevo…
Proč skály padají?
A zde už se dostáváme k důvodu naší návštěvy Adršpašsko-teplických skal. Jiří Adamovič je totiž odborníkem na skalní řícení. Společně s kolegy z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR se věnují výzkumu a monitorování těchto událostí, zajímají je zejména pískovcové skály. Synergický výzkum je zařazený do programu Dynamická planeta Země Strategie AV21.
Skalní řícení i sesuvy spadají do poměrně pestré skupiny geodynamických jevů, které jsou přímo podmíněné působením gravitace. „K sesuvům dochází v méně soudržných horninách, například v půdách nebo jílovitě zvětrávajících sedimentech a vulkanitech, kdy nadložní masa sjíždí po svahu dolů podle nově vytvořené smykové plochy,“ vysvětluje Jiří Adamovič.
Na rozdíl od toho ke skalnímu řícení dochází v pevných horninách podél dříve vytvořených ploch nespojitosti – puklin nebo vrstevních ploch. Případy skalního řícení se stávají často, náhle a celý proces je velmi rychlý. „Příčiny jsou velmi pestré a většinou působí více faktorů najednou. Spíše než podle příčin vzniku dělíme skalní řícení na základě mechanismu pádu, objemu zřícených hmot nebo typu horniny. My se v našem výzkumu věnujeme především skalnímu řícení v pískovcích,“ dodává geolog.
Mezi nejčastější příčiny patří mrazové rozvolňování skalních výchozů (kde je podložní vrstva odkrytá a vystupuje na povrch) a působení vegetace, zejména růst kořenů stromů podél puklinových ploch. Pískovce jsou horniny porézní, tedy nasákavé, a trpí tak extrémními změnami vlhkosti. Když jsou nasycené vodou, drtí je především mráz. Kromě teplotních změn hraje roli i vítr, který rozkývá koruny stromů rostoucích na skalách.
Na pádu skal se často podílí též člověk nešetrnými těžebními nebo stavebními zásahy. Například v Českém Švýcarsku je opad skalních stěn nebo jejich úplné zřícení nápadně častější v místech staré lomové těžby. „Na hradě Jestřebí na Českolipsku dochází v průběhu posledních dvou set let k postupné destrukci celého skalního suku a zdá se, že spouštěcím mechanismem tohoto procesu bylo vysekání velkých sklepních prostor v době středověku a novověku,“ dodává Jiří Adamovič a doplňuje, že důležitá je především vnitřní stavba horninového masivu, tedy frekvence, orientace a sklon puklin. A právě v Adršpašsko-teplických skalách dochází často i k „rozklouzání“ skalních věží podle ukloněných vrstevních ploch.
Turistické trasy jsou v Adršpašsko-teplických skalách velmi dobře značené a upravené.
Sokolí hnízdiště
Během výstupu nasloucháme s kolegyní fotografkou geologickým i jiným zajímavostem z úst našeho průvodce. Mezi řečí chválím Klub českých turistů – stezky jsou perfektně značeny, nechybějí dřevěné chodníčky ani místa určená k odpočinku – a od Jiřího Adamoviče se dozvídám, že právě tato lokalita byla jednou z prvních, pro které byly už v 18. století vydány turistické průvodce. Že jde o místo oblíbené Čechy, a především Poláky, dokládá skutečnost, že i přes ne zrovna příznivé počasí (déšť je na obzoru) se na některých užších místech tvoří fronty.
Místo, kam se vydáváme, je unikátní také z ornitologického hlediska. Nacházejí se tu totiž hnízdiště kriticky ohroženého sokola stěhovavého či poštolek a krkavců. I proto jsou vybrané úseky pro veřejnost uzavřeny, ani badatelé nemají do některých lokalit v době hnízdění volný přístup, jak potvrzuje náš průvodce. Broumovsko je domovem mnoha dalších vzácných a ohrožených živočichů, v posledních letech se sem vracejí například vlci nebo rys ostrovid. Několik opeřenců jsem cestou zahlédla, šelmu však nikoli překvapivě žádnou.
Po pár kilometrech přicházíme na místo, kvůli kterému jsme sem zavítali. Nedávno zde totiž spadla skalní věž – přímo na frekventovanou část turistické trasy nedaleko rozcestí Krápníky. Událost se naštěstí odehrála v noci – z 11. na 12. listopadu 2021. Ačkoli tu ve dne projdou i tisíce návštěvníků, nikomu se nic nestalo a nález nahlásil druhý den ráno správce turistického okruhu. Čerstvě odlomené bloky jsou velmi dobře identifikovatelné. Mají jiné zbarvení a okolo je písek a kameny.
