Sociální antropolog AV ČR zkoumá epidemii afrického moru prasat
24. 03. 2020
Virus afrického prasečího moru patří mezi DNA viry. Je vysoce odolný a životaschopný a dokáže zůstat po dlouhou dobu v trusu, krvi i tělesných tkáních. Pro člověka nákaza nebezpečná není, lidé ale mohou nechtěně přispět k jejímu šíření. Výzkumem trojúhelníku vztahů myslivců, veterinářů a divočáků v kontextu této nemoci se zabývá Luděk Brož z Etnologického ústavu AV ČR. O svém bádání vypráví v rozhovoru pro čtvrtletník A / Věda a výzkum, oficiální periodikum Akademie věd ČR.
V průběhu následujících let budete díky evropského grantu ERC zkoumat trojúhelník vztahů myslivci-zvěrolékaři-divočáci v kontextu epidemie afrického moru prasat. Jak se k takovému tématu dostane odborník na sibiřskou Republiku Altaj?
Zas až tak vzdálené to není. Na Altaji je lov velmi důležitou součástí života místních komunit a jako takový je fenomén lovu i typickým antropologickým tématem. Jenže zpravidla antropologové lov zkoumají v mimoevropských společnostech, v Evropě se mu zatím věnovali spíše sporadicky. Asi největším impulzem ke změně tématu u mě ovšem byly rodinné důvody. Hlavní antropologickou metodou je takzvané zúčastněné pozorování, které mimo jiné předpokládá, že ve studovaném prostředí dlouhodobě žijete. Když jsem se usadil a narodilo se nám dítě, začal být dlouhodobý pobyt pět tisíc kilometrů od domova komplikací.
Hledat náhradu za sibiřská témata asi nebylo snadné. Měl jste nějaký vzor? Někoho, kdo vás v další cestě inspiroval?
Ještě když byl syn malinký, byli jsme s ním na Sibiři dvakrát, jakmile dosáhl školního věku, naše rodinná mobilita se dost zkomplikovala. Přemýšlel jsem, co dál. Inspirovala mě přitom profesní dráha Marilyn Strathernové, jedné z mých profesorek z Cambridge, která podle mne patří k nejvlivnějším osobnostem sociální antropologie druhé poloviny 20. století. Byla uznávanou odbornicí na Papuu-Novou Guineu, a když se stala matkou, velmi úspěšně se přeorientovala na témata v domovské Velké Británii. Mezi oběma přitom udržela zajímavou komparativní perspektivu. Když jsem se rozhlížel po tématech já, věděl jsem, že budu začínat z nuly, ale že by zároveň bylo moudré zaměřit se na něco, co mi alespoň v sibiřském kontextu nebylo výzkumně cizí. Napsal jsem malý projekt zaměřující se na vztah lidí a divokých prasat s důrazem na roli myslivosti. V červnu 2017 se na Zlínsku objevil africký mor prasat. Najednou bylo jasné, že jde o věc, která má potenciál zásadně ovlivnit vztahy ve společnosti. Do hledáčku se mi tak krom divočáků a myslivců dostali i veterináři.
Na webových stránkách vašeho týmu se lze dočíst o podoboru veterinární antropologie, který se vyvíjí v posledních zhruba pěti letech.
Ano, světem lidské medicíny se antropologie zaobírá už mnoho let, tzv. medicínská antropologie dokonce patří k velmi významným subdisciplínám – studuje sociokulturně zakotvené repertoáry představ a praxí týkajících se zdraví a nemoci včetně těch, které nazýváme západní medicínou. Veterinární medicína byla naproti tomu sociálními vědci dosud spíše upozaděná. Když už se jí někdo z antropologů zabýval, pak jen v kontextu zoonotických chorob, tedy přenosných na člověka. Zaměření na africký mor prasat, který není přenosný, lépe ukáže další klíčové role veterinární medicíny v současných společnostech.
Podstatou antropologického výzkumu je dostat se co nejblíže ke studovanému objektu, například určitou dobu žít se zkoumanou komunitou, a poznávat tak její způsob života. Znamená to, že v následujících pěti letech budete chodit s myslivci na lov divokých prasat nebo s veterináři do laboratoří a do terénu?
