Kasta a basta: prokletí kast se z Indie šíří do západního světa

Boj proti kastovní nadřazenosti v Indii trvá již přes sto let. Přesto je diskriminace na kastovním základě stále běžná a Indové ji šíří do západního světa. Někteří Indové se odmítají vzdát pocitu kastovní nadřazenosti a kasty v Indii mezi sebou soupeří o prestiž, státní výhody a ekonomické zdroje. Tématu jsme se věnovali v časopise A / Věda a Výzkum.

Psal se rok 1916, když indický vědec, vlivný politický vůdce a celoživotní bojovník za práva příslušníků nejnižší indické kasty Bhímráo Rámdží Ámbédkar prohlásil: „Pokud budou hinduisté migrovat do jiných oblastí na planetě, indické kasty se stanou světovým problémem.“ V červnu 2020 se před americký soud dostal bezprecedentní případ. Kalifornský stát zažaloval významnou IT firmu Cisco Systems ze Silicon Valley za porušení občanských práv, diskriminaci na pracovišti. A nešlo jako obvykle o rasu, pohlaví, věk nebo sexuální orientaci, ale vůbec poprvé o diskriminaci na základě kasty.

Inženýra z Indie zaměstnaného u multimiliardové technologické firmy měli diskriminovat jeho dva nadřízení manažeři — také původem z Indie. Podle obžaloby mu bránili v povýšení, nedávali odměny, zadávali nesplnitelné úlohy… Důvodem byl podle žalobce fakt, že inkriminovaný pochází z nejnižší kasty dalitů, takzvaných nedotýkatelných, někdy se jim také říká nedotknutelní. Zatímco manažeři se narodili do kasty bráhmanů, kterou indická společnost vnímá na společenském žebříčku nejvýše.

Případ otevřel v USA Pandořinu skříňku. Začala se rojit podobná svědectví dokazující, že si někteří migranti zrcadlí v indické společnosti hluboce zakořeněný kastovní systém a brání si svůj pocit nadřazenosti v nových domovech po celém světě, kde spolu Indové většinou tvoří společenství.

Člověk si kastu vybrat nemůže, narodí se do ní. Původ kastovního systému je zastřen tajemstvím. 

Od devadesátých let minulého století zásobuje Indie Západ především technologickými a IT odborníky. Americké společnosti jich najímají ročně téměř sto tisíc. Mnozí se ve svém oboru dostali mezi ty nejvlivnější a řídí nejmocnější organizace na světě – Googlu například velí Sundar Piččai, v Microsoftu je generálním ředitelem Satja Nádella. Většina migrantů pochází z vyšších kast. Díky indickým státním pobídkám, které umožňují studium i lidem z kast nejnižších, už není ale výjimkou, že se do světa dostávají také lidé, jejichž předky společnost odsoudila jen k těm nejhorším pracím jako třeba mytí záchodů, a dveře do škol pro ně byly zavřené.

„Neříkám, že kastovní nadřazenost dávají najevo všichni Indové, ale těch případů je dost. Problém je to například i ve školách, kde si studenti z nízkých kast stěžují, že se k nim ošklivě chovají, ponižují je,“ říká indolog Pavel Hons z Orientálního ústavu AV ČR. Spolužáci z vyšších kast je nepřijímají do kolektivu, odmítají s nimi společně jíst, jídlo a pití, kterého se dotkli, považují za nečisté, dávají jim najevo, že jsou méněcenní. Aby takovému chování školy předešly, zařadily v posledním roce některé univerzity v Anglii a ve Spojených státech zákaz diskriminace na základě kasty do školních řádů. „V Indii by se takové kastovní projevy možná i přešly. Ale na Západě je mohou lidé z nižších kast vnímat intenzivněji, protože si představují, že se kastovnictví tisíce kilometrů od Indie zbaví,“ míní Pavel Hons, autor knihy Kasta a basta a společně s Dagmar Markovou Když němí promluví. 

Na Západě nedochází k takovým extrémním projevům kastovnictví jako v samotné Indii, kde nedotýkatelní mohou být vystaveni brutálnímu násilí. Evidovaných případů násilí na nedotýkatelných je ročně zhruba 40 tisíc. Dalité mohou zaplatit životem například za mezikastovní sňatek, nebo pokud si muži ve svůj svatební den vyjedou na koni, což je výsada jen vyšších kast. Objevují se případy znásilnění (nezřídka hromadné) dalitek muži z vyšších kast. Pokud z něj žena vyvázne živá, hrozí jí odsouzení vlastní rodiny, která na ni pohlíží jako na nečistou. 