K pádu skalní věže přímo na turistickou stezku došlo v noci z 11. na 12. listopadu 2021. Šlo o téměř 40 kubíků kamene.
Když se zadívám na výsledek nedávného řícení, okupující cestičku určenou pro návštěvníky, říkám si, že stát se to o pár hodin dříve nebo později, mohla mít událost na takto hojně navštěvovaném místě katastrofální následky. Celkový objem zřícené hmoty je totiž asi 43 m3, skalní věž původně výrazně vyčnívala z kontury skalní stěny, byla omezená puklinami a při bázi do velké míry ztenčená (podříznutá) procesy zvětrávání a eroze.
Jak k pádu došlo, vysvětluje Jiří Adamovič: „Příčinou bylo propojení svislých puklin, které již celý nestabilní blok zezadu zcela oddělovaly ve střední výškové úrovni odlučnou plochou ukloněnou po svahu dolů a její propagací až na bázi věže. Bezprostředním impulzem bylo opakované kolísání teplot kolem bodu mrazu. Nejvyšší část původní šupiny zůstala po pádu malou plochou uchycená ke skalní mu masivu. Nyní je ve visuté pozici sedm až jedenáct metrů nad patou skalní stěny.“
Co a jak se měří
Rozhlížím se kolem a přímo vedle místa na skále, odkud se blok odlomil, vidím malý přístroj. Pochopitelně mě zajímá, k čemu slouží. „Jde o dvojici jednoosých dilatometrů, které tady instalovali kolegové z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR. Takové zařízení dokáže s velkou přesností měřit vzájemné pohyby bloků,“ vysvětluje Jiří Adamovič.
Čerstvě odlomené bloky mají jiné zbarvení a okolo je písek a kameny.
Přístroj umí naměřená data posílat online přímo ke zpracování a upozornit, pokud by došlo k pohybu, který by mohl vést k pádu horniny. Dodává také, že podle výsledků měření nejsou zjištěné pohyby natolik velké, aby došlo k odlomení zbytku skalní věže v brzké době.
Ptám se našeho průvodce na jeho vlastní vědecké vybavení. S úsměvem odpovídá, že pro jeho záměr mu stačí fotoaparát, GPS, kompas, dálkoměr a metr. Kolegové z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR ovšem mívají „sofistikovanější“ zařízení. Odloučené bloky například skenují a díky tomu dokážou vytvořit 3D model a retrospektivně zrekonstruovat průběh celé události – laicky řečeno, odkud, kam a jak se bloky odlomily a spadly.
Zatímco hovoříme, přichází k nám již známá skupinka kontrolorů, které jsme potkali na začátku naší výpravy. Neptám se, kolik dnes rozdali pokut, ale zajímá mě, „na kolik“ to návštěvníka nerespektujícího nařízení přijde. Dozvídám se, že obvyklá suma je tisíc korun – za nepovolený vjezd, stanování, rozdělávání ohně. U posledního prohřešku však může být pokuta vyšší, stejně jako je vyšší riziko, že dojde k nějakým nešťastným událostem. Vzpomeňme například na loňské požáry v Národním parku České Švýcarsko.
Dvojici jednoosých dilatometrů instalovali pracovníci z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR. Zařízení dokáže s velkou přesností měřit vzájemné pohyby bloků.
Existuje prevence?
Vraťme se však k důvodu naší návštěvy – skalnímu řícení. Je možné mu nějak předcházet? Zejména na turistických trasách? Ke slovu se opět dostává náš průvodce: „Ve strmých údolních svazích s intenzivním rozpukáním horniny může být velmi obtížné skalnímu řícení předcházet.
Bohužel, právě pískovcová skalní města, hojně navštěvovaná turisty, se vyznačují velkými výškovými rozdíly a současně i vysokou členitostí reliéfu, která je daná přítomností vertikálních puklin různých směrů. Správci návštěvnických okruhů na nejrizikovějších místech proto přistupují k instalaci citlivých pohybových čidel na předpokládané odlučné plochy nebo rovnou k preventivnímu stržení nestabilních částí skalního masivu.“ Nejjednodušším, byť často opomíjeným opatřením je podle jeho názoru pravidelné vyřezávání dřevin na horních hranách skal.
Počet případů skalního řícení narůstá v souvislosti s rostoucím výskytem klimaticky extrémních událostí. Jen od začátku tohoto roku bylo nahlášeno kolem desítky nových událostí z různých pískovcových oblastí, při kterých spadly bloky o objemu od několika kubíků až po celé věže o kubatuře 150 m3. U každého případu je třeba objasnit příčiny pádu a vyhodnotit riziko rozšíření na okolní skalní výchozy.
