Zahlavi

Syndrom podvodnice: Nestyďme se mluvit o pocitech nedostatečnosti

13. 07. 2023

Trápí vás čas od času pocit, že nejste dostatečně kompetentní? Se syndromem podvodnice se potýká více lidí, než si možná myslíte. Podle Veroniky Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR může být lékem otevřené sdílení pocitů.

Měli jste někdy příspěvek na konferenci, či jste dokonce stáli před disertační komisí, a najednou vás pohltil pocit, že se tam nacházíte vlastně omylem, že nic nevíte a že vás přítomní za chvíli „odhalí“ jako podvodnici či podvodníka? Nejste sami. Tento fenomén je dobře známý a v odborné literatuře popsaný jako tzv. „imposter syndrome“ čili syndrom podvodnice. Ženský rod zde má své opodstatnění, protože častěji postihuje ženy než muže (ačkoli to samozřejmě neznamená, že by se mužů vůbec netýkal).

Ze sociologických výzkumů víme, že jsou chlapci a děvčata už od útlého věku socializováni do určitých rolí, které mohou mužům pomoct překonat pocity pochybností v pozdějším profesním životě. Sebevědomé až dravé vystupování se u mužů oceňuje, zatímco u žen naopak stigmatizuje.

Důležitou roli hraje také mateřství – i ženy, které děti nemají, okolí a zaměstnavatel vnímá jako osoby, které by je mohly mít a nebudou se tedy moct naplno věnovat kariéře. Už to samo o sobě může u některých žen vést k pocitu, že nejsou brány stejně vážně jako mužští kolegové. A v případě, že skutečně práci na nějaký čas kvůli péči o dítě přeruší, si své pocity nepatřičnosti zase stvrzují tím, že „vypadly“ z pracovního procesu a své kolegy už nedoženou.

Nejen Gender hraje roli
Gender ale není jediným faktorem, který k tomuto syndromu může přispívat. Svou roli mohou hrát i další okolnosti jako rodinné zázemí či místo, odkud pocházíme. Ti, kdo jako první v rodině dosáhli vyššího vzdělání nebo pocházejí z periferních regionů, mohou rovněž prožívat pocity nedostatečnosti či se cítit jako „outsideři“, kteří nejsou v místě své práce (zpravidla ve větších městech či univerzitních centrech) správně zasíťovaní a nemají takové kontakty – a tudíž možnosti jako jedinci, kteří zde prožili celý život. Týká se to samozřejmě rovněž mužů a jednotlivé faktory se mohou kumulovat.

Tyto skutečnosti jsou obecně známé a existuje k nim mnoho výzkumů. Dlouhodobě a systematicky se tématu žen ve vědě věnuje Národní kontaktní centrum – Gender a vědaSociologickém ústavu AV ČR. Jedna věc je ale mít nějaký jev vědecky popsaný a druhá ochota o něm veřejně mluvit. A právě to u „syndromu podvodnice“ stále chybí. Kolik z nás je ochotno veřejně přiznat, že se cítí nekompetentně? Přece by to vrhalo negativní světlo na naši práci. Navíc věda a výzkum jsou vysoce soupeřivé prostředí. Přiznání slabosti může mnohým ženám, ale také mužům připadat nemístné, či jako ohrožení dalších šancí kariérního růstu. I přesto se domnívám, že bychom o vlastních pocitech nedostatečnosti či neznalosti měli mluvit.


Veronika Pehe

Nejste v tom sami
Když jsem nedávno napsala krátké osobní zamyšlení nad syndromem podvodnice pro zpravodaj Rovné příležitosti v souvislostech vydávaný Gender Studies, v němž jsem psala i o strategiích, jak se s tímto syndromem vypořádat, dostala jsem mnoho ohlasů od kolegyň i kolegů.

