Přerod v muže pod dohledem režimu. Udělala povinná vojna z chlapců chlapy?

Šikana, dril, nesmyslné rozkazy na straně jedné. Dobrodružství, přátelství a přerod v muže na straně druhé. Jak to při vykonávání základní vojenské služby bylo doopravdy? Jak na léta „v zelené“ vzpomínají muži, kteří ji povinně absolvovali v letech od normalizace až po zrušení povinné vojny v roce 2004? Tématu české a československé armády z pohledu historie a etnologie jsme se věnovali v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Michal Penk, idol mnoha dívek a žen osmdesátých let, ve svém hitu Má daleká zpívá: „Jinak se nemusíš bát, už jsem dny zelený zvlád´, už to na žádný stesky a tak nevypadá. Za pár dní stopnu si vlak, přijedu na opušťák…“ Písní vyznává lásku dívce, kterou musel opustit z jednoho prozaického důvodu – byl odveden. A proč je nám i takto starý hit stále povědomý? Můžeme jej totiž často slyšet z televize. Jde o píseň, která zaznívá při závěrečných titulcích tolikrát opakovaného československého seriálu Chlapci a chlapi.

Kyslík, Guláš, Michal, Tomáš a plejáda dalších hrdinů, mladých mužů na počátku života, které spojila vojna, přesněji řečeno základní vojenská služba. Prožíváme s nimi jeden rok v kasárnách v imaginárním Hrádku… Střílí ze samopalu, jezdí v tanku, zacvičí si na spartakiádě, někteří dokonce najdou lásku, své lepší já i životní poslání. Komu by se to nelíbilo? Reálný obrázek základní vojenské služby ve vzpomínkách pamětníků však vypadá poněkud jinak. 

Na vojnu se nikdo příliš nehrnul, i proto hledala socialistická armáda různé cesty, jak brancům ukázat, že to vlastně není tak zlé a čas strávený v kasárnách není úplně ztracený. Točily se snímky, které vznikaly na režimní objednávku jako propagandistická díla. Jejich smyslem bylo zlepšit obraz Československé lidové armády, zejména v očích branců. Stejně tak tomu bylo v případě výše zmíněného seriálu.

„Normalizační propaganda osmdesátých let, kterou reprezentují seriály jako Chlapci a chlapi nebo Velitel, nabízí takový ten idylický obraz armády, v níž sice existují problémy, ale všichni vojáci jsou uvědomělí a usilují o jejich řešení,“ říká Jiří Hlaváček z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který aktuálně vede projekt Armáda jako nástroj socializace – Reflexe fenoménu základní vojenské služby v českých zemích (1968–2004).

Snaží se rozklíčovat, jaký význam měla základní vojenská služba pro muže, kteří ji povinně absolvovali v období od nástupu normalizace po roce 1968 do jejího zrušení v roce 2004. Zjišťuje, nakolik se tento význam v průběhu času generačně proměňoval a jakou roli v tom sehrála změna politického režimu po roce 1989. „Vzpomínky pamětníků se snažíme zasadit do širší perspektivy a porovnat s dalšími typy pramenů, ale především s představami tehdejší vládnoucí moci i veřejnosti o tom, k čemu měl být institut povinné vojny, ať už za socialismu, nebo v demokracii, vlastně dobrý,“ dodává historik.

Armáda profesionálů

Povinná vojenská služba u nás existovala od dob rakousko-uherské monarchie. Dne 18. listopadu 2004 prezident České republiky podepsal nový branný zákon, kterým ji zrušil. Od 1. ledna 2005 je Armáda České republiky plně profesionální. Byl to krok správným směrem? Pochopitelně panují odlišné názory, převažuje však souhlasný. Byl to logický krok, který kopíroval trend ve většině ostatních evropských zemí od skončení studené války.

„Počet mladých mužů, kteří se snažili povinné vojně různými způsoby vyhnout nebo si raději vybrali náhradní civilní službu, od počátku devadesátých let konstantně narůstal a existovala také celá řada dalších ekonomických, mezinárodních i technologických vlivů, z nichž prostě vycházela plně profesionální armáda po všech stránkách jako efektivnější řešení než ta branecká,“ doplňuje Jiří Hlaváček, dodává ovšem, že hlasy z opačné strany spektra zaznívají zpravidla velmi emotivně v časech různých krizí, ať už jsou to živelní pohromy, migrační vlna, ozbrojené konflikty v zahraničí nebo třeba současná pandemie. „Často můžeme podobný názor slyšet také z úst starší generace, která si od jejího znovuzavedení slibuje obecně více slušnosti, respektu a smyslu pro povinnost u dnešních mladých lidí.“

Jak je vidět, na léta strávená „v zeleném“ neexistuje jednotný pohled. Jak je však vnímají sami branci? Obecný názor je, že služba udělala z chlapců muže, zocelila je a naučila disciplíně. Podle Jiřího Hlaváčka je vojna jako důkaz mužství historicky a kulturně zakořeněné klišé. Většina respondentů – zejména vysokoškoláků, kteří nastupovali na vojnu až po škole – tento předpoklad spíše popřela.

Určitě mohla člověka v některých ohledech pozitivně formovat, ať už šlo o vztah ke státu, kázeň a pořádek, samostatnost, respekt k autoritám nebo sounáležitost s kolektivem, její společenská funkce ale rozhodně nebyla nezastupitelná. „Pokud jezdíte na skautské tábory, strávíte několik let na internátu nebo vyjedete na studijní pobyt do zahraničí, nejspíš získáte obdobnou zkušenost a nemusíte se kvůli tomu na rok či dva vzdát většiny občanských práv a izolovat od zbytku společnosti v kasárnách,“ podotýká.

Armáda oslavovaná i zatracovaná (ilustrační snímek z památníku na Vítkově)

Bažanti versus mazáci
Převážná většina pamětníků, kteří se výzkumu zúčastnili, proto vnímá dobu strávenou na vojně před rokem 1989 i po něm především jako ztracený čas. Paradoxně by mnoha lidem povinnost absolvovat vojnu v principu ani tak nevadila, musela by ale být v rozumné délce a vyplněna smysluplnou činností. A tak to bohužel obvykle nechodilo. Většina času strávená v kasárnách připomínala spíše nedobrovolné vězení – neustálá nuda a čekání.

Vězeňským poměrům bohužel někdy odpovídaly i mezilidské vztahy mezi vojáky prvního a druhého ročníku. Pro období socialismu byla charakteristická šikana a vysoká míra politizace armády. „Nejhorší byla bezpochyby osmdesátá léta, kdy můžeme hovořit až o morálním nihilismu, což potvrzuje i vysoký počet tehdejších mimořádných událostí v armádě, včetně pokusů o sebevraždu,“ vysvětluje Jiří Hlaváček. Po sametové revoluci sice došlo k mnoha pozitivním změnám, ale přístup armády k tomuto institutu se podle pamětníků nijak zásadně neproměnil.

V devadesátých letech byla vojna nejen kratší, ale celkově také o mnoho snesitelnější. Demokratizační proces se pozitivně dotkl také práv vojáků základní služby, ať už jde o vycházky, dovolené, trávení volného času nebo možnost sloužit blíže bydlišti. Snížil se také počet případů šikany, i když se rozhodně nedá říct, že by vymizela.

Ostatně jako bažant si ji prožil i vojín Kyslík, rachitický „mamánek“ ze zmiňovaného seriálu. Zkrátka ideální terč. Projevy šikany se stupňovaly především v závěrečném období normalizace. „Tehdy ji konečně začalo řešit také vedení armády, které nad neoficiálním systémem různých úsluh a psychického i fyzického teroru dlouho zavíralo oči,“ uvádí výzkumník. Hlavní příčinou byly rozdíly v jarních a podzimních nástupních termínech branců. Vznikala tak vzájemná podřízenost a nadřízenost mezi vojáky prvního a druhého ročníku, tedy bažanty a mazáky.

Mgr. Jiří Hlaváček, Ph.D. působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Zaměřuje se na militární dějiny, paměťová studia a dějiny každodennosti.

