I v oddělení biologie nádorů může být sranda, říká Veronika Vymetálková
13. 12. 2023
Celá její vědecká kariéra se točí kolem rakoviny. Ironií osudu se Veronice Vymetálkové tato diagnóza nedávno přimotala i do soukromí. Rozhodně jí ale nevzala úsměv ze rtů a vítr z výzkumných plachet – ba naopak! Rozhovor s badatelkou z Ústavu experimentální medicíny AV ČR vyšel v časopise A / Magazín.
Typicky český nádor. Tak se mohlo klidně přezdívat karcinomu tlustého střeva, kterým se zabýváte. Proč se zrovna u nás této nemoci donedávna tolik dařilo?
U všech typů nádorů hraje svou roli genetika. Velký vliv na rozvoj kolorektálního karcinomu, jak se choroba správně jmenuje, má ale také životní styl a stravování. K tomu, že byli Češi ještě před pár lety co do rozšíření i úmrtnosti na tuto diagnózu celosvětově v top pětce, tedy mohl částečně přispět i národní jídelníček. Ty věčné svíčkové s pivečkem holt střevům úplně nesvědčí. Nechci tyto dobroty hanit, sama je mám ráda, ale pravděpodobně se ve statistikách také odrazily.
Svíčkovou se cpeme dál, ale přední příčky světových žebříčků výskytu této nemoci jsme, bohudík, už opustili. Čím to?
Určitě pomohlo rozšíření prevence. Lidem nad padesát let pojišťovny hradí screeningová vyšetření a ta dokážou CRC, jak chorobě říkáme v našem laboratorním slangu, dát stopku. Nádory tlustého střeva a konečníku totiž většinou vznikají postupně z výrůstků sliznice zvaných polypy. Když tedy pacient dorazí na preventivní kolonoskopii a lékař při ní objeví polyp, může ho během vyšetření rovnou odstranit.
Rakovina tedy nedostane šanci?
Přesně tak – tumor pak nemá z čeho vzniknout. I díky těmto kontrolám se Češi v globálních statistikách výskytu CRC v posledních letech propracovali až na sedmnácté místo. Jen pro zajímavost, z evropských zemí je tato nemoc v současnosti nejrozšířenější v Maďarsku a v patách mu je mé rodné Slovensko. Přesto, že se screeningů v zemi účastní zhruba stejné procento lidí jako v Česku. Prevence tam z neznámých důvodů nezafungovala tak dobře jako u vás.
Zmínila jste slovenský původ, máte přitom lepší „ř“ než hodně Čechů.
Děkuji. Natrénovala jsem ho díky svým dětem. Obě s touto hláskou bojovaly a já s nimi kvůli tomu chodila na logopedii. Tak dlouho jsme ho cvičili, až tam pořřřádné „ř“ začalo padat i mně. Děti mají obecně na mé češtině velkou zásluhu. Když jsem do Česka v roce 2005 přijela studovat doktorát, mluvila jsem jen slovensky. Nakonec jsem si vzala Čecha a v zemi zůstala. Češtinu jsem ale začala pilovat až po narození potomků – abych na ně mluvila spisovně. Dnes hodně lidí ani nepozná, že nejsem rodilá mluvčí.
Ve které části Slovenska jste vyrostla?
Přímo v Bratislavě, na největším sídlišti střední Evropy jménem Petržalka. V době mého dětství a dospívání sice moc dobrou pověst nemělo, ale to jsem vlastně zjistila až zpětně. Mám jen ty nejlepší vzpomínky. Běhala jsem pořád s vrstevníky venku, chodila se koupat k jezeru Draždiak, které jsem měla přímo pod okny. A pořád jsem někde hloubila díry.
Proč? Bavilo vás vrtat se v hlíně?
Ani ne, ale snila jsem o kariéře archeoložky a pořád jsem doufala, že někde najdu poklad. Tak jsem kopala a kopala (smích). Kolem desátého roku jsem ale objevila experimentování. Táta byl elektrikář a jednou v práci dostal skleněné zkumavky. Okamžitě jsem je zabavila a pustila se tajně do pokusů. V koupelně jsem míchala sůl s octem, červenou paprikou a vodovkami a napjatě čekala, co to udělá.
Slušná laboratorní průprava!
Hrozně mě to bavilo. Později jsem ještě koketovala s myšlenkou jít na medicínu, protože mě fascinovalo lidské tělo. Ale pipetování a laboratoř vyhrály. Nejsem totiž moc výřečný typ a na každodenní komunikaci s pacienty bych si asi těžko zvykala. Mnohem raději jsem pěkně v pozadí a bádám.
Donedávna byli Češi ve výskytu kolorektálního karcinomu celosvětově v top pětce.
Nakonec u vás vyhrál výzkum rakoviny. To není zrovna veselé téma…
Nadchlo mě už během studií biochemie. Vrhla jsem se proto na molekulární genetiku a biologii a rozhodně nelituji. Rakovina je stále v mnoha ohledech neprobádaná oblast, její výzkum se vyvíjí hrozně dynamicky, člověk se pořád učí. Baví mě to tajemno, kterým je opředená.
Nicméně v práci se asi moc nezasmějete, ne?
To byste se divila. Máme skvělý tým a náš šéf miluje černý humor. Vězte tedy, že i v oddělení molekulární biologie nádorů může být sranda.
Vraťme se k tomu, který zkoumáte. Prý je kolorektální karcinom jedním z mála onemocnění, u nichž hraje roli rasa i pohlaví. Skutečně je tak nekorektní?
Je pravda, že rakovina tlustého střeva vůbec nejčastěji postihuje Afroameričany, a to i v mladším věku. Podle některých studií za tím stojí nižší míra fyzické aktivity, dle jiných zase častější obezita nebo horší přístup k prevenci. Naopak třeba židovská populace touto nemocí téměř netrpí.
A jak je to s genderem?
Rakovinu konečníku sice mají častěji muži, ale výskyt karcinomu tlustého střeva je u obou pohlaví víceméně stejný. Rozdíly jsou však patrné v Asii. Asijské ženy totiž CRC trápí o poznání méně než tamní muže. Názory na to, proč tomu tak je, se různí. Jedna starší studie například naznačila ochranný efekt ženských hormonů estrogenů a progesteronů vůči CRC u žen po menopauze.
Naznačila jste, že naše národní jídla střevům moc neprospívají. Čemu se má člověk vyloženě vyhnout, pokud nechce skončit s diagnózou CRC?
Hlavně kouření, prefabrikované stravě, alkoholu, příliš tučným masitým pokrmům… Riziko vzniku nemoci ale zvyšuje také stres, sedavá práce nebo to, že v našem jídelníčku chybí zelenina, ovoce, mléčné výrobky… Životní styl je zrovna u této choroby celkem zásadním faktorem. Dědičně podmíněnou formu CRC má totiž jen patnáct procent pacientů. Zbytek tvoří takzvaná sporadická forma, která se vyvíjí na základě jiných faktorů.
Takže si za ni lidi většinou můžou sami?
Zní to drsně, ale v podstatě ano. Asi i proto jde o druhé nejčastější nádorové onemocnění vůbec. Ve smutném světě rakovin je ale CRC jednou z těch lepších diagnóz. Takové trochu menší zlo. Když se totiž zachytí včas, je na rozdíl od jiných karcinomů celkem dobře léčitelný. Pokud ho lékaři odhalí v prvním stadiu, většinou ho stačí jen chirurgicky odstranit. Zhruba devadesát procent lidí po zákroku přežije příštích pět let. Na CRC se ale ve většině případů bohužel přijde až ve výrazně pokročilejší fázi a v takovém případě je naopak prognóza velmi nepříznivá.
Choroba také hodně souvisí s věkem, že?
Ano, u starších osob je častější, což ale platí obecně pro většinu nádorů. Proto se zmiňované screeningy doporučují od padesátky výš. Nicméně v posledních letech narůstá procento výskytu CRC u mladších lidí kolem čtyřicítky. Navíc se u nich většinou zachytí v horším stadiu a má agresivnější charakter. Otázkou je – proč. Podle jedné z teorií to souvisí s předchozí přítomností zánětlivého onemocnění, jako je třeba ulcerózní kolitida, v tlustém střevu pacienta.
Nejčastější chemoterapeutikum, které lékaři nemocným v rozvinutější fázi CRC nasazují, se jmenuje 5-fluorouracil. Není ale všespásné.
Bohužel. Stejně jako jiné druhy chemoterapie. U velké části pacientů s CRC se totiž vyvine takzvaná chemorezistence – na léčbu prostě přestanou reagovat. Může být vrozená, ale také může vzniknout až v průběhu terapie. Každopádně je jedním z hlavních důvodů neúspěchu léčby – diagnóza se takovým pacientům obvykle v brzké době vrátí.