Mnozí mi děkovali, že jsem vyslovila pocity, které také sdílejí. Vede mě to k přesvědčení, že diskuze o pochybnostech a pocitech nemístnosti v tom, co děláme, je důležitá a že může pro mnohé být dokonce úlevná. Píši to především s ohledem na mladší kolegyně, které, jak opět víme z průzkumů, jsou mnohdy dravým a finančně nestabilním prostředím „od grantu ke grantu“ odrazeny a z vědy odcházejí. Možná by některým z nich pomohlo vědomí, že si i mnohé jejich starší kolegyně – a dokonce i někteří kolegové! – prošly a stále procházejí podobnými pocity jako ony: že toho dost nevědí, že na něco nebudou umět odpovědět, že se ocitly v situaci, kdy se cítí být „mimo“.

Jistě, tyto pocity mohou polevit s časem a s nasbíranými zkušenostmi, kdy se naučíme v oboru pohybovat, ovládneme jeho konvence, dosáhneme prvních úspěchů. I tak ale mnohé z nás neopouštějí. Příklad: od tohoto roku vedu výzkumný tým, na který jsem získala štědré financování od Akademie věd ČR. V akademické sféře se tedy už pohybuji s určitým sebevědomím, že „něco“ dělám dobře. Ani to mi ale nebrání si občas prožívat stejné pocity, jako když jsem byla doktorandkou a bála se položit otázku na semináři. I dnes se obávám, že jako profesně stále relativně juniorní vědkyni (doktorský titul jsem získala před sedmi lety) mě nebudou ostatní brát vážně.

Když před někým zmíním, že v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR funguje od tohoto roku výzkumná skupina, která se věnuje dějinám transformace po roce 1989, opakovaně se mi stává, že se dotyčný zeptá, kdo ji vede. Nenapadne je, že by vedoucí mohla být relativně mladá žena. To samozřejmě nepřispívá k subjektivním pocitům sebejistoty, ale naopak k otázkám, zda skutečně jsem pro tuto funkci
kompetentní.

Klást si otázky
Věda v jakémkoli oboru je o kladení si otázek. Je také o schopnosti neustálého údivu nad složitostí a pestrostí světa – ať už zkoumáme nedávné dějiny, nebo třeba horniny. Mít příliš jistoty, příliš mnoho předem daných odpovědí nesvědčí žádnému vědeckému procesu. Možná proto pochyby o vlastních kompetencích jsou také do určité míry součástí tohoto neustálého kladení si otázek. Proto není na škodu přiznat i veřejně, že k vědeckému procesu patří nejen u začínajících vědkyň a vědců. Neměli bychom se za ně ale stydět nebo je
stigmatizovat.

Text: Veronika Pehe, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Licence Creative Commons Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Humanitní a filologické vědy

Vědecká pracoviště

Výzkumné projekty ústavů této sekce mají rovněž význam pro celonárodní kulturu a vzdělanost. V literární vědě je třeba nově zpracovat poválečné období české literatury, včetně literatury nezávislé. Naproti tomu klasická studia se soustřeďují na latinské písemnictví v našich zemích a na soupis našich literárních památek do r. 1800. Jazykověda se orientuje na výzkum národního jazyka a jeho historického vývoje v jeho spisovné i nespisovné podobě. Pozornost filozofie je upřena ke studiu filozofických směrů 20. století - k fenomenologii, filozofii existence, ale i k analytické filozofii a teorii vědy - stejně jako k odkazu myslitelů jako J. A. Komenský či J. Patočka. Literatura a jazyky slovanských zemí jsou předmětem naší slavistiky. Orientalistika, která má u nás dlouhou tradici, se věnuje studiu orientálních jazyků, dějinám a kultuře Předního východu, Indie, Číny a arabského světa. Etnografie a folkloristika se vedle tradičních témat hmotné a duchovní lidové kultury zabývá i aktuálními problémy etnických studií emigrace a reemigrace i adaptací jiných etnik v českém prostředí. Rovněž výzkum české hudební kultury je příspěvkem této sekce k poznání a ochraně našeho kulturního dědictví. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 360 zaměstnanci, z nichž je asi 250 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce