Na vlně retra: výročí metra, historie smažáku, céčka a dovolená embéčkem

Podmanilo si módu, interiérový design i technologie. Retro se v posledních letech propašovalo snad do všech oblastí. Co tento pojem vlastně znamená? A co si z doby, s níž je spjatý, dodnes rádi připomínáme a proč? Zavzpomínejme spolu s historiky z Akademie věd ČR v článku, který vyšel v A / Magazínu. Poslechnout si jej můžete také v audiopodobě.

 Zazpívá sbor, zazní nucený potlesk. Vážení hosté vše sledují z provizorně smontované tribuny. Následuje přestřižení pásky jedním z nejvyšších státních činitelů a další potlesk. Ti nejvýznačnější návštěvníci si jdou zblízka prohlédnout novou vymoženost, které se Praha konečně dočkala. Veřejnost si však musí počkat na následující den. Podobně to chodí na otevření každého společensky významného díla. A nejinak tomu bylo 9. května roku 1974 při zahájení provozu pražského metra.

Od té chvíle letos uplynulo padesát let. Dostatečný impulz pro ohlédnutí se za minulostí. Za dobou, která ještě není tak vzdálená, aby si na ni nikdo nevzpomínal, ale ani tak blízká, aby si ji lidé pamatovali dobře. Naši paměť totiž často halí závoj, který vzpomínky upravuje… k lepšímu.

I s tím zřejmě souvisí popularita fenoménu retro. Co tento dnes tak hojně používaný výraz vlastně znamená? Přesnou definici bychom hledali marně. Obecně však jde o označení něčeho minulého, zaniklého, starého. Nejstarší generaci tak může evokovat období předválečné, té nejmladší zase „devadesátky“. Většinou však tímto pojmem odkazujeme na dobu padesátých až osmdesátých let dvacátého století, čili na éru státního socialismu. Na období nesvobody a útlaku. Přesto má pojem retro význam pozitivní. A to proto, že nás umí vrátit do časů bezstarostného mládí, a zabrnkat tak na nostalgickou strunu našich vzpomínek. Ať už na to, co jsme tehdy mívali k obědu, jak jsme se oblékali, kam jsme jezdili na dovolenou nebo jaké hity se hrály v rádiu.

SVĚT NA TALÍŘI

„Jaká dobrota se vám vybaví jako první při vyslovení zaklínadla retro?“ zeptali jsme se historika stravování Martina France z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, mj. autora knihy Retrojídlo a také spolutvůrce pořadu Zmlsané dějiny. „Obložený chlebíček!“ praví bez váhání.

 Možná máte na jazyku jinou odpověď. A možná je vaše oblíbená retro poživatina stejně jako chlebíček stále k dostání. Třeba během populárních akcí některých obchodních řetězců. Jen chutná trochu jinak než před lety. Dnes nabízené retro produkty totiž většinou nejsou se svými předchůdci totožné.

Jde spíše o marketingový trik, což obchody nikterak nezastírají. Mluvčí jednoho z nich třeba před lety prozradila, že kromě šunkového zauzeného salámu, gothaje a vysočiny jsou retro výrobky z jeho nabídky zcela totožné s těmi, které zákazníci kupují v nových obalech. Tehdejší produkty by totiž podle současných předpisů ani nebylo možné vyrobit.

Přesto nelze tento obchodní model považovat jen za podvod na zákazníka. Naopak, mnohým připomíná dobu určité stability a jistoty, kterou v dnešním světě postrádají. Třeba i kvůli designu balení produktu. Ten se totiž před revolucí měnil jen zcela výjimečně. Nebylo tak nijak neobvyklé, že výrobek mnoho let vypadal stejně. Na Západě se již tehdy obaly inovovaly rok co rok. Dnes je to běžné i v Česku, a možná právě proto vyvolává návrat k původním variantám pocit jistoty. I když zcela stejně jako dřív naše oblíbené dobroty zabalené nejsou. Před rokem 1989 byste třeba údaje o kalorických hodnotách, složení nebo alergenech na obalech zboží hledali marně. 