O lidech, které zkoumáme, v současné antropologii nepřemýšlíme jako o pouhém studovaném objektu, přistupujeme k nim jako k partnerům při vytváření znalostí. Nejdůležitějším nástrojem antropologického výzkumu je přitom sám výzkumník a jeho subjektivita. I proto je přínosné pracovat v týmu a zároveň zachovávat jeho vnitřní diverzitu. V mém týmu jsou vegani, stejně jako praktikující lovci, nehodláme se přiklánět k žádné z předem daných pozic. A k vaší otázce, ano, budeme co nejblíže jak lovcům, tak veterinářům a určitě i divokým prasatům. Ostatně některé základní kompetence, abych toho byl schopen, jsem se v rámci navazování kontaktů a mapování prostředí snažil vybudovat. Absolvoval jsem například kurz veterinární epidemiologie v Ústavu Friedricha Loefflera v německém Greifswaldu a vektorové analýzy modelace šíření chorob v Berlíně. Také jsem složil lovecké zkoušky.
Jsou kurzy v německých veterinárních institucích využitelné v českých podmínkách?
Určitě. Na německém případě je navíc velmi zajímavé sledovat, jak fungují jejich preventivní opatření. Africký mor prasat je velkým problémem v Polsku, Pobaltí, Bělorusku i na Ukrajině, v Německu se zatím neobjevil. Ale riziko, že se tak stane, je veliké. Proto vždy, když se v některé ze sousedních zemí objeví nové ohnisko nákazy, Ústav Friedricha Loefflera tam vyšle tým svých expertů. Pomáhají s virem bojovat a zároveň se připravují na variantu, že by se mohl rozšířit k nim.
Africký mor prasat se u nás poprvé objevil v polovině roku 2017 na Zlínsku. V březnu 2019 Státní veterinární správa oznámila, že se podařilo nákazu na našem území vymýtit. Tehdy jste se vlivem nemoci na trojúhelník vztahů myslivci-veterináři-divočáci teprve začal zabývat. Otázka zní možná drsně, ale nemrzí vás, že už je „po tom“?
Nemrzí. Dojel bych si za nemocí jinam. Ostatně náš projekt je mezinárodní. Sledujeme situaci ve Španělsku, Francii, Polsku… Obávám se nicméně, že terénního materiálu budu mít ještě dostatek. Minule se jednalo o specifické izolované ohnisko nákazy pouze na Zlínsku. Epidemie, která se aktuálně blíží z Polska, připomíná frontální posun. Veterinární správa i myslivci se připravují na situaci, že nemoc může znovu propuknout. A musejí počítat i s tím, že stejný recept nemusí podruhé zabrat stejně efektivně.
Říkáte, že budete zkoumat situaci nejen u nás, ale i v zahraničí. Kolik lidí tvoří váš tým?
V týmu nás bude devět včetně postdoktorandů a doktorandů. Tak trochu mimo náš evropský kontext pak stojí další postdoktorand Paul G. Keil z Austrálie, jenž se zabývá výzkumem lovu tamních zdivočelých prasat (v zemi jich bylo před nedávným suchem a požáry až 23 milionů). Jde o zcela specifický místní druh lovu, kterému se říká pigdogging. Věnuje se mu podle odhadů až sto tisíc lidí, většinou mužů, často celé generace. Lov probíhá bez palných zbraní, s noži a psy. Jeden nebo dva psi chytnou divočáka za uši, lovec na něj pak skočí a zapíchne ho.
Mají v Austrálii také problém s africkým morem prasat?
Zatím tam není. Ale Austrálie se nachází jen kousek od jihovýchodní Asie, kde je naopak nemoc obrovskou katastrofou, rozšířila se totiž do domácích malochovů i velkokapacitních vepřínů napříč oblastí. Uvádí se, že v Číně uhynula nebo byla kvůli chorobě poražena až polovina chovných prasat, ceny vepřového vzrostly v roce 2019 o 70 procent a jejich výkyvy zůstávají obrovské. Australané nastavili velmi přísné kontroly na hranicích, dokonce zřídili funkci národního koordinátora pro ferální prasata. Panují obavy, že pokud by se virus do Austrálie dostal, v kombinaci s pigdoggingem hrozí velmi rychlé šíření nemoci a ohrožení chovů prasat. Je potřeba dodat, že pigdoggeři velmi často ulovená zvířata prostě nechávají ležet, trofejí je pouze fotografie a případné šrámy lovců a jejich psů. Právě těla prasat, takzvané kadávery, by mohla sehrát negativní roli při šíření viru, pokud by se do Austrálie dostal.
Epidemické rozšíření viru v Evropě by mohlo mít vážné ekonomické důsledky, ale má i symbolické významy. Například se znovu mluví o nutnosti stavět na hranicích ploty.