Prostě si vytáhli černého Petra nebo proč na ně chemie nepůsobí?
Přesně to mi také vrtalo hlavou. Ze začátku jsem totiž zkoumala mutace CRC a při práci mě zarazilo, jak moc jsou tyto rezistence a s nimi spojené návraty nemoci časté. Proč někomu chemoterapie zabírá a jinému ne, ale vědci zatím nezjistili. Tak jsem si řekla, že tomu zkusím přijít na kloub.
Zadařilo se?
Jsme na dobré cestě. Snažíme se v krvi pacientů odhalit ukazatele, které by mohly předpovědět, že právě oni si toho černého Petra, jak říkáte, vytáhli. Konkrétně jsem se zaměřila na volně cirkulující nádorovou DNA a mikroRNA. Porovnávám hladiny těchto markerů v krvi těch, u nichž léčba funguje, s těmi, u kterých podle klinického onkologa chemoterapie nezabírá.
Nádorová DNA. Ta už podle názvu nevěstí nic dobrého.
Máte pravdu. Rakovina vzniká tak, že se v naší DNA tvoří mutace, které by tam neměly být. Jejich vinou se buňka změní na nádorovou a začne se nekontrolovaně dělit. Většina pevných nádorů vylučuje tuto volně cirkulující tumorovou DNA. V průběhu nemoci jsme ji díky přítomnosti těchto mutací schopni v krvi pacienta vypátrat.
Nádory tlustého střeva většinou vznikají postupně z tzv. polypů.
Jak taková mrška vypadá?
Velmi zjednodušeně bych ji popsala jako malinkatý žebřík s jednou barevnou příčkou, který poletuje v krvi. Ta příčka znázorňuje onu mutaci, která tam nepatří. V ideálním případě už tato DNA po chemoterapii v těle být nemá. Zjistili jsme ale, že u části chemorezistentních osob její hladina stoupá i po ukončení léčby.
To znamená, že se jim choroba vrací?
Velmi pravděpodobně u nich někde vzniká nové nádorové ložisko nebo jim v těle zůstávají nádorové buňky. Zároveň jsme přišli na to, že hladiny mikroRNA naopak bývají dosti nízké u pacientů, kteří na léčbu neodpovídají, v porovnání s krví zdravých lidí. Tyto dva ukazatele tedy zatím vypadají velice slibně – mohly by pomoci identifikovat případy se zvýšeným rizikem návratu nemoci. Lékaři by je tak měli pod častějším dohledem a případný relaps CRC by tak mohli podchytit včas například nasazením silnější léčby. Zatím je to však jen hudba budoucnosti.
Jak daleké?
Těžko říct. Jsme ve fázi laboratorního výzkumu. Výsledky ještě musíme ověřit na větším počtu pacientů. Každý člověk navíc reaguje trochu jinak, takže naše závěry určitě nebudou platit pro všechny. Musíme proto také identifikovat specifickou skupinu nemocných, na kterou naše zjištění sedí nejlépe. Zatím se nám tak jeví pacienti s rakovinou rekta. Když jsme u nich po ukončení terapie detekovali cirkulující nádorovou DNA a nižší hladinu mikroRNA, diagnóza se jim většinou vrátila.
Ještě zbývá vysvětlit, co je mikroRNA.
Jsou to malé nekódující molekuly RNA, které vypadají jako dva spojené hřebínky. Pokud je vše, jak má být, oddělí se od sebe a jeden z nich nasedne na naši dlouhou mRNA, čímž reguluje vznik bílkovin a enzymů. Když je ale v těle něco v nepořádku, tvoří se těchto molekul buď výrazně více, nebo méně. A to vede buď k zastavení procesu vzniku pro tělo potřebných enzymů a bílkovin, nebo naopak k nadprodukci těch, které jsou nám k ničemu, ale jsou důležité pro nádor. Představte si to tak, že každý hřebínek má jinou barvu a my hledáme jednu konkrétní, která za onu změnu v tvorbě proteinů může.
Takže v krvi lovíte výjimečné žebříčky a hřebínky. Ale jak?
