Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu. Vychází průvodce samizdatem
17. 12. 2018
Nejenom Petlice Ludvíka Vaculíka a Expedice manželů Havlových, ale také Červená karkulka, Jitrnice a Mozková Mrtvice … Odvahu, nápaditost i vytrvalost tuzemského disentu dokládá více než šestisetstránková kniha Michala Přibáně a kolektivu Český literární samizdat. Jde o nejucelenější přehled „podzemních“ edic, které tu vznikaly navzdory komunistickému režimu od konce 40. let až do roku 1989.
„Psané slovo považoval československý komunistický režim za jedno z nejvážnějších nebezpečí. Již v předúnorovém období byl patrný záměr stranického aparátu dostat pod kontrolu veškeré veřejně distribuované tiskoviny, o jehož úspěšné uskutečnění se po únoru postarala – a posléze trvale starala – řada institucí (předběžnou cenzurou počínaje a justicí konče),“ píše literární historik Michal Přibáň, který na knize spolupracoval s osmičlenným autorským týmem z lexikografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Zakladatel Libri prohibiti Jiří Gruntorád v roce 1985, po propuštění z valdické věznice
Autorům se podařilo získat řadu materiálů ze soukromých sbírek a archivů, přičemž na přípravě hesel spolupracovali i bývalí samizdatoví redaktoři a vydavatelé. Nejdůležitější podklady jim poskytla pražská knihovna Libri prohibiti, jejímuž zakladateli a řediteli Jiřímu Gruntorádovi je kniha věnována. Tento vydavatel edice Popelnice strávil kvůli „rozvracení republiky“ čtyři roky v zřejmě nejtěžších vězeních komunistické soustavy Minkovice a Valdice. Paradoxně mu ublížily i politicky nevinné opisy básní Bohuslava Reynka, aneb jak to zdůvodnil normalizační rozsudek: „I nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému řádu“.
Co není povoleno, je zakázáno
Ohledávání komplikovaného terénu začíná zdánlivě jednoduchou otázkou: Co to je vlastně samizdat? A kdy vznikl? Autoři v této souvislosti připomínají režimní pravidlo: „co není výslovně povoleno, je automaticky zakázáno“, a dovozují, že v rozporu s oficiální kulturní politikou se ocitl vlastně každý, kdo rozšiřoval jakoukoliv publikaci, která neprošla schvalovacím řízením. Mezi samizdaty počítají strojopisy literárního charakteru rozmnožené minimálně v jednom opisu, který se nejčastěji pohyboval mezi šesti a dvanácti kopiemi. Časově si Přibáň s kolektivem vymezuje samizdat od roku 1949, i když se tento pojem v českém prostředí rozšířil až v období normalizace. Řada nakladatelů se výraz, který přišel ze sovětského Ruska a poprvé ho použil básník Nikolaj Glazkov ve tvaru samsebjaizdat, snažila obejít termíny jako ineditní, nezávislá, podzemní či petliční literatura.
Ukázka z knihy Český literární samizdat, heslo o edici Petlice Ludvíka Vaculíka
O tom, že s pojmem samizdat si leckdy nevěděli rady ani ti, kteří ho měli potírat, svědčí i úsměvná vzpomínka básnířky Ivy Kotrlé ze soudního přelíčení v roce 1985: „Manžel se ohradil, že neví, co je to samizdat. A oni to taky nevěděli, nedokázali mu to vysvětlit. Museli přerušit jednání. To je zaskočilo…“
Příslušníci Státní bezpečnosti byli zaskočení zjevně častěji. Samizdatový vydavatel Tomáš Mazal, který pracoval v podniku Kancelářské stroje, vzpomínal, že si před ním estébáci stěžovali, „že jde ta technika moc rychle dopředu, že s tím mají potíže, protože se samizdat kopíruje na mnoha místech a oni už často nevědí, odkud vítr fouká. A jestli by prý nešlo válec kopírovacího stroje dříve, než se dostane k zákazníkovi, nějak škrábnout, udělat na něm nepatrnou rýhu, aby pak bylo hned poznat, zda se právě na něm nekopíroval nějaký ten zadržený samizdat…“ Ostatně právě z podniku Kancelářské stroje vynesl rozebraný lihový rozmnožovací stroj zvaný ormig kamarád jiného samizdatového vydavatele Františka „Čuňase“ Stárka. Ten na něm pak tiskl legendární undergroundový časopis Vokno.