Máte maso?
O tom, že nabídka potravin byla za socialismu proti dnešku nesrovnatelně méně rozmanitá, není sporu. Nezřídka se ale objevují tvrzení, že byly kvalitnější než v současnosti. „Není to pravda. Třeba u salámů je potvrzené, že když dnes řezníci vyrobí produkt podle tehdejších norem, výsledek bude kvalitnější, než jaký byl dříve. Prostě proto, že v současnosti používáme lepší suroviny, například méně tučné maso,“ upozorňuje Martin Franc.

Také si nedělejme iluze o technologické kázni v socialistických masokombinátech. Některé druhy koření se navíc daly jen obtížně sehnat. Uzenáři proto do salámů přisypávali různé náhrady a směsi. „Dnes jsme také zvyklí na výraznější chutě a více soli, takže tehdejší výrobky by nám opravdu moc nechutnaly,“ usmívá se historik.

Když už je řeč o mase, bylo by dobré vyvrátit mýtus, že nebylo k dostání a stály se na něj dlouhé fronty. Podle Martina France byl masa alespoň ve větších městech dostatek. Ovšem nikoli kvalitního. To opravdu dobré se skutečně dalo sehnat jen „pod pultem“. „Tučného byl ale nadbytek. Někteří pamětníci dokonce uvádějí, že třeba v Praze nevěděli, kam s horším masem. Všechny skladovací plochy byly totiž přeplněné bůčky,“ popisuje.

Naopak drůbeží maso včetně kuřecího platilo za luxus, což se také odráželo v jeho ceně. Podle dobových materiálů byly ještě v padesátých letech pokrmy z tohoto masa v nabídce mnohých drahých restaurací vůbec nejdražšími jídly. Ne že by si je nikdo nemohl dovolit. Potraviny totiž byly jednou z mála slušně dostupných věcí, za které se dalo utrácet. Část populace tehdy dokonce měla na jídlo (v poměru ke mzdě) větší podíl volných prostředků než dnes.

„Možnosti cestování byly velmi omezené, nebylo snadné sehnat elektroniku, lidé nemohli investovat do svého podnikání… Spousta z nich tedy neměla za co jiného utratit své peníze než za pochutiny,“ poukazuje vědec. To také vysvětluje, proč někteří lidé vzpomínají na období socialismu jako na dobu, kdy byly potraviny levné. Existuje přitom však spousta propočtů, které tato prohlášení vyvracejí.

Od kofoly po smažák
Žvýkačka Pedro, Kofola nebo Pribináček. Ikonické produkty socialismu, které patří mezi nejoblíbenější dodnes. Poslední jmenovaný je dokonce českou specialitou. Unikát to však není jediný. „Podle některých pramenů jsou klasické vánoční figurkové kolekce rovněž tuzemským vynálezem. Ještě v padesátých šedesátých letech se z Československa vyvážely do řady zemí,“ vypráví Martin Franc.

Jaké další pochutiny mají punc retra, ale lidé je milují i nyní? Třeba majonézové saláty! Ty se zejména v Rusku a na Ukrajině těšily oblibě již dříve, u nás se koncem padesátých let podařilo spustit průmyslovou výrobu majonézy, která se začala prodávat pod názvem Majolka. Od vyšších společenských vrstev se tak dostala ke všemu lidu. Teprve v této době se na tuzemské vánoční tabuli postupně prosadil majonézový bramborový salát, který vytlačil dosavadní obyčejný.

Za socialismu vznikly také výrobky jako například Termix, Bonpari či Vitacit. Anebo se rozšířilo v současnosti takřka národní jídlo: smažený sýr (třebaže se původem o český recept nejedná). Masovou popularitu nabral právě za minulého režimu, kdy byly sýry levné, protože to vyžadovala vláda s ohledem na tehdejší pojetí racionální výživy. „Eidam a další sýry měly hrát velmi důležitou roli jako zdroj živočišných bílkovin a jiných cenných látek i kvůli tomu, že spotřeba mléka nebyla dostatečně vysoká,“ říká Martin Franc.

