Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu

V lesích, polích i opuštěných budovách živořily mezi březnem 1938 a začátkem války v září 1939 v hraničních prostorách střední Evropy desítky tisíc židovských mužů, žen a dětí. Celé rodiny byly vyhnány ze svých vlastí, přitom do jiných států je pohraničníci nevpouštěli. Nedobrovolně tak po několik týdnů i měsíců větší i menší skupiny lidí obývaly „země nikoho“. K násilným vyhnáním masivně docházelo od března 1938 po anšlusu Rakouska a k další vlně pak na podzim po Mnichovské dohodě. Od jejího podpisu uplyne v neděli 29. září 86 let. O tématu pojednává následující text, který původně vyšel v A / Magazínu 1/2024.

Aladara Reissnera, jeho pětašedesátiletou matku a mladou manželku se dvěma malými dětmi probudili v noci na 17. dubna 1938 členové gestapa. Už dříve jim sebrali cestovní pasy, v onu noc pak otce rodiny brutálně zbili, vynadali mu do „židovské svině“ a donutili ho „dobrovolně opustit zemi ilegální cestou přes hranici“. Stejně jako Reissnerovi museli z rakouské vesnice Kittsee na severu Burgenlandu nedaleko československých hranic odejít všichni Židé.

Stalo se tak několik týdnů po anšlusu, kterým se 12. března 1938 Rakousko připojilo k nacistické německé říši. Skupinu z Kittsee odvezlo gestapo nákladními auty k Dunaji a na rybářských člunech ji vyslalo k ostrovu na československé straně řeky. „Byla tma jako v pytli. Teplota se pohybovala kolem bodu mrazu. Neměli jsme kabáty. Některé ženy neměly na sobě nic jiného než noční košile,“ vypovídá o něco později Aladar Reissner americkému novináři Hubertovi Renfru Knickerbockerovi v reportáži z první země nikoho.

Co jsou země nikoho
„Země nikoho vznikly v roce 1938 na různých místech na hranicích středovýchodní Evropy. Byla to místa opuštění, obrovského utrpení a mezního pocitu vyloučení,“ vysvětluje historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, autor knihy Občané země nikoho. Uprchlíci a pohyblivé hranice středovýchodní Evropy 1938–1939.

„Jak pro lidi, kteří v nich uvízli, tak pro pohraničníky nebo humanitární pracovníky byly země nikoho ve své době velkým překvapením. Šlo o něco, co v jejich představách do civilizované Evropy nepatřilo a nikdo si s tím nevěděl rady. Představitelé států ani neměli jazyk, kterým by o těchto místech uměli mluvit,“ pokračuje Michal Frankl.

Před jejich existencí všichni zavírali oči a dávali od nich ruce pryč. „Německé stráže otevřely bránu a my jsme měli v tichosti přejít do Polska,“ vzpomíná James Bachner na říjen 1938 v knize Mé nejtemnější roky. Vzpomínky přeživšího Osvětimi, Varšavy a Dachau. Píše v ní, že do svého vnitrozemí je polští pohraničníci nevpustili, vyšli ze strážnice a mířili na ně zbraněmi. Zezadu si zase Němci vzali na pomoc psy a výstražně stříleli do vzduchu.

Tehdy patnáctiletý Berlíňan s polskými kořeny James Bachner se stal jedním ze zhruba 17 tisíc Židů, které na konci října 1938 nacisti během takzvané Polské akce deportovali ze země a poslali k východní hranici.

Občany jen do odvolání
Příběhy podobné těm, které prožili Aladar Reissner na rakousko-československé nebo James Bachner na německo-polské hranici, se odehrávaly i mezi Sudety a českým vnitrozemím po Mnichovu (září 1938) a na československo-maďarském pomezí po První vídeňské arbitráži (listopad 1938).

Násilné přesuny se týkaly desítek tisíc lidí židovského původu, z nichž mnozí přišli o cestovní pasy a občanství. Třeba James Bachner i jeho bratr Fred se narodili po první světové válce v Berlíně, jejich rodiče ale pocházeli z Polska, a celá rodina tak měla polské občanství. Jako „cizí živly“ je proto nacisté hromadně vyháněli, jenže Poláci své spoluobčany do země pustit také nechtěli.

