Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?

Útroby Kateřinské jeskyně v Moravském krasu ukrývají mnohá tajemství. Na zdejších stěnách se nacházejí nejstarší skalní kresby nalezené v Česku. Uhlíky je vytvořili lidé před sedmi tisíci lety. Co mohou znamenat a jak se je podařilo objevit? O archeologických výzkumech jsme psali v článku Doteky pravěku uveřejněném v časopise A / Věda a výzkum.

FRANZ CALLA 1825. Tak se na stěnu uvnitř Kateřinské jeskyně uhlíkem podepsal nejspíše jeden z prvních jeskynních průvodců tehdejších turistů v Moravském Švýcarsku. Nemohl tušit, že tím za dvě stě let pomůže odhalit pozůstatky kreseb z pravěku. Jelikož jde o typické místní příjmení, mlhavě tušíme, co ho do Kateřinské jeskyně v údolí Suchý žleb v Moravském krasu přivedlo. Možná byl dokonce příbuzným posledního legendárního vytahovače mrtvol z nedaleké Macochy Martina Kaly. Sebevrahy, jejichž těla byla roztříštěna a znetvořena, si připoutával na prsa a nechával se vytáhnout.

Tajemná jeskyně lákala zvědavce dovnitř. Lidé na zdejších věčně studených a vlhkých stěnách zanechali stovky podpisů, graffit. Dělali tak až do první poloviny dvacátého století. V oblibě měli hlavně skoro stometrovou Ledovou chodbu, jed nu z několika odboček z obří haly – hlavního dómu. Jde o největší zpřístupněný jeskynní prostor u nás. Dlouhý je 97 metrů, široký 40 a místy až 20 metrů vysoký.

Na svém podpisu si Franz Calla dal záležet, je větší než ostatní a zachovalé množství uhlíku přilákalo pozornost dnešních vědců. „Díky konkrétnímu letopočtu jsme na něm mohli vyzkoušet šetrný odběrový postup pro radiouhlíkové datování skalních kreseb, který jsme vyvinuli,“ vysvětluje v potemnělé chodbě jeskyně Ivo Světlík z Ústavu jaderné fyziky AV ČR.

Téměř dvě stě let starý podpis Franze Cally pomohl vědcům se zkoumáním pravěkých kreseb na stěnách Kateřinské jeskyně.

Přestože jsou okolní jeskyně v Moravském krasu jako třeba Býčí skála, Kůlna nebo Pekárna dobře prozkoumány, Kateřinská jeskyně stála ve stínu zájmu vědců. Archeologové se soustředili jen na její portál. V 19. století v něm našel průkopník archeologie a speleologie Jindřich Wankel pozůstatky ohnišť, kamenné a kostěné nástroje a také lineární keramiku, kterou používali lidé v neolitu před sedmi tisíci lety. Mnohem pozdější výzkumy z osmdesátých let 20. století odhalily nástroje a předměty také z mladší doby bronzové a starší doby železné (halštatské).

Ve vnitřní části jeskyně ale odborníci nebádali. Nikdo nepředpokládal, že by měli pravěcí lidé důvod chodit dovnitř. „Při vnitřní ohledávce archeologové nic nenašli. Ani žádné střepy. Jiné jeskyně a lokality v okolí naopak nabízely velmi lákavé a šťavnaté archeologické nálezy,“ vysvětluje archeolog Martin Golec z Univerzity Palackého v Olomouci, který poukázal na možnost odhalit zde pravěké kresby.

Šetrně a s respektem
V roce 2019 oznámili vědci fantastický objev: v Kateřinské jeskyni jsou vůbec nejstarší pozůstatky kreseb na území dnešní České republiky. Abstraktní obrazce z čar a teček, takzvanou epigrafiku, lidé vytvořili před 7200 lety. Dnes ji zkoumají vědci z České radiouhlíkové laboratoře (CRL) která je společným pracovištěm Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha.