Kromě smažení sýrů jsme také byli a dodnes jsme přeborníky ve smažení řízků. „Kdybych měl vybrat nějaký recept, který charakterizuje sedmdesátá a osmdesátá léta, byl by to právě vepřový řízek. Sice jde o starou záležitost s kořeny minimálně v devatenáctém století, ale až v tomto období se stal něčím běžným, obvyklým,“ podotýká badatel. A nejen s bramborovým salátem, ale třeba i studený s chlebem a hořčicí, pěkně na parkovišti cestou na dovolenou. Nebo na chalupě… Ale to už nakukujeme do dalšího tématu.

HURÁ NA PRÁZDNINY

Jaro 2020. Všudypřítomný covidový lockdown. (Nejen) tuzemské hranice se uzavírají, aby se zamezilo šíření pandemie koronaviru. Kvůli nejisté situaci raději neopouští většina rodin Česko ani během léta. A nezbývá jim než objevovat krásy naší vlastní země a o moři pouze snít. Tak, jak to bylo běžné za minulého režimu.

Během pandemie se tedy odehrál jeden poněkud nechtěný retro návrat, který však Čechy zjevně příjemně překvapil – podle údajů statistického úřadu totiž domácí klientela začala ve srovnání s dobou před covidem více cestovat po naší vlasti. A jezdit třeba i pod stan. Mimochodem, právě v kempech se vloni ubytovalo více než deset procent českých turistů.

Právě kempování a stanování byly za socialismu jedním z nejrozšířenějších způsobů trávení dovolené. „Autokempy fungovaly na každém hezkém místě, hlavně u větších vodních ploch. Díky speciálním mapám lidé věděli, kde přesně je hledat. Navíc bylo jisté, že tam vždycky nějaké místo bude, a finančně byl takový pobyt dostupný,“ vysvětluje Lenka Krátká z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jihočeské rybníky, Lipno, Slapy, Vranov nad Dyjí, okolí řeky Váh, ale i Vysoké a Nízké Tatry nebo Krkonoše. To je jen stručný výčet tehdejších top dovolenkových lokalit. Rodiny většinou měly svoje oblíbená místa a necítily potřebu je měnit. Vzhledem k centrálně řízené ekonomice na ně totiž stejně všude čekaly stejné ceny i jídlo…

„Neexistovala žádná prozákaznická orientace, podle které by se lidé řídili jako dnes. Provozovatelé ubytovacích kapacit nebyli v jejich chodu bezprostředně zainteresovaní, takže jim bylo jedno, zda u nich budou návštěvníci spokojení, nebo ne,“ doplňuje historička.

Konečně volno!
Moc času na relax však lidé stejně neměli. Až do roku 1968 chodili do práce i v sobotu a volno bylo jen v neděli. A jak to bylo s délkou dovolené? „Za normalizace měli nejmladší lidé, kteří ukončili vzdělání, pouhé dva týdny volna za rok. Po pěti letech získali nárok na týdny tři a až po patnácti odpracovaných rocích měli čtyřtýdenní dovolenou,“ líčí Lenka Krátká.

Mnohem častěji než dnes se taky aplikoval model celozávodního volna. Podnik prostě zavřel a mohlo se vyrazit! Třeba do zmiňovaných autokempů nebo na rekreaci do nejrůznějších podnikových chat či odborářských zotavoven.

Od počátku tzv. normalizace se také v souvislosti s rozvojem automobilismu intenzivně rozšiřovalo pro tuzemsko pověstné chataření a chalupaření. Jedním z důvodů, proč se Češi a Slováci začali stahovat do soukromí svých „druhých domovů“, bylo zklamání z invaze roku 1968. Roli však sehrála i takzvaná nerealizovaná kupní síla, o níž jsme se zmínili už v pasáži o jídle. „Nedostatková centrálně řízená ekonomika způsobila, že část lidí neměla za co utrácet své úspory. Tak je zkrátka investovali do nemovitosti,“ říká vědkyně. Chata či chalupa však byla i místem pro seberealizaci.