V březnu 1938 polský parlament zrychleně projednal zákon o odebrání občanství mnoha svým občanům žijícím v zahraničí. Revizi občanství zaměřenou zejména na lidi ze Sudet zahájilo v lednu 1939 také Československo. Obě opatření pramenila z obavy před příchodem židovských občanů do jejich vlastní země.

„Zbavování občanství můžeme vnímat jako formu uvržení do metaforické země nikoho,“ říká Michal Frankl. Židé přišli o status polského či československého občana, aniž by získali občanství země jiné. Nepatřili nikam a nespadali pod ničí ochranu.

Československá revize občanství patří mezi poměrně málo historicky probádané kapitoly našich dějin. „Zatím se jí do hloubky nevěnovali ani historici, ani právníci, přitom jde o velmi důležitou událost, která ukazuje na etnocentrický posun ve vnímání občanství,“ podotýká Michal Frankl. Tento tvrdý zásah byl připravený narychlo, nebyl dobře formulovaný ani vysvětlený a zavdával příčinu mnoha zmatkům a nejasnostem.

„Zemský úřad v Praze výměrem ze dne 9. 6. 1939 číslo 11268 z r. 1939 odepřel podle § 5 vlád. nař. ze dne 27. ledna 1939 čís. 15 Sb. z. a n. I. potvrditi státní občanství Protektorátu Čechy a Morava p. Irmě Kleinové, učitelce,“ stojí ve strohém úředním oznámení, které dnes uchovává Národní archiv.

Nevíme, kolik lidí z až třech desítek tisíc, jichž se povinnost přihlásit se o prověření československého občanství týkala, dopadlo podobně jako učitelka Kleinová. Souhrnná oficiální čísla nejsou k dispozici, protože protektorátní úřady proces revizí po roce neslavně zastavily. „Na jeho ukončení naléhali nacisté, ne snad proto, že by chtěli chránit Židy, ale proto, že zpochybňovali protektorátní suverenitu a s níi možnost úřadů rozhodovat o občanství,“ vysvětluje Michal Frankl.

Vlečná loď na Dunaji
Reissnerovi spolu s ostatními Židy z Kittsee zůstali na dunajském ostrově jednu noc. Další den je českoslovenští četníci poslali směrem k místu, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Maďarska. „Šli jsme pomalu kvůli starým lidem, kteří pořád kolabovali. Já jsem musel nést své čtyřleté dítě, zatímco moje žena nesla to nejmenší,“ vzpomíná mladý otec v reportáži amerického novináře. Příští noc poslali Maďaři skupinu stejným způsobem zpět do Československa a scéna se opakovala další tři dny a noci.

Staří lidé postupně odpadávali, mladí měli nohy od krve, děti horečku. Přitom trojmezí, jímž skupina bloudila tam a zpět, se nacházelo na dohled od jejich rodné obce. Jakmile se o situaci doslechli, poskytli vyčerpaným Burgenlanďanům pomocnou ruku členové židovské ortodoxní obce v Bratislavě. Pronajali vlečnou nákladní loď vlastněnou francouzskou plavební společností, do které se uprchlíci mohli nastěhovat. Místní (židovský) ředitel plavební společnosti nechal loď vybavit slaměnými matracemi, polštáři, přikrývkami a lucernami.

Plavidlo se nacházelo na maďarské straně Dunaje a s břehem jej spojovala lávka hlídaná četníky. O klíčové aspekty péče se starali bratislavští Židé, potraviny a každodenní potřeby zajišťovali Židé z nedaleké obce. „Tento příběh ukazuje, jak země nikoho vznikaly ne z rozhodnutí států, ale blouděním uprchlíků na hranici. Byly nezamýšleným prostorovým vyjádřením násilného vyhánění a bezcitného uzavření hranic,“ říká historik.

Přítomnost lodi s uprchlíky vzbudila pozornost – možná proto, že šlo o první podobný případ. Zajímali se o ni humanitární pracovníci i novináři. Lidé z bárky to tak ale nevnímali, trpěli pocitem, že jsou vyloučeni ze společnosti a stávali se osobami bez jména a identity.