Izolujeme je z krevní plazmy pomocí komerčně dodávaných kitů. Vezmeme si takový filtr, na něj dáme plazmu a přiléváme k ní různé látky. Všelijak to promýváme, občas něco odsajeme, centrifugujeme, přikápneme… Hrajeme si s tím tak dlouho, než na té membránce zbude jen to, co chceme. V našem případě směs všech cirkulujících DNA nebo mikroRNA. Abychom ale našli onen žebřík s barevnou příčkou či hřebínek konkrétního odstínu, musíme ještě přidat specifické chemikálie a s jejich pomocí se „prosejeme“ až k cíli. Je to zkrátka celkem složitý, sofistikovaný a několikastupňový proces.
Laboratorní pomůcky Veroniky Vymetálkové
Kolik zabere času?
Zhruba dvě hodiny intenzivní práce. Většinou ale izolujeme vzorky od více dárců naráz, takže se tím zabýváme třeba týden a od rána do večera jen „přesíváme“. Výsledky potom analyzujeme pomocí přístrojů a následně je statisticky porovnáváme. To znamená, že hledáme odlišnosti a styčné body mezi pacienty, kterým léčba zabírá, a těmi, na které nepůsobí.
Taková mravenčí práce.
Ano, ale v začátcích, kdy jsme ještě nevěděli, co přesně hledáme, to byla mnohem větší piplačka – takové hledání jehly v kupce sena. Pracovali jsme totiž s celou škálou všech dosud známých mikroRNA a pátrali po těch, jejichž hladiny se mezi porovnávanými skupinami nejvíc lišily.
Krev vám dodávají nemocnice?
Ano, vždycky nám zavolají, že mají čerstvě nabráno, naše laborantka pro materiál dojede, v ústavu z krve izoluje plazmu a zamrazí ji. Když se vzorků nasbírá víc, vrhneme se do práce. Výzkum je ale hodně časově náročný, protože potřebujeme krev od stejných osob z různých období – v době diagnózy, těsně po skončení terapie a rok poté. Ty pozdější vzorky je navíc dost těžké získat.
Lidem se po nemoci asi už k odběrům moc nechce, že?
Přesně tak. Chtějí už být prostě zdraví. Což vzhledem k tomu, že jsem s rakovinou také měla tu čest, naprosto chápu…
Přímo s tou, kterou zkoumáte?
Ne, s karcinomem prsu. Nadělila jsem si ho přesně před rokem, ke čtyřicátinám. A musím říct, že to byl šok. Poctivě jsem totiž chodila na pravidelné kontroly s bulkou, která byla dlouhodobě v pořádku. Zničehonic ale začala růst a najednou z ní byl nádor v dosti pokročilém stadiu. To je zpráva, kterou si nechce vyslechnout nikdo. Ať už jste vědec, který se celý život rakovinou zabývá, nebo kdokoli jiný.
Jak jste diagnózu přijala?
Samozřejmě mě zaskočila, i slzy byly. Ale vítr z plachet mi nevzala. V ten den, kdy jsem se o své nemoci dozvěděla, jsem si večer v posteli řekla: ok, možná umřu. Tak jsem si připravila dopisy pro své děti, vybrala si hudbu na pohřeb a tím jsem téma smrt v sobě uzavřela. Už se k němu nevracím. Tohle vnitřní smíření mě hodně uklidnilo. Pak jsem začala bojovat.
O rakovině víte první poslední. Usnadnily vám vaše znalosti nějak ty první chvíle nebo je v tomto případě vědět víc spíš na obtíž?
I když máte všechno nastudované, realita a osobní zkušenost je samozřejmě jiná. Bude to znít asi zvláštně, ale v jeden okamžik jsem si řekla: aspoň zjistím, jak to během choroby v těle skutečně funguje. Naběhnul mi prostě mozek vědce, což mi asi také částečně pomohlo situaci ustát.
Profesionální deformace zjevně může být prospěšná.
Přesně tak. Také jsem se lékařů ptala, zda ode mě nepotřebují vzorky krve do nějaké studie. Jen statistiky spojené s karcinomem prsu od té doby zásadně nesleduji, což je u výzkumníka úsměvné. Ze své praxe totiž vím, že na každého člověka léčba působí jinak. Nechci se proto hledat v žádných tabulkách. Mám svoji cestu a nad čísly teď prostě zavírám oči.
Fáze „proč já“ se u vás nedostavila?
Ne, necítila jsem sebelítost ani zlobu. Vnímala jsem to jako výzvu. Hrozně jsem se namotivovala, hlavně kvůli dětem a rodině. Nebála jsem se žádné procedury, chemoterapie, ztráty vlasů, ozařování ani hormonů. Naopak jsem vždycky vyhlížela další krok – věděla jsem, že mě posune k uzdravení. I po operaci prsu jsem hned zjišťovala, zda není potřeba odstranit i druhé. A když na mě někdy padl splín, okamžitě jsem si řekla: prostě to dám!