Koupání, houbaření, sbírání borůvek, návštěvy hradů a zámků… Tak v kostce vypadal tehdejší prázdninový program. „Může to vypadat ploše a nudně. Pamětníci však oceňují, že měli více prostoru na prožívání, čas bez přehršle aktivit byl méně strukturovaný. Nedá se tedy říct, že by jejich dovolené byly horší nebo lepší, než jsou dnes. Byly prostě jiné a lidé si s tím docela dobře poradili,“ konstatuje Lenka Krátká.

Za hranice všedních dní
Prázdniny u moře. Tento sen se za socialismu nesplnil všem. Ať už z politických nebo finančních důvodů. Nemožné to ale nebylo. Obzvlášť pokud ono moře omývalo některou z komunistických zemí. Oblíbenými destinacemi se tak staly třeba bulharská Varna, rumunská Mamaia nebo východoněmecká Rujána.

„Dostat se do států bývalého východního bloku nebylo až tak složité. Své specifikum však měla Jugoslávie, která platila za jakýsi Západ. Podmínky k vycestování do ní tak byly v podstatě srovnatelné s těmi, co platily třeba pro výjezdy do Itálie,“ popisuje Lenka Krátká. Do „západních“ zemí se podívali jen ti, kteří si vybojovali nejen výjezdní doložku do pasu, ale i svolení zaměstnavatele, odborů či banky. A vystáli frontu na zájezd.

„Na Západ se za takzvané normalizace jezdilo nejčastěji organizovaně, což souviselo s kontrolou pohybu. Využít se dalo nabídky zájezdů několika cestovních kanceláří s tím, že monopolní a největší byl Čedok,“ vzpomíná historička.

Na vlastní pěst, tedy autem, bylo možné vyrazit do některých socialistických států. S kufrem plným náhradních dílů a s notnou dávkou odolnosti. Třeba cesta do Bulharska nebo Rumunska totiž trvala dva až tři dny. Ty lidé trávili v autech bez klimatizace, u nichž nebyly poruchy ničím výjimečným. „Tehdy si s nimi lidé naštěstí uměli poradit. Otec třeba před cestou celý vůz rozebral a zase složil, jen aby měl jistotu, že rodina dojede, kam má. A pro jistotu do auta přibalil ještě například rezervní převodovku,“ vypráví Lenka Krátká.

Takové dobrodružství ale nebylo pro každého a levné taky zrovna nebylo. Mnohem hlouběji do svých peněženek však museli sáhnout ti, kteří se do „spřátelených“ států chtěli podívat letecky. Třeba zájezd na Kubu od Čedoku vyšel v roce 1974 na 9500 Kčs na osobu, tedy asi na tehdejší čtyři průměrné platy. Přesto o něj byl enormní zájem a lidé kvůli němu stáli ve frontě před cestovní kanceláří i několik dní. Nakonec se tehdy na Kubu vydalo šest stovek šťastlivců.

Ti ostatní se museli spokojit se Zlatými písky, Balatonem nebo třeba s „Mácháčem“. Dnes se mnozí z nich na místa, kde dříve trávili prázdniny (nejen v souvislosti s covidem) rádi vracejí. Tyto lokality se však od těch dob dramaticky proměnily. Žádné retro z nich na člověka nedýchne. „Podle mě ho spíš zažijete na chalupě. Nebo třeba v lese na houbách, pokud jste na ně v dětství chodili s rodiči. A to i přes to, že se na sběr lesních plodů vydáte ve funkčním prádle a nikoli v záplatovaných teplákách jako zamlada,“ usmívá se Lenka Krátká.