„Také v turisticky navštěvovaných oblastech jsou úseky cest, na nichž hrozí velká skalní řícení. Je dobré o těchto místech vědět a v závislosti na reálném riziku pro majetek nebo zdraví lidí případně přijmout vhodná opatření,“ vysvětluje Jiří Adamovič, proč je téma zařazené do výzkumného programu Dynamická planeta Země Strategie AV21.
Diskutujeme s Jiřím Adamovičem také o tom, kdo nese odpovědnost za případné újmy (zdravotní i finanční), které by následkem podobných událostí mohly nastat. Shodujeme se, že každý návštěvník musí především nést odpovědnost sám za sebe, protože výlet do skal je jeho svobodnou volbou. Ačkoli primární odpovědnost za škodu v případě neštěstí má majitel pozemku, na kterém skála stojí, situace nemusí být vždy jasná. Škody nebývají nijak závratné, protože pískovcové oblasti nejsou hustě zastavěné. Přesto se každý rok objeví několik případů, kde je potřeba kvůli skalnímu řícení silnici nebo turistickou stezku uzavřít.
Při zpáteční cestě začíná pršet. Cestička je rozbahněná a klouže. S nejvyšší opatrností přicházíme zpět k vozům a loučíme se s přáním, že třeba i díky popularizačním článkům, jako je tento, budou lidé pohlížet na geologii jako na disciplínu, která je užitečná i pro běžného člověka a má v duchu motta „Špičkový výzkum ve veřejném zájmu“ co nabídnout.
Mgr. JIŘÍ ADAMOVIČ, CSc.
GEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, ve své diplomové práci mapoval křídové sedimenty mezi Kokořínem a Mšenem. Působí jako geolog a sedimentolog v oddělení geologických procesů Geologického ústavu AV ČR a specializuje se na litologii a stratigrafii pískovců a křehkou tektoniku. Dříve pracoval v České geologické službě. Je spoluautorem Atlasu pískovcových skalních měst České a Slovenské republiky, publikace Geologie Českosaského Švýcarska či knihy Vlhošť – Hora v labyrintu skal.
2/2023 (verze k listování)
2/2023 (verze ke stažení)
Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
Přečtěte si také
- Jak předpovědět blesk? Pomoci by mohl i model elektrizace oblačnosti
- Hydrochemik Martin Pivokonský zkoumá, jak zlepšit úpravu a čištění vody
- Rašeliniště nezadrží vodu tak dobře jako běžná půda v lese, zjistili hydrologové
- Česká stopa ve vesmíru: sonda JUICE odstartuje k ledovým měsícům Jupiteru
- Zemětřesení v Turecku: předpovědět místo a čas nelze, upozorňují seismologové
- Invaze trilobitích larev. V prvohorách byly klíčovou součástí potravního řetězce
- Okamžiky před erupcí: co mají společného islandská sopka a česká zemětřesení?
- Nevyzpytatelné počasí: budeme umět předpovědět extrémní události?
- Chátrající ruina – příležitost pro demoliční firmu, či pro investora?
- Seizmometry zachytily zpěvy velryb, které mohou pomoci odhalit dno oceánu
Chemické vědy
Vědecká pracoviště
- Ústav analytické chemie AV ČR
Ústav anorganické chemie AV ČR
Ústav chemických procesů AV ČR
Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR
Ústav makromolekulární chemie AV ČR
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR
Chemický výzkum navazuje na tradici vytvořenou významnými českými chemiky jako Rudolfem Brdičkou, Jaroslavem Heyrovským, Františkem Šormem či Ottou Wichterlem. V teoretické i experimentální fyzikální chemii je výzkum orientován na vybrané úseky chemické fyziky, elektrochemie a katalýzy. Anorganický výzkum je zaměřen na přípravu a charakterizaci nových sloučenin a materiálů. Výzkum v oblasti organické chemie a biochemie se soustřeďuje zejména na medicínu a biologii s cílem vytvořit nová potenciální léčiva a dále do ekologie. V oblasti makromolekulární chemie jde o přípravu a charakterizaci nových polymerů a polymerních materiálů, které lze využít v technice, v biomedicíně a ve výrobních, zejména separačních, technologiích. Analytická chemie rozvíjí separační analytické techniky, zejména kapilární mikrometod, a dále se zaměřuje na metody spektrální. Chemicko-inženýrský výzkum je orientován na vícefázové systémy, homo- a heterogenní katalýzu, termodynamiku a moderní separační metody. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 1270 zaměstnanci, z nichž je asi 540 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.