K tomuto kroku přistoupilo Dánsko, které je důležitým producentem vepřového masa. Podél své jižní hranice s Německem vybudovalo 70 kilometrů dlouhý plot, který má zabránit migraci divokých prasat. Je to dost diskutabilní opatření, protože o divočácích se ví, že jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, dokážou překonat různé překážky, jsou rychlí běžci a zdatní plavci. Je tedy otázka, zda plot skutečně zabrání migraci divokých prasat, což je navíc úplně jiná otázka, než jestli může zabránit rozšíření virové nákazy. V přenosu afrického moru prasat na velké vzdálenosti hraje hlavní roli člověk, protože jinak mnohasetkilometrové skoky nákazy, například do Belgie, vysvětlit nelze. V českém případě se nejčastěji hovoří o možnosti, že virus nevědomky mohli přivézt řidiči kamionů z východní Evropy v masných výrobcích, třeba nedostatečně tepelně upravených klobásách. To jsou ale jen spekulace a od nich je někdy co by kamenem dohodil ke konspiračním teoriím. Když byla u nás potvrzena nákaza, ozývaly se na sociálních sítích i absurdní názory, že k nám virus poslali úředníci z Bruselu, aby naši zem zbavili prasat, a udělali ji tak lákavější pro muslimské migranty. Specificky na Zlínsku pak kolovaly legendy, že chorobu přivezl majitel tamního golfového hřiště, které mu rozrývali divočáci.
Ke konspiračním teoriím přispívá i nešťastný a zavádějící název nemoci – africký mor prasat. Myslíte si, že je v dohledné době možné, že by se název změnil?
Taková otázka dává smysl, představme si, že by se AIDS oficiálně jmenovalo africká nemoc homosexuálů. Samozřejmě by to mělo jasné antiimigrační a homofobní konotace a provokovalo by to velmi specifické reakce ve společnosti. S africkým morem prasat je to podobné. Automaticky mnohé napadne, jestli nemoc nepřinášejí afričtí migranti. Takovou hypotézu dokonce přednesli poslanci v maďarském parlamentu v roce 2018. Název je matoucí i proto, že v Eurasii se nemoc šíří v rámci jiného epidemiologického cyklu a na rezervoáru viru v populaci afrického prasete bradavičnatého nijak nezávisí. Přesto se domnívám, že by případná změna názvu neprošla. Ostatně, odborníci zpravidla používají zkratky, jako jsou ASF (African Swine Fever) nebo AMP (africký mor prasat).
Na pětiletý mezinárodní výzkum souvislostí a vztahů lovců, veterinářů a divočáků v kontextu prasečího moru jste loni získal ERC konsolidační grant ve výši dvou milionů eur (tj. přes 50 milionů korun), v médiích se zdůrazňuje, že jako jediný Čech v tom roce. Čím si vysvětlujete relativně malou úspěšnost českých vědců a vědkyň v této prestižní soutěži?
Ve skutečnosti získal ERC konsolidační grant také Marek Basler z University of Basel, o němž ale média píší výrazně méně. Tady je možná zakopaný pes, v představě nějaké české vědy, kterou pěstují Češi v Čechách. Klíčem k úspěchu v podobných soutěžích je, aby naše věda sama sebe nepovažovala za českou, ale světovou vědu provozovanou v Česku, jinými slovy, aby byla více kosmopolitní. Podstatná je otevřenost a mobilita, tedy ne praxe, že na jedné instituci vystudujete, pracujete v ní a zůstanete do důchodu. Pro moji profesní dráhu je naprosto zásadní, že jsem absolvoval magisterské a doktorské studium sociální antropologie v Cambridge a poté jsem působil jako postdoktorand na Ústavu Maxe Plancka pro sociální antropologii v Německu.
Pohled do statistik ERC grantů je vypovídající. Mnohem úspěšnější než Česko jsou i menší země. Zhruba devětkrát více úspěšných žadatelů o konsolidační ERC grant mají v Dánsku nebo Rakousku.
Pozoruhodné jsou i další detaily. Do druhého kola se nás dostalo z České republiky pět mužů, bílých Čechů, zhruba mého věku. Neznám přesné statistiky, ale zajímalo by mě, kolik se od nás vůbec hlásí žen či badatelů a badatelek, kteří jsou původem odjinud. Domnívám se, že máme velký problém s diverzitou, a to mě velmi znepokojuje. Právě diverzita a mobilita vytváří stimulující prostředí, které je klíčem k úspěchu. Příčinou i důsledkem nízké diverzity a mobility pak často bývá také nedostatečná úroveň angličtiny.
