Účelná opatření, nebo zásah do svobody? Covid-19 z pohledu etiky

Už téměř rok žijeme ve světě, který ochromila epidemie koronaviru. Zatímco zdravotníci zasahují v první linii a epidemiologové, virologové či imunologové se snaží virus co nejpřesněji popsat a porazit, filozofové přispívají do veřejné debaty o tom, jak nemoc covid-19 proměňuje společnost a jak by se k situaci měl postavit stát. „V první vlně se hasil požár, ale co je eticky odůvodnitelné jako rychlé řešení, není vhodné z dlouhodobého hlediska,“ říká Teresa Baron z Filosofického ústavu AV ČR, členka tamní výzkumné skupiny IRLaB (Interdisciplinary Research Lab for Bioethics), jež se také zabývá reprodukční etikou a etikou péče. Skupina zkoumá i další oblasti bioetiky, například fenomenologii dechu, jejíž výzkum se dotýká aktuálních krizových opatření.

Co si můžeme představit pod pojmem etika dechu? Existuje přímočaré spojení s tím, že v souvislosti s aktuálními opatřeními, kdy musíme nosit roušky, se nám prostě s tím kusem textilie přes obličej špatně dýchá? Anebo to je obrazné vyjádření? 

Dech je eticky významný – rozhodování o vlastním dechu je koneckonců rozhodováním nad vlastním životem. Bioetické otázky vyvstávají, když se podíváme například na ošetření pacientů na ventilátorech. Po třech týdnech na ventilátoru se provádí tracheotomie, procedura, při které hrozí maximální rozšíření virové infekce. Ví se, že lékaři a zdravotní sestry provádějící tracheotomii během epidemie SARS čelili čtyřnásobnému riziku infekce. Podobné riziko hrozí i dnes s covidem-19. Dech je ale významný i v každodenním životě – a právě to zkoumaji moji kolegové v IRLaB, z hlediska fenomenologie. Cokoli, co brání dýchání, je jistě subjektem etické úvahy. Ovšem pojem etika dechu je také obrazné vyjádření: opatření, která zasahují do dýchání, můžeme chápat jako překážky svobody, a rozhodování o takových opatřeních se mohou jevit i jako rozhodování o tom, čí dech – tedy svoboda nebo život – má přednost.

Teresa Baron z Filosofického ústavu AV ČR

Jak souvisí dech s tím, jak se cítíme a jak se chováme?

Velmi. Právě tuto otázku momentálně zkoumá můj kolega v IRLaB Petr Kouba. Podívejme se na meditaci, kde je kontrola dechu základem klidu. Když se cítíme pohodlně a uvolněně, říkáme: „Tady se mi dobře dýchá.“ Naopak pokud se nám nedýchá dobře, je velmi těžké relaxovat. Ostatně, jsme živočichové a velkou roli hraje náš pud sebezáchovy. Když jsme bez dechu, nemůžeme utéct před nebezpečím! Ale dušnost sama také představuje nebezpečí: podvědomě víme, že pokud nemůžeme dýchat, dlouho nepřežijeme, proto dušnost způsobuje například i úzkost a záchvaty paniky.

Nouzový stav a protiepidemická opatření výrazně zasáhly do života lidí. Není povoleno se na veřejnosti shromažďovat, v určitém časovém úseku je zakázáno vycházet z domu, lidé by se neměli vůbec potkávat. Současně již víme, že covid-19 je velice infekční a nebezpečná nemoc, v Česku zemřely tisíce lidí. Jak velký je tohle problém pro etiku?

Dost velký. Je jasné, že se nemůžeme tvářit, jako by se tu nic nedělo. Covid-19 je tak infekční a nebezpečná nemoc, že „normální život“ v téhle situaci vede k neúnosným ztrátám. Normální život se tedy musí omezit: buď do velké míry pro určitou část populace, nebo do menší míry pro celou populaci. Největší otázka pro etiky je, jaké etické kompromisy může stát dělat a jaké principy by měly vést debatu. Když mají různé části komunity různé hodnoty, komu bychom měli dát přednost? Tady jsou vlastně dva problémy: lidé mají rozdílné názory na to, jaké povinnosti má vláda vůči nim a jak by je měla plnit. Pokud je jedna povinnost vlády ochrana lidí, musí rozhodnout, jak je nejlépe chránit a před čím. Má-li však vláda povinnost nejen chránit, ale i pečovat o lidi, nemůže je jenom chránit před nebezpečím, když tato ochrana stojí v cestě úkonům nutným pro rozkvět a blahobyt člověka. Takže abychom odpověděli na jednu otázku – jako je třeba: „Mám povinnost nosit roušku?“ –, musíme nejdřív odpovědět na hromadu dalších etických otázek.