Vždycky jste byla tak silná a pozitivní?
Vůbec ne, celý život jsem byla spíš realista až pesimista. Typický vystresovaný workoholik, který má pořád pocit, že nic nestíhá. Tím věčným stresem z každé prkotiny jsem si dost možná rakovinu přivodila. Zjevně jsem potřebovala padnout až na dno, abych svůj přístup k životu přehodnotila. Nemoc mě hodně změnila.
V čem?
Už se nehroutím, když někam přijdu o pár minut později, ani když mi zamítnou vědecký článek. Není to konec světa. Neřeším, když nemám doma dokonale naklizeno. Místo šůrování si povídám s dětmi. Dny si teď prostě vychutnávám. A mnohem víc se směju, vlastně jsem se nikdy tolik nenasmála. Černý humor mi ostatně také pomohl překlenout léčbu. Pořádně se tehdy zabydlel v naší domácnosti.
Nasadili jste terapii smíchem?
V podstatě ano. Díky tomu nás nevykolejily ani složitější situace. Smáli jsme se, když mi muž po týdnu od zahájení chemoterapie na mou žádost stříhal mé dlouhé blond vlasy. A když mi jejich zbytek brzy nato bral strojkem jakbysmet. Prostě jsme si z toho dělali legraci. Ze všeho. Jednou mi třeba bylo zle po „chemo“ a musela jsem běžet na záchod. Manžel tehdy přispěchal s dotazem, jestli nechci podržet vlasy.
Drsný vtípek…
Že? Ale já jsem v té chvíli i s hlavou v míse vyprskla smíchy. Jinak než s humorem to prostě brát nešlo. Bez něj by měl člověk tendenci do toho zabřednout a to jen ubírá sílu potřebnou k léčbě.
Jak dlouho ta vaše trvala?
Prvního půl roku mě manžel vozil na chemoterapii. Ze začátku jsem dostávala tu silnější, při které právě vypadávají vlasy. Tomu jsme ale jejich včasným ostříháním předešli. Svůj ohon mám schovaný a vyhodit ho hodlám až v momentě, kdy budu mít hřívu jako dřív. Mimochodem, této chemoterapii se mezi pacientkami říká oranžáda. Jde totiž o sytě oranžovou tekutinu, která nápadně připomíná aperol. Tento drink od té doby nemůžu ani vidět (smích).
Není divu.
Oranžáda se do těla dostává podkožním portem. Pak následovalo období jemnější chemoterapie, na kterou se ale dochází mnohem častěji. Pět týdnů po „chemo“ jsem pak podstoupila operaci prsu. A na závěr mě ještě tři měsíce po zákroku čekal měsíc a půl ozařování.
Co vaše děti? Jak to všechno prožívaly?
Statečně. Ale má diagnóza se mi jim nesdělovala zrovna lehko. Máme totiž v rodině velmi čerstvé a dosti nepříjemné zkušenosti s touto nemocí. S tehdy jedenáctiletou dcerou jsem si o tom promluvila na rovinu a nastínila jí všechny možné scénáře. O tři roky mladšímu synkovi jsem to dávkovala. Po celou dobu terapie oba respektovali, že maminka musí odpočívat. Muž si přeorganizoval práci a staral se v té době o ně i o domácnost. Neuvěřitelně mě podržel. Jako rodinu nás to hodně spojilo.
Léčbu máte úspěšně za sebou a hned jste se vrhla zpět do práce, tedy na výzkum rakoviny. Neměla jste po návratu chuť spíš změnit zaměření?
Naopak, mám ještě větší motivaci k bádání. Vlastní zkušenost s nemocí mě jen ujistila, že moje práce má smysl. Pokud se naše výsledky ověří a v budoucnu někomu pomohou odhalit návrat CRC včas, budu nejšťastnější na světě.
Přesedlat přímo na rakovinu prsu vás nelákalo?
Ne, to už by bylo příliš osobní. Součástí mé vědecké práce je také hodnocení manuskriptů zaslaných jinými výzkumníky do různých časopisů k posouzení. Přiznám se, že ty, které se věnují problematice karcinomu prsu, teď musím odmítat. Pro člověka v remisi, tedy čerstvě po vymizení příznaků choroby, by to byl celkem oříšek. Chyběl by mi potřebný odstup.