DOPRAVOU AŽ NA KRAJ MĚSTA

Na městskou hromadnou dopravu staré Prahy, potažmo celého Československa rády vzpomínají celé generace. Svědčí o tom třeba úspěch pražského Muzea MHD nebo oblíbenost různých nostalgických jízd. Anebo také příběh pražské linky číslo 23. Tramvaje s tímto označením jezdily v Praze po různých trasách od roku 1929 do roku 2008. V roce 2017 Dopravní podnik „třiadvacítku“ znovu oživil, určil jí doslova turistickou vyhlídkovou trasu se zastávkami „Pražský hrad“ či „Národní divadlo“ a nasadil na ni zrekonstruované staré stroje, které se proháněly Prahou před několika desetiletími.

Za covidu ale příliv turistů utichl a s ním byla zrušena i tato linka. Od té doby mnozí usilovali o její návrat, až se to podařilo a od května 2022 je „nostalgická“ tramvaj číslo 23 opět v provozu. A to s ještě krásnějšími vozy typu T2 a T3, z nichž nejstarší pocházejí z roku 1958. Zkrátka retro jaksepatří a za cenu běžného jízdného.

Metro je retro
Retro pocity ale můžeme snadno nasávat i v podzemí – ve stanicích pražského metra. Každá vypovídá o své době, je v ní zachycena atmosféra časů, kdy se budovala a na mnohých z nich se podíleli významní umělci a architekti.

„V tomto smyslu vytváří metro retro atmosféru. Doba je skutečně zakonzervovaná v tom, jak stanice vypadají. Pěkně to ilustruje přestavba stanice Jiřího z Poděbrad, kdy strhli všechny reklamní poutače a vrátili jí původní vzhled. Najednou je to prostě hezké. Ještě čekám, kdy nainstalují turnikety,“ usmívá se Jiří Janáč z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR s odkazem na původní systém placení za jízdu metrem, který už je však v Praze dávnou minulostí.

Jak už jsme zmínili, právě letos si připomínáme padesát let od zahájení provozu naší podzemní dráhy. „Co ale vlastně slavíme? Vrchol československého přátelství se Sovětským svazem, jak bylo tehdy metro prezentováno? Nebo nastartování rozvoje Prahy, protože padesátá a šedesátá léta byla spíše bez velkých investic?“ táže se historik.

Jak to tedy tehdy bylo? Již v šedesátých letech bylo zřejmé, že stávající kombinace autobusové a tramvajové dopravy Praze stačit nebude. Výstavba panelákových sídlišť na periferii metropole totiž měla za následek, že se každé ráno velké množství lidí potřebovalo dopravit do zaměstnání z okrajů města do jeho širšího centra.

Jedním z možných řešení bylo vybudování podpovrchové tramvajové trati, o které se mluvilo již od třicátých let 20. století. Proti klasickému metru měla být její výstavba i provoz levnější, další výhodou bylo sdílení vozového parku s dosavadními tramvajemi a návaznost na další sítě. Trať se dokonce začala budovat, a sice v linii dnešní trasy metra C přes tehdy plánovaný Nuselský most.

„Stavbu zahájily výkopy kolem Hlavního nádraží, což znamenalo praktickou likvidaci Vrchlického sadů a vyhloubení ohromné jámy. V tu chvíli se ale ozvali památkáři a vznikla nová oponentní komise při státní komisi pro techniku, která měla zhodnotit, jestli náhodou nebude lepší postavit metro,“ vypráví Jiří Janáč.

Do toho se přidalo politické hledisko: „přátelé“ ze Sovětského svazu chtěli Praze vnutit metro svoje. Šlo pro ně o výhodný obchod, jak jinak. Takové řešení by ovšem bylo o poznání nákladnější a pro Prahu podle některých dopravních expertů méně vhodné. Naše metropole totiž na stavbu a provoz již tehdy zastaralé sovětské technologie metra neměla dostatek obyvatel. Nakonec však sovětská verze vyhrála. Zda za tímto vítězstvím stála hlavně politika, se ale s jistotou říct nedá.

Z archivních materiálů je vidět, že rozhodnutí předcházely vážné diskuze. Existovaly různé tlaky, aliance, k otázce metra se vyjadřovali železničáři, památkáři, dopravní experti, do debat vstupoval zájem hlavního města, hygienika, vrchního architekta… „Neodvážil bych se tvrdit, že pouze a jen prosovětský argument rozhodl. Určitě však hrál velkou roli a vznik metra umožnil,“ shrnuje vědec.