Bezesporu se společnost potýká s krizí – nejen epidemickou, ale také politickou, s krizí důvěry autoritám. Proměňuje se nějak pojetí toho, co je správné a komu důvěřovat?

Zásadní roli mají média – nejen televize a noviny, ale také sociální sítě jako Facebook a Twitter, kde se zprávy a názory šíří mnohem rychleji, než bylo kdy možné v minulosti. To na jednu stranu znamená více transparentnosti, současně je ale víc vidět, že někteří politici sami porušují pravidla. Když se podíváme na postupy v různých zemích, je zřejmé, že chování politiků mělo vliv na důvěru autoritám a na veřejnou ochotu dodržovat pravidla, což následně ovlivnilo počet infekcí a úmrtí způsobených covidem-19. Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea jsou zářné příklady toho, jak důvěra vládě a autoritám vedla k dodržování opatření a minimálním ztrátám jak na životech, tak i v ekonomice. Tam, kde je zmatek a nejistota, protože politici spíš reagují na to, co se píše na sociálních sítích a v médiích, než aby sami vedli zemi, se nemůže očekávat, že lidé budou těmto představitelům důvěřovat. A pokud lidé vidí v chování politiků pokrytectví – jako například v aféře premiérova poradce Dominica Cummingse ve Velké Británii –, může nečinnost vůdců podkopávat důvěru autoritám ještě víc.

Dominic Cummings, poradce britského premiéra Borise Johnsona, po ostré kritice odstoupil z funkce.

Je možné vůbec porovnávat, jak se vůči aktuální situaci vymezují lidé v různých zemích? Jak se s etikou opatření vypořádali například Italové, Izraelci, Němci, Britové a další? 

Někteří etici říkají, že to, jak jednala většina zemí na začátku koronakrize, bylo eticky odůvodněné hašení požáru: potřebovaly získat kontrolu nad situací a jeden způsob, jak to zvládnout co nejefektivněji, bylo skrze opatření typu karanténa, která zastavila šíření viru. Co je ale eticky zdůvodnitelné krátkodobé řešení v krizi v prvních týdnech pandemie, není stejně eticky odůvodnitelné coby dlouhodobé řešení. V Česku si stát stanovil jako prioritu minimalizovat riziko nákazy a úmrtí a jako řešení zvolil přísnou karanténu a povinnou izolaci. Jiné země daly přednost osobní zodpovědnosti nad paternalismem jako například ve Švédsku, kde vláda sice zakázala setkávání velkých skupin lidí, vydala rady, jak chránit sebe i ostatní před infekcí, ale odmítla plošné uzamčení. Výsledkem švédského rozhodnutí byla míra úmrtnosti desetkrát vyšší než ve Finsku a Norsku, kde byl lockdown. Přestože mnoho úmrtí připadalo na seniory, kteří již nepracovali, ekonomická produkce se na jaře snížila o více než osm procent, což byl také horší výsledek než v ostatních severských zemích.

Takže zdrženlivý přístup ve výsledku nebyl úspěšný. Švédsko zaznamenalo ztráty jak na životech obyvatelů, tak v hospodářství.

Takhle se to nedá říct. Nelze jednoduše určit, že je etické či neetické dát přednost prevenci, ochraně ekonomiky, školství nebo společenské péči – zde není jedno výlučné řešení. Je potřeba se podívat na to, jaké principy a zásady motivují rozhodnutí vlád v různých zemích, jak důležité v tomto kontextu jsou kulturní normy, jaká je důvěra autoritám a tak dále. Velká Británie měla ke konci první koronavirové vlny nejvyšší počet úmrtí v Evropě, ale také nejhorší ekonomickou recesi – to se nedá vysvětlit jenom tím, že se vláda rozhodla špatně, co se týče opatření. Musíme se také podívat na to, jaký vztah k veřejnosti měla vláda před pandemií, jak se k ní chovala při pandemii a zda dodržovala vlastní pravidla. Stručně řečeno, nemůžeme porovnávat státní opatření a jejich výsledky bez přihlédnutí ke kulturnímu kontextu.

Hrají nějakou roli memoranda, výzvy odborníků nebo vyjádření celebrit? A jsou potřeba? Nejsou naopak dalším zdrojem nervozity?  

Pokud takové intervence přispívají k nesouhlasu ve veřejné sféře, mohou způsobovat zmatek a úzkost. Jestliže si odborníci myslí, že politické autority nejednají správně, mají – řekněme – morální povinnost je kritizovat, ale neznamená to, že to mají dělat přes sociální sítě a způsobovat paniku! Je důležité vyvažovat relevantní priority a hodnoty. Například mít na vědomí, že veřejná debata je základ demokracie, a pokud se zdá, že vláda neposlouchá nebo že něčí hlas není slyšet, mainstreamová média a sociální sítě mohou poskytovat platformy k otevřené diskuzi. Nicméně v kontextu globálního problému „fake news“ máme důvod, proč příliš nespoléhat na jeden zdroj zpráv.

Sociální sítě nabízejí prostor k diskuzi, umožňují ale i rychlé šíření fake news.

Zabýváte se mimo jiné reproduktivní etikou. Zasáhne podle vás koronavirus do populačního růstu? Nabízejí se dva extrémy. Přijde populační boom – už se hovoří o takzvaných covidových dětech, „produktech“ karantény –, anebo si páry řeknou, že do takovéhoto světa dítě přivést nechtějí, a populační růst se pozastaví? 

Existuje i třetí možnost a myslím, že nejpravděpodobnější: tyto extrémy se potkají někde uprostřed. Populační růst nebude tak velký, jak by se možná dalo čekat. Předpokládám, že se dostatečně velká část populace rozhodne s dětmi počkat, alespoň dokud nebude po pandemii. Také se domnívám, že mezi „produkty“ karantény budou spíše rozvody než děti. Karanténa mnoho lidí donutila k sebereflexi a samostatnosti, které si nebyli vědomi, a někteří možná usoudí, že je volá úplně jiná kariéra, nebo se budou chtít víc věnovat cestování či rodině – a někteří bohužel po měsících strávených s jedním člověkem zjistí, že to není to pravé ořechové. Populační růst nezastavily ani jiné krize – naopak, s ohledem na historické trendy se lidé často přiklánějí k reprodukci víc v době krize než v době klidu a míru. Pravda je, že nejspolehlivější faktory na předpověď zpomalení populačního růstu v jakékoli zemi jsou vzdělání a kariérní postup žen a dostupnost antikoncepce.

Jak může přispět do diskuze Filosofický ústav AV ČR? 

Většina z návrhů pro etické jednání – například o karanténních opatřeních, o distribuci zdravotnických prostředků a podobně – používá utilitaristický rámec, ale ten vždy upřednostňuje některé hodnoty. Například z chování vlády v Česku i dalších zemí, kde v první vlně byla přísná karanténa, je vidět, že dala přednost jediné formě péče, a to prevenci infekce, nad ostatními formami péče: emocionální podporou, společenstvím, vzděláním a podporou ekonomiky. Naše výzkumná skupina IRLaB momentálně vytváří poučení pro vládní jednání v pandemii – používáme sociologické a zdravotnické výsledky z první vlny covidu-19 a aplikujeme analytický rámec z etiky péče a fenomenologie. V několika zemích probíhají podobné projekty, ale jak už jsem zmínila, nemůžeme předpokládat, že z nich plynoucí poučení budou shodná pro všechny země – je důležité vzít v úvahu kulturní kontext. To nám nicméně nebrání přispívat do globální debaty, mezinárodní spolupráce je samozřejmě důležitá.

TERESA BARON

Filosofický ústav AV ČR

Pochází z Velké Británie. Doktorát získala na Univerzitě v Southamptonu. Ve Filosofickém ústavu AV ČR působí od jara 2020, věnuje se především bioetice, zkoumá například vztah mezi biologickým a morálním rodičovstvím. Mezi její poslední publikace patří Gestationalism and the Rights of Adolescent Mothers, Moral Philosophy and Politics či A Lost Cause? Fundamental Problems for Causal Accounts of Parenthood’ Bioethics. V pátek 11. prosince 2020 bude předsedat online konferenci s filozofy a právníky, ve dvou panelech se odborníci budou věnovat tématům „narození a smrt“ a „lidé a společnost“ – oběma se bude prolínat i aktuální koronavirová tematika. Akce se bude streamovat na platformě Zoom.

Připravila: Jana Bečvářová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, archiv Teresy Baron

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?