Možností, jak jim pomoct, mnoho nebylo.  Domů se vrátit nemohli a sousední země je přijmout odmítaly. Jediným východiskem byla emigrace mimo kontinent, což vzhledem k absenci dokumentů nešlo. Přesto se o tento téměř nemožný cíl pokoušeli humanitární pracovníci. Po mnoha vyjednáváních se podařilo postupně vyvézt všechny obyvatele lodi pryč, poslední skupina ji opustila v září 1938. Některým se povedlo vycestovat do Palestiny, jiným do jižní Ameriky a mnohým do Spojených států – stejně jako rodině Aladara Reissnera.

Mezi Polskem a Německem
Případ dunajské lodi je výjimečný. Byl prvním svého druhu, hodně se o něm psalo a i díky relativně malému počtu lidí (přibližně šest desítek) se všichni zachránili. Podobné štěstí většina z desítek tisíc židovských uprchlíků bohužel neměla.

Nejpočetnější zemí nikoho se stalo městečko Zbąszyń, které se před druhou světovou válkou nacházelo na polsko-německé hranici. Od večera 28. října 1938 do následujícího odpoledne na tamní železniční stanici přijelo sedm vlaků s přibližně třemi tisíci nedobrovolných cestujících. Čekárny i nástupiště se zaplnily vyčerpanými uprchlíky, další dorazili později. Mnozí z nich za sebou měli dlouhou pěší cestu a pobyt mezi hraničními liniemi.

Zadržení tisícovek židovských uprchlíků ve Zbąszyni, obci o pěti tisících stálých obyvatel, které mělo trvat jen pár dní, se protáhlo na deset měsíců. Část lidí našla útočiště v bývalých stájích u kasáren, jiní zabydleli vícepatrovou budovu starého mlýna, ti, kterým zbyly nějaké prostředky, si zaplatili podnájem v místních rodinách.

Některým se podařilo překonat uzávěru a dostat se do polského vnitrozemí za příbuznými, takže uprchlíků v městečku postupně ubývalo. Polská vláda v létě 1939 rozhodla o ukončení blokády města a poslední uprchlíci jej opustili těsně před 1. zářím, kdy útokem Německa na Polsko začala druhá světová válka.

Další osudy zbąszynských Židů se prolínaly s osudy ostatního židovského obyvatelstva Polska, velká část zahynula v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Těch několik málo vzpomínek na pobyt ve Zbąszyni, jež se dochovaly, pochází od dětí, které přežily díky záchranné akci takzvaných kindertransportů do Velké Británie.

Terezín a Ivančice
Pozdější vzpomínky přeživších židovských dětí a mladých lidí pomáhají rekonstruovat také dění po Mnichovu na hraničních liniích mezi Sudety a českým vnitrozemím. „Prostorové pasti“, z nichž bylo těžké uniknout, se objevovaly například nedaleko jihomoravské Břeclavi, ale také mezi (sudetskými) Lovosicemi a (českým) Terezínem a na dalších místech.

Syn břeclavského obchodníka Gerard Friedenfeld se spolu s matkou a stovkou dalších břeclavských Židů ocitli „odloženi“ u nedokončené betonové silnice kousíček za rodným městem. Pohraniční lesy si dobře pamatoval už z raného dětství, spojoval si je s poklidnými procházkami s rodiči, když do nich chodili sbírat jahody. Najednou se stejný prostor změnil v brutální nepřátelské a neobyvatelné místo.

Byla polovina října, v noci už byla zima a celé rodiny přespávaly u cesty, na dohled vlastnímu městu. Německé a české hlídky si nad jejich hlavami vyměňovaly palbu. Tři dny se skupinky schovávaly za kousky nábytku, který si původně vzaly s sebou. Byla to jen jedna z nejméně tří zemí nikoho v okolí Břeclavi – další se nacházely mezi Pohořelicemi a Dolními Kounicemi.

V listopadu se další případy země nikoho objevily v západních a severních Čechách. U polní cesty před městem Louny, které po Mnichovu zůstalo Československu, živořila tři týdny skupinka třinácti uprchlíků ze Sudet. Kromě improvizovaného přístřešku jim později usnadňovala život maringotka, kterou jim přivezl Červený kříž.

Zbloudilé skupinky z různých míst na severozápadní hraniční linii mezi Sudety a Čechy našly později dočasné útočiště v bývalé terezínské pevnosti a kasárnách, vyhnanci zejména z jižní Moravy se přesunuli do Ivančic u Brna (včetně Gerarda Friedenfelda).