Ikarus, trolejbus a spol.
Výstavbou podzemky však dopravní změny v hlavním městě neskončily. Z centra se třeba začaly postupně vytrácet tramvaje. Dnes se uvažuje o tom, že se vrátí na horní část Václavského náměstí, kde ukončily svůj provoz v roce 1980. Na ústupu tehdy byly v celé Evropě, aby vznikl prostor pro pěší zóny. A také prý narušovaly zdivo vibracemi. „Skutečný důvod ale nebyl otevřeně artikulován: uvolňování prostoru pro auta,“ upozorňuje Jiří Janáč.

Mizely také trolejbusy. V sedmdesátých letech od nich začala upouštět všechna evropská města. Například v Plzni se však nenechali strhnout a používají je nejdéle z českých měst, nepřetržitě již od roku 1941. Mimochodem, popularita trolejbusů se dnes vrací. Třeba Praha je nedávno začala znovu zavádět. Výslovně o retro se však nejedná. Moderní stroje se totiž z trolejí nabíjejí jen část cesty a zbytek trasy jezdí na baterie. Což zní jako docela dobré ekologické řešení.

Ale zpět do normalizační Prahy. Tramvají a trolejbusů tedy v tamních ulicích ubylo. Na místo nich k nám však z politických důvodů přicestovaly pověstné autobusy značky Ikarus z Maďarska v rámci spolupráce socialistických zemí. A to přesto, že bylo v kapacitách tehdejšího českého průmyslu obdobné kloubové autobusy vyrábět. Tuto možnost však dostal až během osmdesátých let.

NA HUDEBNÍ VLNĚ

Víte, co spojuje letopočty 2010, 2012 a 2015? Ne, nejsou to léta, kdy čeští hokejisté získali zlaté medaile na mistrovství světa. Jde o roky, v nichž Michal David vyprodal O2 Arenu. Možná právě on je skutečným retro symbolem tuzemské populární hudby. A hokej v tom sehrál také svou roli…

Kariéra Vladimíra Štancla, jak se zpěvák původně jmenoval, se rozjela v osmdesátých letech, kdy do Československa se zpožděním dorazila diskotéková vlna. „Ta byla v Americe i v západní Evropě docela zajímavá. Do české varianty však vstoupili bossové pop music jako František Janeček se svou partou Kroky, který si po šesti letech všimnul, že jeho klavírista Michal David umí zpívat,“ vypráví muzikolog Aleš Opekar z Ústavu dějin umění AV ČR.

Nastala éra radostných písní jako Non stop nebo Céčka, sbírá céčka a hvězda Michala Davida stoupala. Tedy až do revoluce. Po ní se k normalizačním ikonám nikdo moc vracet netoužil, a zpěvák tak strávil devadesátky spíše v hudebním ústraní. Jenže přišel rok 1998 a vítězství našich hokejistů v Naganu.

„Petr Svoboda, který tehdy vstřelil rozhodující gól ve finále, přiznal v jednom z rozhovorů, že si v šatně pouštějí Davidovy hity jako Colu, pijeme colu. Proto zpěváka po návratu hokejistů jejich manažeři pozvali na oslavy a velký comeback, který odstartoval jeho retro vlnu, byl na světě,“ líčí Aleš Opekar.

Retro do kapsy
Kabelka. Tak se přezdívalo prvnímu československému tranzistorovému rádiu T58 značky Tesla, které zdobí obálku tohoto čísla našeho časopisu. Tímto přenosným krasavcem, jehož sestrojení znamenalo skutečný technologický průlom, se Československo v roce 1958 blýsklo na světové výstavě v Bruselu. A dnes jako by se v něm snoubilo vše, co si pod pojmem retro představujeme.

Od roku 1960 Tesla vyráběla i kapesní verzi těchto přijímačů. Možnost vzít si hudbu kamkoli s sebou tedy díky „tranzistorákům“ byla. Jen se člověk musel spokojit s nabídkou tehdejších rozhlasových stanic. Mimochodem, vybrat si muziku na cesty po svém umožnil až kazetový walkman. Firma SONY tento výdobytek uvedla na trh v roce 1979, jenže k nám se během socialismu masově nedostal. Alternativní československý výrobek se na tuzemských pultech objevil až roku 1985.

Ale zpět k tranzistorákům, tedy spíš k hudbě, která se z nich linula. „V šedesátých letech se zrodila novodobá československá pop music, která byla vesměs kvalitní a hrála ji i oficiální média,“ říká Aleš Opekar. Sám má s výrazem retro spojenou právě tuto dekádu, která tuzemské hudbě přinesla třeba nesmrtelné hity z dílny Suchý-Šlitr, jež nazpívali tehdy začínající talenti jako Waldemar Matuška, Helena Vondráčková nebo Marta Kubišová.

Muzika měla dobře „našlápnuto“, jenže pak přišla invaze a následná normalizace a naše hudební tvorba jaksi zešedivěla. Mnoho umělců emigrovalo, přístup do médií režim kontroloval přísněji. „Texty byly často nuceně jásavé a spokojené. Orientovaly se na drobné životní radosti, jako narození dítěte,“ popisuje vědec.

„Skončili jsme, jasná zpráva,“ zpívá se ve šlágru skupiny Olympic z roku 1982. Stejně smutně vyznívá velká část písní, které v tuzemsku vznikaly v druhé půlce sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. „V náladě songů se podle mě odrazilo to, že národ i textaři pochopili, že normalizační situace se jen tak nezmění,“ míní Aleš Opekar. I písně plné skepse se však běžně dostaly do rozhlasu a televize. Vyjadřovaly totiž zklamání z nešťastné lásky, což režimu nevadilo.

Když k nám pak v osmdesátkách dorazila již zmiňovaná diskotéková vlna, hudba se naopak výrazně „rozjuchala“ a média najednou hýřila optimismem (ač falešným), po kterém mladí lidé toužili. Chtěli žít Non stop a rozepínat Knoflíky lásky. A ti, kteří o to nestáli, měli možnost volby. Hudební život už totiž začínal být bohatší – o slovo se přihlásila rocková nová vlna, folkaři nebo třeba punk.

Zakázané ovoce
Co ještě charakterizuje hudební scénu posledních dvou předrevolučních dekád? Její rozpolcenost. „Byl velký rozdíl mezi tím, co hrála masová média, a tím, co si lidé na deskách či páskách pouštěli tajně v soukromí,“ shrnuje Aleš Opekar.

Tehdejší hudební publikum se zkrátka dalo rozdělit na dvě skupiny: na ty ve vleku propagandy skrz oficiální popkulturu a na lidi, kteří si svou kulturní identitu hledali pokoutně. Třeba zahraniční rock se dal sehnat jen na černé burze. Ta bývala ve velkých městech každou neděli, v Praze například na Letné, nicméně místa jejího konání se často měnila. „Vždycky, když někde policie burzu rozehnala, šuškandou se domluvilo místo nové,“ vzpomíná vědec.

Vlivům anglo-americké scény se však i přes snahy režimu nevyhnula ani oficiální produkce. Do našich rádií se tak mnohdy propašovaly i západní megahity. I když třeba s patnáctiletým zpožděním a nazpívané v češtině. „Lidé si mysleli, že poslouchají českou písničku, přitom šlo o západní hudbu s českým textem. Režim s tím neměl problém, autorská práva se neřešila, přes železnou oponu se nikdo nikoho neptal, natož aby se muselo něco platit. A čeští textaři byli šťastní, že mají lepší podklady než od mnohých domácích skladatelů,“ vysvětluje Aleš Opekar.