Kult čísla
Během základní vojenské služby hrála důležitou roli symbolika čísla. Můžeme hovořit dokonce o jakémsi „kultu čísla“. Spoluřešitel projektu Karel Altman z Etnologického ústavu AV ČR jej popisuje následovně: „Významnou roli hrála délka odsloužené doby, tedy blížící se čas k odchodu do civilu. Toto číslo determinovalo momentální sociální status vojáka a určovalo jeho zařazení do kategorií nováček, půlročák, mazák, suprák, od níž se odvíjelo jeho postavení v komunitě.“ Čím nižší číslo, tím vyšší status.

Každý z branců začínal při dvouleté službě na čísle 730 a každé „kulatiny“ (500, 400, 300 atd.) představovaly rovněž vítaný důvod k oslavě. „Za druhý největší svátek mazáckých tradic byla považována třístovka. Nepochybně zde hrála roli skutečnost, že to bylo první kulaté číslo, které příslušník zažíval již coby voják druhého ročníku, tedy mazák,“ doplňuje Karel Altman. Třístovka se slavila různě, vyráběly se fiktivní bankovky a parte, konal se smuteční obřad…

Největším svátkem byl ovšem začátek stříhání metru, rituál, který přešel i do běžného života. Šlo o běžný krejčovský metr, který si každý vyzdobil, a především pečlivě schoval před nadřízenými. V období normalizace se k uschování metru nejčastěji používaly krabičky od fotografických filmů, po sametové revoluci např. plastové obaly od tehdy populárního kinder vajíčka. Časté byly také ručně vyřezávané dřevěné obaly ve tvaru rakviček, které byly rovněž různě zdobené. Na metru vojáci odpočítávali dny zbývající do civilu. Den, kdy se metr začal stříhat, měl číslo 150. Zůstávalo tedy posledních 150 dnů „do civilu“. Posledních několik dílků mělo zpravidla podobu státní vlajky a vojáci si tuto část většinou nechávali na památku. Následoval tolik očekávaný odchod do civilu a návrat k běžnému životu a rodině.

Zakopaný tank
Během rozhovorů s respondenty si výzkumníci vyslechli spoustu neuvěřitelných příběhů. Armáda je svět, kde vládnou jasná pravidla. Snaha o jejich formální naplňování však v kombinaci s typicky českým sklonem je spíše obcházet mnohdy vedla k řadě absurdních, někdy až tragikomických situací. „V paměti mi utkvěl třeba příběh o tom, jak u jednoho nejmenovaného tankového pluku při pravidelné kontrole zjistili, že jim v důsledku administrativní chyby přebývá tank,“ vzpomíná Jiří Hlaváček, „vojáci ho nakonec museli odvézt do výcvikového prostoru a zakopat, aby vše před plánovanou kontrolou z generálního štábu sedělo.“

Historky z vojny si od svých příbuzných a kamarádů vyslechl snad každý z nás. Není tedy divu, že o tomto fenoménu vzniklo tolik knih, filmů či seriálů. „Vojenské prostředí a jednotlivé situace vystihují zpravidla poměrně přesně, jen ty způsoby jejich řešení jsou mnohdy nadsazené a v praxi by se řešily jinak,“ upozorňuje Jiří Hlaváček. Legendární filmy natočené podle knižní předlohy jako Tankový prapor nebo Černí baroni, které reflektují situaci v armádě v padesátých letech, jsou podle něj spíše satiricky laděné a je pro ně typické, že koncentrují množství komických situací na poměrně malé ploše, čímž působí výsledný obraz armády ještě absurdněji než ve skutečnosti. 

Text je převzatý z časopisu A / Věda a výzkum 2/2021, který vydává Akademie věd ČR

Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock (úvodní foto)

Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně
• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu
• Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?
• Vědci zrestaurovali unikátní nález luxusních předmětů z doby stěhování národů
• Na vlně retra: výročí metra, historie smažáku, céčka a dovolená embéčkem
• Skrytými místy Pražského hradu provede zájemce nová mobilní aplikace
• Olympijské hry jsou svátkem sportu ve stínu politiky a vlivu byznysu
• Příběhy zašité v minulosti. Co lze vyčíst z archeologického textilu?
• Začíná dostavba Pražského okruhu, lokalitu prozkoumají archeologové