Kastovní galimatyáš
Indická společnost se tradičně dělí na čtyři společenské vrstvy neboli varny. Každou spojuje s nějakou činností, povoláním. Bráhmani jsou kněží a elita, kšatrijové vládcové a válečníci, vaišjové pracují jako obchodníci, rolníci, řemeslníci a šúdrové jsou dělníci, sluhové a námezdníci. Mimo systém stojí ještě jedna velká skupina lidí, již zmínění dalité neboli nedotýkatelní. Všichni se pak dělí do mnoha dalších kast a podkast. Dalitů je dnes asi 200 milionů, 16,6 % indického obyvatelstva.

V minulosti bývali prakticky vyloučeni ze společenského a náboženského života, vedli strastiplný život –  v bídě, otroctví, ponížení. Byli bezzemci, někteří třeba mohli vycházet z domu jen v noci, nesměli si zahalovat vrchní část těla, nesměli se přiblížit k lidem z vyšších kast, museli, a mnohde stále musí, vykonávat jen práce, které hinduisté považují za nečisté: odklízejí uhynulý dobytek, kopají hroby, čistí ulice a záchody.

Kastu umí Indové rozeznat podle jména a způsobu vyjadřování, zvyků. Dříve také třeba podle účesu či oblečení.

Kasta je dědičná, člověk se do ní prostě narodí. Určitou možností je mezikastovní sňatek, ten ale bývá komunitou špatně přijímán — ve výjimečných případech může být potrestán vraždou manželů. Kastovní systém se etabloval v době vzniku prvních měst a státních útvarů. Jeho původ je zastřen tajemstvím. Existuje mnoho hypotéz, podle kterých například sehrála roli urbanizace, dělba práce a etnické odlišnosti. „Na každé té teorii něco je. Muselo ale jít o souhru okolností, které daly vzniknout tak masivnímu společenskému zřízení, jež vydrželo několik tisíc let,“ myslí si Pavel Hons. 

Kasty se časem měnily, rozrůstaly a dělily se do mnoha podkast. V dnešní Indii je jich asi čtyři tisíce. Jak ale dodává Pavel Hons, možná mnohem více. „Definovat přesně kastovní systém je složité. Je to velmi fluidní prostředí. Mezi kastami jsou obrovské rozdíly. Některé základní charakteristiky se mohou v různých regionech měnit. Proměnných je celá řada, ne všude třeba platí endogamie, jeden z typických znaků, “ vysvětluje indolog. 

S jistotou dnes podle něj nelze ani tvrdit, která kasta je nejvyšší a nejnižší. Mezi kastami panuje rivalita. Na pomyslném ideologickém žebříčku soupeří o vyšší místo, dality nevyjímaje. Vnímání postavení se může v různých oblastech lišit v závislosti na velikosti kasty, majetku a moci. Pokud například spravuje dostatek polností, mohla se stát dominantní, přestože byla tradičně vnímána jako kasta nižší.

Posedlost kastou
Když Anglie ovládla v polovině 19. století velkou část indického subkontinentu, upřela svou pozornost na kasty. Noví koloniální vládcové potřebovali pochopit společnost, aby zemi mohli efektivně spravovat, vybírat daně, předcházet nepokojům. Angličané prý byli kastami až posedlí. Pro utlačované dality, kteří dříve tvořili většinu ve společnosti, zavedli systém kvót. Vyhradili pro ně místa ve státní správě, ve vzdělávacích institucích, ve vládě. Začala růst mobilita a gramotnost. Přestože se mnozí Indové bránili (a dodnes brání) vzdát se svého výsadního postavení a moci, některým nízkým kastám se podařilo emancipovat se a vymanit z bídy.

Pro mnoho Indů je bez ohledu na jejich postavení kastovní příslušnost důležitým prvkem jejich osobní identity.