Musel jste se na soutěž o ERC grant hodně připravovat?
Velice. V mém případě pomohl projekt TANDEM, což je společný program Akademie věd ČR a Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách CEFRES/CRNS (program spočívá v propojení dvou badatelů – jednoho z AV ČR, druhého z CNRS – ve společném výzkumném projektu, jenž vyústí v předložení žádosti o ERC grant, pozn. redakce). Díky tomuto programu jsem neřešil základní existenční potíže a mohl jsem se plně soustředit na vědeckou práci, umožnilo mi to utřídit si myšlenky a utvořit tým ve stimulujícím prostředí. Nutno dodat, že obecně máme při podpoře žadatelů o ERC granty v ČR ještě co dohánět. V rámci možností se o to snaží Technologické centrum AV ČR a osobně bych ještě velmi rád vyzdvihl až heroické iniciativy pana profesora Zdeňka Strakoše, což je mimořádný promotér ERC grantů u nás.
Původně jste se nezaměřoval na kontext afrického moru prasat, ale vliv přemnožených divokých a zdivočelých prasat na lov v Evropě a mimo ni. Zajímá mě, proč vlastně prasata, a ne třeba důstojně vypadající jeleni. Jaký vlastně vztah máme my, lidé, k prasatům? Říká se hanlivě: ty jsi ale prase! Přitom na vepřovém mase a uzeninách si většina lidí v našem kulturním okruhu velmi ráda pochutná.
Přesně tak, náš vztah k praseti je velice ambivalentní. Krásně to ilustruje scéna z amerického seriálu Simpsonovi. V ní Líza odmítá jíst z etických důvodů vepřové maso a Homer na to: ‚Nevadí, tak si dáme slaninu‘. ‚No jo, ale tati, slanina je taky vepřové,‘ namítá Líza. Načež Homer vyjmenuje desítky dalších druhů uzených a masných výrobků, aby od Lízy zjistil, že všechny jsou z vepřového. ‚A to všechno je z prasete? To je magické zvíře!‘, uzavírá Homer. Prase bylo odjakživa zajímavé tím, že dokázalo efektivně přeměnit odpad na kvalitní bílkovinu. Hodně toho vydrží, umí se přizpůsobit téměř všemu včetně průmyslového velkochovu. Druhé takové zvíře, které leccos vydrží, je kuře, respektive slepice. Přesto k drůbeži mají lidé jiný vztah. Kuře je většinově přijatelné napříč kulturami, zatímco prase považují třeba muslimové nebo židé za nečisté.
Vysvětlují nějak tyto kulturní ambivalence ve vztahu k prasatům antropologové?
Ano, některé klasické antropologické práce se negativním vztahem lidí k vepřům zabývají, i když většinou se zaměřují na kontext Blízkého východu. Jedním z vysvětlení může být, že prase se těžko „škatulkuje“: Je sudokopytník, ale není přežvýkavý, není ani takový, ani makový – podobné bytosti podle antropoložky Mary Douglasové člověk často považuje buď za svaté, anebo nečisté. Jiné vysvětlení se přiklání k biologickým důvodům. V poušti se hůř udržuje hygiena a zabitá prasata se bez možnosti chlazení rychle kazí. Proto prý vepřové maso některé kultury prohlásily za nečisté. Já osobně bych měl větší strach z patogenů na drůbežím mase.
K jaké teorii se přikláníte?
Obecně myslím, že je uvěřitelnější vysvětlení, které zohledňuje ekonomickou praxi prvních státních útvarů. Ve snaze o centralizaci, která se děla mimo jiné výběrem daní, včetně naturálních, se konfiskovala zvířata. Taková zvířata se pak přemisťovala i na dlouhé vzdálenosti. Zatímco ovce můžete hnát i v sušších oblastech, s prasaty to jde při nedostatku vody mnohem hůře. Státním zájmem tak byl chov skotu, ovcí a koz, zatímco prase mohlo přerozdělování v podobě daní komplikovat. Další aspekt spočívá v tom, že prasata jsou všežravci a zejména v minulosti se běžně krmila odpadem z domácností včetně exkrementů. Proto je mnohdy chovali chudší lidé, a elity se tak k prasatům vztahovaly jako k něčemu nečistému. Prasata zkrátka sdílela nízký status svých majitelů.
Téma vztahu k prasatům může být vskutku hodně zajímavé.