„Pro židy se upravují místnosti v zadní budově bývalé koželužny,“ píše se v ivančické kronice 8. listopadu 1938. O její zařízení se postaraly brněnské židovské organizace – nechaly odklidit rezavé stroje, suterén přestavět na kuchyň a prádelnu, první patro na jídelnu a vyšší patra vybavit palandami. V lednu 1939 žilo v ivančickém útulku zhruba pět set lidí. Podmínky jejich pobytu se drasticky zhoršily po německé okupaci na jaře 1939, kdy nad prostorem převzalo dohled gestapo a přeměnilo jej v koncentrační tábor.

Okamžiky spjaté s příchodem gestapa zachytil Gerard Friedenfeld. „Popisuje nástup spojený s ponižováním. Spolu s dalšími mladíky musel lézt opakovaně na žebřík a skákat z něj, dokud si nezlomil nohu, pak se musel sám odplazit na marodku,“ říká Michal Frankl. Mladík nakonec přežil holokaust díky kindertransportům do Velké Británie.

Aktuální země nikoho
Lesní močálovitou krajinou na polsko-běloruské hranici bloudí skupinky lidí. Běloruští pohraničníci je ponoukají, ať přejdou do Polska, polští vojáci je naopak do země nechtějí vpustit. Staří, mladí, děti, celé rodiny. Zoufalí lidé nemůžou tam ani zpátky, snaží se překonat ostnatý plot a dostat se do bezpečí.

Nepíše se ale rok 1938 ani 1939, sledujeme aktuální situaci posledních let, měsíců a dní. Uprchlíci z Blízkého východu, Afghánistánu, Pákistánu, severní či subsaharské Afriky, ti všichni se dnes snaží překonat přísně střežené hranice (nejen) Evropské unie. Země nikoho nejsou minulostí.

„Ta situace nezačíná až rokem 2015 a tím, co se nazývá migrační krizí. Podobné situace proběhly už dříve, a někdy dokonce na úplně stejných místech už před desítkami let. Historie se nikdy neopakuje stejně, události jsou si však v mnoha aspektech podobné a umožňují nám přemýšlet v souvislostech,“ podotýká Michal Frankl.

Při dopisování knihy Občané země nikoho se byl podívat na trojmezí mezi Slovenskem, Maďarskem a Rakouskem. Najít dnes přesné místo, kde v roce 1938 kotvila loď s burgenlandskými vyhnanci není možné, protože krajina se od té doby změnila (mimo jiné výstavbou vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros). Určitý duch místa patrný však je, okolí je poseté památníky. Většina z nich se nicméně týká železné opony a jejího odstranění v roce 1989. Vzpomínky na krátkou, i když pro dějiny holokaustu klíčovou etapu překryly jiné vrstvy událostí.

„Přímo v hraničním trojúhelníku stojí kamenný památník z devadesátých let. Dnes už trochu zašlý. Přestože jsou hranice otevřené, hlídkuje kolem nich čas od času rakouská armáda. Hranice získává zase novou, jinou symboliku,“ uzavírá Michal Frankl.

Hranice mezi státy máme tendenci vnímat jako pevné čáry zakreslené na mapě. Jenže ony se mění, posouvají, státy o ně soupeří a někdy i válčí. Jsou ale zdí, za kterou končí veškerý dialog? Může se stát zříct zodpovědnosti za události kousek za nimi? Má národní stát přemýšlet o hranicích izolovaně? Pohled na události z let 1938 a 1939 na pohyblivých a nejistých evropských hranicích nám nabízí příležitost sledovat aktuální i budoucí výzvy v širších kontextech.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie označená CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?
• Vědci zrestaurovali unikátní nález luxusních předmětů z doby stěhování národů
• Na vlně retra: výročí metra, historie smažáku, céčka a dovolená embéčkem
• Skrytými místy Pražského hradu provede zájemce nová mobilní aplikace
• Olympijské hry jsou svátkem sportu ve stínu politiky a vlivu byznysu
• Příběhy zašité v minulosti. Co lze vyčíst z archeologického textilu?
• Začíná dostavba Pražského okruhu, lokalitu prozkoumají archeologové
• Žena nalezla na Kutnohorsku více než 2000 stříbrných mincí z počátku 12. století
• Nositel Akademické prémie Viktor Černý pátrá po genetických stopách člověka