V roce 1947 se Indie stala nezávislou zemí. O tři roky později si Indové zakotvili do ústavy zákaz diskriminace — mimo jiné na základě kasty. V té době už měli dalité určitou moc, někteří se stali vlivnými politickými vůdci. Například Bhímráo Rámdží Ámbédkar, který předpovídal, že svět může mít jednou s kastami problém, byl hlavním tvůrcem ústavy. Většina indických států přistoupila k pozemkové reformě a půdu přerozdělily tak, aby i nedotýkatelní, často bezzemci, nějakou část dostali.

Mnozí očekávali, že se podaří kastovní systém porazit. Stal se ale opak, projevil se negativní efekt kvót a implementace zákonů o lidských právech v praxi dodnes pokulhává. „Bylo to obrovské rozčarování,“ tvrdí Pavel Hons. „Na začátku sehrály kvóty poměrně dobrou roli. Nebylo to sice ideální, ale přínosné. Dnes chce každý kvóty a diskriminované se cítí i vyšší kasty. Zdá se, že z toho není cesta ven.“  Kasty se ve svobodných volbách politizovaly, systém kvót bobtnal, k moci se čím dál častěji dostávaly i nízké kasty. Mezi lety 1997 a 2002 vedl zemi dalit prezident Kočeril Nárájanan, do letošního léta byl hlavou Indie Rám Náth Kóvind, taktéž zástupce nedotýkatelných.  

Ruku v ruce se všemi úspěchy nedotýkatelných ale sílilo násilí a vliv kastovní identity. O prestiž, státní výhody a ekonomické zdroje mezi sebou soupeří i kasty nejnižší. „Studuji jednu z nich, která to říká na rovinu. Chtěli by se sice zbavit kastovního systému, ale nejde to. Než aby bojovali s větrnými mlýny, zvolili jinou strategii. Chtějí se stát velkou silnou kastou, která ostatním ukáže,“ doplňuje Pavel Hons.

Systém dvojích hrnků
Během svého výzkumu se indolog zaměřil na postavení nejnižších kast v dnešní společnosti. Vybaven znalostí tamilštiny se před deseti lety poprvé vydal do jihoindického Tamilnádu. Jde o stát, kde se příslušníci vyšších kast nehodlají vzdát své nadřazenosti a v minulosti praktikovali nedotýkatelnost velmi intenzivně. Ještě počátkem minulého století posílali vládě petice, aby dalité nemohli chodit do školy. Dnes už děti do školy běžně chodí, ale někdy bývají diskriminovány spolužáky i učiteli. Sedí například jen vzadu, učitelé je nevyvolávají, zakazují jim brát vodu z veřejného zdroje, spolužáci se jim posmívají.

V minulosti bývali lidé z některých komunit v jižní Indii prakticky otroky, spoustu prací museli dělat zadarmo, za zbytky jídla. Ven například mohli chodit jen se zvonky na krku, aby se náhodou nepřiblížili k někomu z vyšší kasty a „neušpinili ho“. „Dodnes je v některých restauracích na vesnicích systém dvojích hrnků. Lidé odmítají pít ze stejných nádob jako nedotýkatelní,“ popisuje Pavel Hons realitu.

Není výjimkou, že se děti z vyšších kast ve škole posmívají spolužákům z kast nižších.

Jeden z prvních lidí, se kterými se vědec před deseti lety v Tamilnádu setkal, byla spisovatelka Báma. Dalitka, kterou po světě proslavil autobiograficky laděný román Karukku. Přeložen byl do angličtiny, francouzštiny a němčiny, stejně jako její další tři romány, sbírka povídek a eseje. Část Karukku přeložil Pavel Hons do knihy Když němí promluví. Dnes autorka Báma pracuje jako učitelka na základní škole. Narodila se do kasty nedotýkatelných a přes výborné výsledky ve škole musela neustále čelit posměškům, snášet ústrky a nespravedlnosti. Nesla s sebou stigma kasty.

Po střední škole chtěla kastovnímu prokletí uniknout a pomáhat lidem. Vstoupila proto do křesťanského kláštera, kde záhy zjistila, že i v něm se musí lidé z nízkých kast věnovat „nečistým“ pracím, zatímco ostatní se oddávají bohulibějším činnostem. Zklamaná z řádu odešla a napsala o svých zkušenostech zmíněný román Karukku, který se stal bestsellerem. Pavel Hons navštívil její rodnou vesnici, o které knihu napsala. „Byl jsem bláhový, myslel jsem si, že tam bude nějaké muzeum, vždyť je tak slavná. Dům jsem nemohl najít, je pečlivě skryt. Bydlí v něm její bratr a ten mi říkal, abych nikomu nic neříkal. Bál se,“ popisuje Hons.

Román některým lidem ve vesnici zpěnil krev. Jeho autorka se v jednom z rozhovorů svěřila, že bylo její rodině vyhrožováno. Navíc se její setra provdala za muže ze znesvářené komunity – místní ji proto zabili. „Setkal jsem se s ní ve škole, kde učí. Měl jsem z ní pocit, že byla hodně smutná, zklamaná,“ popisuje Pavel Hons.

Buben jako stigma
Během výzkumu vyzpovídal desítky lidí, které v Tamilnádu reprezentují tři nejnižší kasty. Od umělců, politiků po intelektuály a rolníky. Jedna z kast se v minulosti tradičně věnovala odklízení uhynulých kusů dobytka. Z jejich kůží vyráběli lidé buben, který se dodnes používá při různých náboženských a rodinných příležitostech. Pavel Hons chtěl zjistit, jak na nástroj, který je symbolem podřízení, dnes lidé reagují. Jeden si proto pořídil a předstíraje přihlouplého turistu, který si koupil suvenýr, se s ním vydal po ulici a sledoval reakce lidí. Po čase ho ale raději schoval. „Možná jsem to viděl moc exponovaně, ale většinou tradičně oblečená starší generace se na mě dívala velmi podezřívavě, divně. Pokřikovali: kam jde běloch s tím bubnem! Necítil jsem se úplně komfortně,“ popisuje. Mladí lidé podle něj reagovali většinou bez problémů, buben už pro ně nebyl symbolem stigmatu. „Nechtějí už být s kastami spojováni. Často mi říkali, že kasta není, jsou jen dvě, muži a ženy; a konec.“

Jenže konec se zdá být v nedohlednu, přestože se ekonomická situace dalitů zlepšuje, gramotnost vyrostla na téměř osmdesát procent a moderní doba maže rozdíly. Mnoho Indů bydlí v anonymních městech, kde je jejich kasta na rozdíl od vesnic neviditelná. Mohou si v nich dovolit i jiná povolání, než byla do vínku dána jejich předkům. Neochota vyšších kast vzdát se své nadřazenosti ale přetrvává. Nechtějí na své pozice pustit jiné kasty a zároveň odmítají práce, které považují za nečisté, což s sebou nese neblahé následky.

Podle nedávné studie jsou v zemi nadužívána antibiotika, kterými se Indové snaží vypořádat se zvýšenou zánětlivostí. Šíří se kvůli špinavým lékařským nástrojům. Jejich mytí je tradičně prací nízkých kast, které už ji odmítají dělat. Lidé z vyšších kast se ale zdráhají sahat na nečisté nástroje, kterými se rozřezávalo tělo. Podobný problém je i v případě pohřbů, kdy se nikdo nechce starat o mrtvá těla.   

Útoků na nedotýkatelné v Indii v posledních letech přibývá. Vyšší kasty demonstrují svoji moc i sílu a ukazují nižším, kde je jejich místo, také tisíce kilometrů od rodné země a dality diskriminují. Jako třeba inženýra ze Silicon Valley, který díky vládnímu podpůrnému programu mohl vystudovat vysokou školu. A navzdory tomu, že se dostal mezi špičky ve svém oboru, mělo mu být indickými kolegy připomínáno, kam ho společnost po narození zařadila.

                                                                          CC

Mgr. Pavel Hons, Ph.D.

Orientální ústav AV ČR

Vystudoval indologii na Filozofické fakultě UK, kde také v roce 2010 získal doktorát. Od roku 2008 pracuje v Orientálním ústavu AV ČR. Zabývá se tamilštinou, tamilskou literaturou, problematikou kasty, zejména kastami nejnižšími a jejich snahami o emancipaci. Je autorem knihy Kasta a basta, z tamilštiny přeložil román a množství povídek do knihy Když němí promluví.

Text je převzatý z časopisu A / Věda a Výzkum, který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

3/2022 (verze k listování)
3/2022 (verze ke stažení)

Text: Zuzana Šprinclová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Mirek Czernek, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

 Text a fotografie označená CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?