Renesance vinylu
Zasáhla vlna popularity retra i hudební průmysl? Vrací se pod jejím vlivem některé aspekty tehdejší tvorby zase do módy? Jak se to vezme. Pop music totiž stojí na určitých formulkách, které se v nových kontextech neustále opakují. Prvky starší populární hudby se tedy běžně objevují v nových nahrávkách, aniž by autor o retro efekt usiloval. „Pop music je vlastně na jakémsi retro principu založená – posluchači je třeba dát něco povědomého a na to pak naroubovat nějakou inovaci,“ konstatuje Aleš Opekar.

Opravdovým retrem hudebního světa je pro něj návrat k vinylovým deskám. „Překvapivě se projevuje i u generace, která neprožila dobu, kdy byl gramofon vedle rozhlasu a televize jedinou možností poslechu nově vydávané hudby. Je to dáno určitým mýtem, že zvuk z gramofonu může být lepší než z cédéčka,“ domnívá se muzikolog.

Gramofonové desky mají u nás velkou tradici, na několika místech se vyráběly už za první republiky. Po roce 1948 však padlo rozhodnutí vybudovat pouze jeden závod na jejich produkci, a to v Loděnici u Berouna. V tamní firmě GZ Media se také gramodesky lisují dodnes. A není jich málo. Na celém světě ročně vznikne zhruba 200 milionů vinylů, přičemž více než třetinu má na kontě tato tuzemská společnost. Což z ní dělá největšího producenta gramodesek současnosti. Nádech retra tak do obýváků lidí ze všech světadílů přináší právě firma z Česka.

CESTA DO BUDOUCNOSTI

Vážení hosté tleskají. Zástupci vlády i hlavního města přestřihují pásku a první VIP návštěvníci si mohou prohlédnout vůz nové soupravy. A dokonce se s ním poprvé projet. Tentokrát bez strojvedoucího. Vlaky totiž jezdí automaticky, samy. Tak nějak možná bude vypadat zahájení provozu linky D pražského metra do Písnice, které město plánuje na rok 2031. Jezdit by mohlo začít přibližně šedesát let od chvíle, kdy světlo světa spatřily první návrhy, aby podzemní dráha vedla právě i tímto směrem. O metru a moderních trolejbusových tratích se zástupci Prahy již dříve vyjádřili jako o nejekologičtějších řešeních městské hromadné dopravy současnosti. K udržení šance na splnění klimatických cílů se nám tedy metro nakonec hodí. Nejprve předimenzované, na Prahu neekonomické, zastaralé, nakonec ale vzaté na milost. Je reliktem socialismu, každodenním retrem Pražanů.

Jak už bylo řečeno, tento pojem si každý vykládá jinak, a to v závislosti na tom, kdy prožíval své dětství nebo dospívání. To je také podle psychologů důvod, proč lidé o „starých časech“ smýšlejí vesměs v dobrém – zkrátka proto, že zároveň vzpomínají na dobu svého mládí. Jsou si přitom dobře vědomi, že socialismus byl dobou totality a o návrat starých pořádků by ve skutečnosti rozhodně nestáli!

Tomu ostatně odpovídají i průzkumy veřejného mínění. Ačkoli v nás retro vyvolává většinou pozitivní pocity, na společensko-politické uspořádání v letech 1948–1989 v dobrém vzpomíná pouze méně než deset procent populace. Neškodné idealizace drobných aspektů každodennosti z naší minulosti se tak snad nemusíme bát.

Text vyšel v časopise A / Magazín:

2/2024 (verze k listování)
2/2024 (verze ke stažení)

Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s přispěním Radky Římanové
Foto: Národní technické muzeum, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotoportréty jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně
• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu
• Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?
• Vědci zrestaurovali unikátní nález luxusních předmětů z doby stěhování národů
• Skrytými místy Pražského hradu provede zájemce nová mobilní aplikace
• Olympijské hry jsou svátkem sportu ve stínu politiky a vlivu byznysu
• Příběhy zašité v minulosti. Co lze vyčíst z archeologického textilu?
• Začíná dostavba Pražského okruhu, lokalitu prozkoumají archeologové
• Žena nalezla na Kutnohorsku více než 2000 stříbrných mincí z počátku 12. století