Odpočinete si od tohoto tématu vůbec někdy?
Nebojte se. Naštěstí se už umím zastavit. Vím, že se musím šetřit. Když to totiž přepísknu, tělo se ozve. Takže pokud cítím, že jsem na hraně, oddychnu si. Zatímco dřív jsem to ignorovala, dnes si klidně lehnu s knihou do postele.
Snad ne s vědeckou.
Kdepak. Čtu hlavně historickou literaturu, životopisy panovníků a romány českých autorů. Čtení miluji! Vypnout ale umím také při pletí zahrady a stříhání stromků. Muž říká, že na to druhé jsem úplný fanatik – pořád něco vylepšuji zahradnickými nůžkami. Mám pro ně slabost.
Ostrý koníček…
Šmikání považuji za ultimátní odpočinek. Dřív jsem relaxovala hlavně při běhání a cvičení, což teď bohužel nemůžu. Rozhodně se ale kvůli tomu nelituji. Nemoc mi toho totiž ve výsledku mnohem víc dala, než vzala. Získala jsem nadhled, přeházela priority… Ale paralyzovat jsem se nenechala. Zkrátka: měla jsem rakovinu, ale rakovina nikdy neměla mě! (úsměv)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ing. Veronika Vymetálková, Ph.D.
ÚSTAV EXPERIMENTÁLNÍ MEDICÍNY AV ČR
Vystudovala Fakultu chemické a potravinářské technologie Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Doktorské studium v oboru molekulární biologie a genetika absolvovala na 3. lékařské fakultě UK v Praze. Od roku 2005 působí v Ústavu experimentální medicíny AV ČR, kde nyní pracuje jako zástupkyně vedoucího oddělení molekulární biologie nádorů. V roce 2021 se stala laureátkou Ceny ministra zdravotnictví za zdravotnický výzkum a vývoj a Ceny Akademie věd ČR za mimořádný výsledek výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Letos získala cenu L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Text je převzatý z časopisu A / Magazín (dříve A / Věda a výzkum), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.
3/2023 (verze k listování)
3/2023 (verze ke stažení)
Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock
Text a fotografie (kromě obrázků střev) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
Přečtěte si také
- Jak se mozek zotavuje po mrtvici? Odpovědi přináší studie českých vědců
- Čirok produkuje unikátní pyl. Může být cestou k pěstování odolnějších plodin
- Jak opravit míchu: Kristýna Kárová zkoumá možnosti obnovy nervových buněk
- Prodělali jste černý kašel? Přihlaste se do unikátní studie českých odborníků
- Jak buňky reagují na stres? Tým zpřesnil popis vzniku protistresového proteinu
- Vědci z Akademie věd popsali, jak fungují molekulární nůžky na stříhání RNA
- Vědci odhalili mutace, které spouštějí leukémii. Jejich objev může pomoci léčbě
- Změny v DNA a karcinogenní účinky: I to může odhalit toxikologický inkubátor
- Ječmen „live“: Češi jako první na světě umí živě sledovat dělení jeho buněk
- Ohrožená ňadra: vědci popsali rizikové varianty genu způsobujícího karcinom prsu
Matematika, fyzika a informatika
Vědecká pracoviště
- Astronomický ústav AV ČR
Fyzikální ústav AV ČR
Matematický ústav AV ČR
Ústav informatiky AV ČR
Ústav jaderné fyziky AV ČR
Ústav teorie informace a automatizace AV ČR
Fyzikální výzkum pokrývá široké spektrum problémů, od základních složek hmoty a fundamentálních přírodních zákonů, zahrnující i zpracování dat z velkých urychlovačů, až po fyziku plazmatu při vysokých tlacích a teplotách, fyziku pevných látek, nelineární optiku a jadernou fyziku nízkých a středních energií. Astrofyzikální výzkum se soustřeďuje na výzkum Slunce – především erupcí, na dynamiku těles slunečního systému a na vznik hvězd a galaxií. V matematice a informatice se studují jak vysoce abstraktní disciplíny jako logika a topologie, tak i statistické metody a diferenciální rovnice a jejich numerická řešení. Přitom i čistě teoretické výzkumy v oblastech, jakou jsou např. neuronové sítě, optimalizace a numerické modelování, bývají často motivovány konkrétními problémy nejen v přírodních vědách. Sekce zahrnuje 6 ústavů s přibližně 1600 zaměstnanci, z nichž je asi 630 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.