Spolupracují přitom se Správou jeskyní ČR a Univerzitou Palackého v Olomouci. Na opomíjenou jeskyni vrhly pradávné kresby nové světlo a upoutaly pozornost výzkumníků. Co vlastně zobrazují? Podle archeologa Martina Golce jde o jednu z nejtěžších otázek. Stěny jeskyně jsou posety dvojitými či trojitými nicneříkajícími čarami umístěnými vodorovně pod sebou. Ani z těch uspořádaných, které už na pohled kdysi něco zobrazovaly, není jasné, co to bylo.

Povzbudivě vypadá skupina kreseb zjevně lidských postav. Podobné našli odborníci i v jiných částech Evropy, například ve Slovinsku. Zkoumanou epigrafiku v Kateřinské jeskyni vědci nazývají pracovními jmény jako Anděl, Tvář nebo Mozek.

Odběr vzorků ze stěn Kateřinské jeskyně

S prvním terénním výzkumem začali v roce 2016. Od té doby odebrali a datovali již větší počet vzorků a jejich práce nekončí. „Na začátku jsme vůbec netušili, že se dostaneme tak hluboko do historie. Z výsledku jsme byli v úžasu,“ říká Natália Megisová z České radiouhlíkové laboratoře, zatímco si chystá vše potřebné k odběru dalšího vzorku. Je vůbec jedinou osobou, která má tu čest odebírat uhlíky z pravěku. Dnes je v Kateřinské jeskyni pošesté.

Ve zkumavce má tampon z křemenné vaty, která vzorek ničím nekontaminuje. Vata je v kyselině chlorovodíkové, ta povrch šetrně odleptává a odhaluje uhlík ze skalní kresby. Tiše, aby při mluvení nezanesla do vzorku nečistoty, ťuká tamponem na skálu a pokouší se dostat přes sintr – krápníkovou hmotu, která překrývá pradávný uhlík. Musí být velmi opatrná, aby zachovala původní kontury kresby.

Vědci nechtějí kresby zničit, nadobro je vymazat ze stěn jeskyně, jako se stalo například v Býčí skále. V minulosti tam tým odborníků skalpelem seškrábal ze stěny pozůstatek části kresby staré 5200 let. „Kdyby se ukázalo, že je některá z kreseb významná, můžeme ji zrekonstruovat. Vše máme nafocené,“ říká Petr Zajíček ze Správy jeskyní ČR.

Ivo Světlík z České radiouhlíkové laboratoře je autorem nové otěrové metody odběru vzorků.

Novou, k epigrafice šetrnější metodu vymyslel Ivo Světlík. Je přesnější a spolehlivější. Umí totiž vzorek uhlíku zbavit kontaminací, například zbytků povrchových plísní. Kateřinskou jeskyní projdou v sezoně denně desítky i stovky návštěvníků, kteří zde zanechávají své stopy, organické látky ve formě různých aerosolů. Ty mohou přijímat plísně, žijící na povrchu kreseb, a otěrový vzorek omlazovat. „V laboratoři vyčištěný vzorek připravíme na měření pomocí urychlovače hmotnostní spektrometrie, které nám umožní zjistit jeho stáří,“ popisuje Ivo Světlík další cestu drobků uhlíku, kterým tady možná kreslili lidé v pravěku.

Pravěká svatyně?
Vědci dnes odebírají z jeskyně dva vzorky. Kresba, co připomíná Anděla, je jen kousek od dvou sond v zemi. Letos v létě tady totiž archeologové provedli vůbec první výzkum. Co ukázal? Zhruba metr pod povrchem půda odhalila pravěkou i středověkou keramiku. „Nejcennějším nálezem jsou kovové plíšky, které poukazují na organizovanou penězokazeckou dílnu,“ říká archeolog Martin Golec. V Česku je takový nález unikátní. Podobná dílna se nachází jen v Koněpruských jeskyních.