To určitě, zajímá nás ovšem nejen symbolická úloha prasat, ale i prasata z masa a kostí, včetně těch, která pobíhají v Praze po Černém Mostě a nahánějí lidem hrůzu. Musím uznat, že mě toto téma opravdu pohltilo. Například když jsem byl nedávno v Berlíně, schválně jsem si prodlužoval cestu procházkami po tamních parcích, hledal jsem rozrytý terén a doufal, že divočáky potkám. Berlín je jedno z hlavních měst divočáků v Evropě, vyskytuje se jich na jeho okrajích až dvacet tisíc, i když přesná čísla pochopitelně neexistují. Další podobnou metropolí divokých prasat je Barcelona, která je jednou z našich výzkumných lokací.
Výzkum trojúhelníku vztahů myslivců, veterinářů a divočáků v kontextu afrického moru prasat je teprve na začátku. S jakými výstupy na konci projektu vašeho týmu počítáte?
Součástí výsledků budou samozřejmě publikace, jak to bývá u společenskovědních oborů běžné. Naším cílem ale bude s výsledky výzkumu proniknout i mimo uzavřené akademické prostředí. Rádi bychom předali zpětnou vazbu myslivcům a veterinářům, s nimiž budeme spolupracovat, ale obecně i dalším zapojeným subjektům, zemědělcům nebo zástupcům obcí, kteří se aktivně zapojují do procesu zvládání epidemie afrického moru prasat.
Mgr. Luděk BROŽ, M.Phil., Ph.D., Etnologický ústav AV ČR
Je vedoucím oddělení ekologické antropologie Etnologického ústavu AV ČR. Studia etnologie a sociální antropologie absolvoval na FF UK a University of Cambridge. V letech 2008–2011 byl postdoktorandem v Ústavu Maxe Plancka pro sociální antropologii v německém Halle. Jako školitel magisterských a doktorských studentů působí na katedře obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK a externě přednáší v Ústavu jižní a centrální Asie Filozofické fakulty UK. V roce 2018 se stal prvním českým stipendistou nového výzkumného programu TANDEM, jenž propojuje badatele z AV ČR a francouzského Národního centra pro vědecký výzkum CNRS na platformě CEFRES.
Plnou verzi rozhovoru s dalšími zajímavostmi a grafikami najdete v časopise A / Věda a výzkum na stranách 41 až 45. Čtvrtletník vydává Akademie věd ČR v tištěné formě i elektronicky. Jeho hlavním cílem je představit veřejnosti poutavou formou výzkumy vědců a vědkyň z pracovišť Akademie věd ČR. Všechna čísla jsou ve formátu PDF a v listovací verzi k dispozici na webové stránce AV ČR.
1/2020 (verze k listování)
1/2020 (verze ke stažení)
Připravila: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock
Přečtěte si také
- Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
- Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
- Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
- V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
- Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
- Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
- Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
- Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
- Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
- Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?
Humanitní a filologické vědy
Vědecká pracoviště
- Etnologický ústav AV ČR
Filosofický ústav AV ČR
Orientální ústav AV ČR
Slovanský ústav AV ČR
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Ústav pro jazyk český AV ČR
Výzkumné projekty ústavů této sekce mají rovněž význam pro celonárodní kulturu a vzdělanost. V literární vědě je třeba nově zpracovat poválečné období české literatury, včetně literatury nezávislé. Naproti tomu klasická studia se soustřeďují na latinské písemnictví v našich zemích a na soupis našich literárních památek do r. 1800. Jazykověda se orientuje na výzkum národního jazyka a jeho historického vývoje v jeho spisovné i nespisovné podobě. Pozornost filozofie je upřena ke studiu filozofických směrů 20. století - k fenomenologii, filozofii existence, ale i k analytické filozofii a teorii vědy - stejně jako k odkazu myslitelů jako J. A. Komenský či J. Patočka. Literatura a jazyky slovanských zemí jsou předmětem naší slavistiky. Orientalistika, která má u nás dlouhou tradici, se věnuje studiu orientálních jazyků, dějinám a kultuře Předního východu, Indie, Číny a arabského světa. Etnografie a folkloristika se vedle tradičních témat hmotné a duchovní lidové kultury zabývá i aktuálními problémy etnických studií emigrace a reemigrace i adaptací jiných etnik v českém prostředí. Rovněž výzkum české hudební kultury je příspěvkem této sekce k poznání a ochraně našeho kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 360 zaměstnanci, z nichž je asi 250 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.