Vězení, falešná obvinění i venerologie
Komunistická státní bezpečnost začala potírat strojopisy, cyklostyly i ručně psané letáky a časopisy prakticky okamžitě po uchopení moci, v roce 1949 byl za letákový časopis Za pravdu odsouzen k jedenácti letům Karel Pecka, který později za normalizace „vyfasoval“ jedno z typických zaměstnání pro nepohodlné umělce: čerpače v podniku Stavební geologie. Že se komunisté neštítili v boji se spisovateli ani vyloženě odpudivých praktik, dokládá případ vydavatele Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a jeho písařky Zdeny Ertelové. Na počátku roku 1977 zveřejnil časopis Ahoj na sobotu jejich soukromé akty. Ertelovou, která pro Petlici opsala na 250 knih, o rok později obvinili z příživnictví a umístili ji na venerologické oddělení v Praze U Apolináře. Manželku básníka a vydavatele edice Kvart Jana Vladislava zase vykonstruovaně obvinili z krádeže kočárku, nakonec se StB podařilo Vladislavovy z Československa vypudit, podobně jako manžele Sukovy, vydavatele strojopisné edice Krtek a Datel.
Trampové i surrealisti
Publikace se formálně dělí na dvě části, v té první autoři čtivě přibližují historii českého samizdatu a podmínky, v kterých vznikal, od výroby a distribuce přes ekonomické a právní okolnosti až po způsoby represe. Druhý, pětisetstránkový oddíl přináší abecedně řazený heslář napříč obdobími i proudy. Zastoupen je tu například samizdat undergroundový, trampský, surrealistický či duchovní a už jenom názvosloví má svoji poezii: je tu časopis teplického Patafyzického kolegia nazvaný PAKO i zlínská revue Zvonkohra psího baletu, a pak taky Bedna, Lógr, Hadr, Sklepník, Hřbet, Nový brak, Někdo něco, Lety zakázanou rychlostí, Zebra, Cvrček, Žába na prameni a Dej to dál...
Když čtenář listuje tou záplavou nezávislých edic, časopisů i sborníků, s údivem zjišťuje, jak rozšířený fenomén (zvláště pak v 80. letech) to byl a jak hluboce pravdivá je věta, kterou se řídili mnozí samizdatoví vydavatelé, včetně zakladatele edice Svíce Karla Strachoty: „Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu“.
Související články:
21 krátkých let připomíná Literární kronika první republiky
Na titulu obálka knihy s Ludvíkem Vaculíkem, který kvůli svým samizdatovým aktivitám čelil i kampani StB. Titul vydalo nakladatelství Academia
Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Olga Sedílková, Ústav pro českou literaturu AV ČR a reprodukce z knížky
Přečtěte si také
- Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
- Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
- Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
- V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
- Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
- Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
- Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
- Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
- Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
- Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?
Humanitní a filologické vědy
Vědecká pracoviště
- Etnologický ústav AV ČR
Filosofický ústav AV ČR
Orientální ústav AV ČR
Slovanský ústav AV ČR
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Ústav pro jazyk český AV ČR
Výzkumné projekty ústavů této sekce mají rovněž význam pro celonárodní kulturu a vzdělanost. V literární vědě je třeba nově zpracovat poválečné období české literatury, včetně literatury nezávislé. Naproti tomu klasická studia se soustřeďují na latinské písemnictví v našich zemích a na soupis našich literárních památek do r. 1800. Jazykověda se orientuje na výzkum národního jazyka a jeho historického vývoje v jeho spisovné i nespisovné podobě. Pozornost filozofie je upřena ke studiu filozofických směrů 20. století - k fenomenologii, filozofii existence, ale i k analytické filozofii a teorii vědy - stejně jako k odkazu myslitelů jako J. A. Komenský či J. Patočka. Literatura a jazyky slovanských zemí jsou předmětem naší slavistiky. Orientalistika, která má u nás dlouhou tradici, se věnuje studiu orientálních jazyků, dějinám a kultuře Předního východu, Indie, Číny a arabského světa. Etnografie a folkloristika se vedle tradičních témat hmotné a duchovní lidové kultury zabývá i aktuálními problémy etnických studií emigrace a reemigrace i adaptací jiných etnik v českém prostředí. Rovněž výzkum české hudební kultury je příspěvkem této sekce k poznání a ochraně našeho kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 360 zaměstnanci, z nichž je asi 250 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.