Dosavadní výzkumy ukázaly, že lidé chodili do Kateřinské jeskyně v různých časových obdobích – v neolitu, době železné i ve středověku. Žili v portálu jeskyně, uvnitř ale ne. Přesto tam opakovaně vstupovali. Prokazatelně pravěkých kreseb vědci odhalili již osm, například i halštatskou kresbu starou zhruba 2600 let, jedinou objevenou v evropských jeskyních.

Nová metoda odběru vzorků zanechá kontury části kresby a místo pouze částečně zesvětlí.

Co ale lidi v pravěku do Kateřinské jeskyně přivedlo? Mohli zde hledat úkryt před špatným počasím, pochovávat mrtvé (hroby se ale zatím nenašly) nebo jim sloužila jako svatyně, což je nejpravděpodobnější. Podle představ přírodních národů totiž v podzemí žijí božstva a bytosti, které převyšují člověka a jsou součástí lidské kultury. Možná za nimi obyvatelé chodili, aby s nimi komunikovali, uctívali je a prosili o jejich náklonnost.

Lidé se tehdy věnovali kopaničářskému zemědělství, orat ještě neuměli. Pěstovali plodiny jako ječmen, pšenici nebo hrách. Panovalo klimatické optimum, bylo tedy tepleji než dnes. Usadili se tu zemědělci ze Středního východu a zakládali rodiny. Bydleli v až padesát metrů dlouhých domech. Předáky takovýchto vesnických sociálních jednotek byli volení náčelníci.

Světlo ve tmě
Když Franz Calla do jeskyně v roce 1825 vstoupil, obklopila ho černočerná tma. Svítil si na cestu svíčkou, loučí nebo olejovou lampou. Světlem a zpevněnými betonovými cestami byla vybavena až o 85 let později. Stejně jako před ním pravěcí lidé musel do hlavního dómu projít vstupní, asi šedesátimetrovou chodbou. Její původní dno bylo výše, než je dnes. Občas museli jít návštěvníci sehnutí. Pak se před nimi otevřela velká hala, kam se denní světlo nedostane. Pohybovali se pravděpodobně jen kolem stěn. Dodnes jsou na nich vidět čmouhy od loučí.

S primitivním osvětlením, s pohybujícími se stíny od ohně muselo místo působit monstrózním dojmem. „Často přemýšlím o tom, co pravěcí lidé vlastně viděli. Museli by mít po celém prostoru rozmístěné louče, aby dokázali rozměry tohoto prostoru velikosti fotbalového hřiště pochopit,“ rozhlíží se kolem Petr Zajíček.

Za dávných dob muselo místo působit monstrózním dojmem.

Všude bývaly kluzké kameny, jeskyně byla velmi nepřehledná, slepé odbočky zaváděly návštěvníky do tmavých chodeb a tajemných koutů. Od toho se také odvíjí pověst o názvu jeskyně: když se pasačce Kateřince zatoulala ovečka, vydala se ji hledat, ale už nenašla cestu zpět.

Legenda se podle Petra Zajíčka může zakládat na pravdě. Ještě v druhé polovině 19. století zde totiž skupiny badatelů bloudily. „Archeologovi Klimentu Čermákovi, který šel do jeskyně s průvodcem, dohasly lojové svíce. Pánové se pak nedokázali orientovat a najít správnou cestu ven. V úplné tmě tady strávili dvacet hodin, než je místní lidé zachránili,“ popisuje.

Franz Calla snad východ z jeskyně našel. Stejně jako pravěcí lidé, kteří se vydali na nebezpečnou cestu do podzemí a uhlíkem z ohniště nakreslili z rituálního nebo jiného důvodu značku, obrázek. Tajemné kresby, které nám mohou odhalit, jak žili naši předci před tisíci lety, jsou dnes důvodem, proč se do Kateřinské jeskyně lidé mají stále vracet a s respektem je obdivovat společně s půvabnou krápníkovou výzdobou a atmosférou.

Text je převzatý z časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

4/2022 (verze k listování)
4/2022 (verze ke stažení)

Text: Zuzana Šprinclová, Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví
• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým