Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti

Vyrostli jsme na nich všichni. Původně přitom pohádky dětským uším nepříslušely. Jsou ty české něčím specifické? Co vlastně dělá pohádky pohádkami? A proč jsou pro děti důležité? Odpovědi nejen na tyto otázky přináší hlavní téma aktuálního čísla čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín, které vyšlo 11. prosince 2023.

Byl jeden chlap a ten měl tlustó ženu a ta ju měla moc velikó a on zas jak hléstu. Touto větou začíná lidová pohádka z Němčic nad Hanou s názvem O jedném chlapovi s malém ftákem. Žena v ní svého muže vyžene z domu, protože má malý penis (hlésta totiž znamená žížala). Nešťastník dostane od žebráka kouzelný prsten, díky kterému si velikost svého přirození může upravovat dle vlastní chuti. Když prstenem pootočí na jednu stranu, jeho mužská chlouba povyroste, když na druhou, zmenší se. Šperk mu však ukradne kněz, který neví, jak s ním zacházet, a dostane se kvůli tomu do problémů.

Že vám příběh, v němž hlavní roli hraje mužský pohlavní orgán, nezní zrovna pohádkově? Nenechte se mýlit! Lidové pohádky bývaly lechtivých motivů, vulgarit a jadrného humoru plné. Vyprávěli si je totiž hlavně dospělí, třeba pro zpestření dlouhých zimních večerů. V 19. století si však u nás tyto příběhy vzali do parády první sběratelé lidové slovesnosti…

„Při jejich zapisování je podrobili přísné cenzuře a většinu pikantních zápletek ve snaze vrátit lidu folklor v kultivované podobě prostě vygumovali. Třeba erotické pohádky se nám proto dochovaly jen asi čtyři, ačkoli se jich původně tradovalo násobně víc,“ říká Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu AV ČR, který se lidovými pohádkami zabývá už přes dvacet let.

Škodlivé pryč
Jako o ,kvitkách z útrob samého národa vykvetlýchʻ. Tak se o pohádkách, které shromáždil, vyjádřil jejich sběratel Jakub Malý ve své publikaci z roku 1838. „Zároveň však bezelstně přiznal, že texty bedlivě ,opravilʻ a promyšleně, vzdělávalʻ. Například tak, že vědomě vynechal pasáže, které považoval za škodlivé,“ popisuje Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

K obrazu svému si pohádky upravovali prakticky všichni jejich tuzemští sběratelé 19. století. Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena nevyjímaje. Jak tedy původní ústně tradovaná lidová pohádka skutečně vypadala, se zcela přesně říct nedá.

„Dokud lidová slovesnost žila, vysoká literatura ji nereflektovala. Až když začala mizet, pustili se sběratelé pod vlivem romantismu do jejího sběru, ale zároveň ji upravovali. První systematický pokus o zapsání a vydání autentického folkloru jsou až práce Josefa Štefana Kubína z počátku dvacátého století,“ doplňuje literární vědec.

Drsně a bez příkras
Zatímco u nás první sběratelé pohádky vesele přepisovali do spisovného jazyka a měnili je tak, aby odpovídaly dobové morálce, na Balkáně a ve východní Evropě se tento trend nerazil. Lidové příběhy se tam proto většinou dochovaly tak, jak se dříve tradovaly – drsné, vtipné i vulgární.

Tamní verze některých pohádek tak mohou folkloristům napovědět, jak by asi některé u nás zachycené příběhy vypadaly, kdyby se je jejich sběratelé nepokusili „pozvednout“. Tak třeba tato: Král slíbil mládenci, že když třikrát uhlídá celou skupinu zajíců, dostane princeznu za ženu. Chlapci se to za pomoci kouzel dvakrát povede, a panovník se proto ze strachu, že přijde o dceru, rozhodne zasáhnout. Postupně tak za mladíkem vyrazí princezna, královna i král v přestrojení, aby od něj nějakého zajíce získali. Chlapec jim vždy ušáka dá, pokaždé však pod nějakou podmínkou.

V balkánských a ruských variantách této pohádky se musely obě ženy s mladíkem vyspat a král byl donucen ulehnout s kobylou. „Obdobný příběh zřejmě koloval i u nás, jenže sběratel Beneš Metod Kulda usoudil, že ho nemůže publikovat tak, jak ho slyšel. Zdálo se mu to ,ohavnéʻ, jak píše v poznámkách svých Valašských pohádek. Zápletku proto přepsal a v jeho verzi tak princezna, královna i král místo souložení metají kozelce,“ usmívá se Jaroslav Otčenášek.

For kids only
Pohádky patří dětem. Tímto způsobem dnes na tento žánr nahlíží celý svět. Kdy však onen přerod lechtivých historek pro dospělé v příběhy určené pro děti vlastně začal? Překvapivě ještě dávno před výše zmiňovanými počiny. Na jeho počátku stál francouzský spisovatel a jeden z prvních sběratelů pohádek na světě Charles Perrault se svou stěžejní sbírkou Pohádky matky husy z roku 1697.

Vydal v ní literárně přepracované verze dnes notoricky známých pohádek, jako je ta o Popelce, Červené karkulce, Šípkové Růžence nebo Kocourovi v botách. A jako první je označil za vyprávění chův dětem. Od té doby tento žánr začal plíživě na dětské publikum směřovat.

„Perrault tuto změnu vlastně odstartoval. Představa, že pohádky jsou jakýmsi dětským světem, pak pod vlivem racionalizace definitivně převážila až v devatenáctém století,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek.

V době, kdy prim začal hrát rozum, se zkrátka snadno předvídatelné příběhy posazené mimo realitu k dospělákům jaksi nehodily. Tento trend pak ve 20. století ještě umocnilo rozšíření filmu a televize, které pohádky vizuální stylizací a formou mluvy postav ještě více posunuly směrem k dětskému divákovi. Ale to už předbíháme…

Domnělá klasika
Když se řekne česká pohádka, většina lidí si vybaví již zmiňovanou Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena. Zrovna tato dvojice přitom ve většině případů s lidovou předlohou „zatočila“ dosti výrazně.

„Do čtyřicátých let devatenáctého století česká literatura nepříliš úspěšně hledala možnosti, jak s pohádkou zacházet. Až způsob, jakým je upravovala Němcová nebo Erben, se ukázal dostatečně životný. Pojem pohádka si tak od té doby asociujeme právě s nimi,“ vysvětluje Pavel Šidák.

Příběhy, které se objevily ve sbírkách této dvojice, tvoří dnes v očích veřejnosti jakýsi kánon českých lidových pohádek. Bez ohledu na to, že zachycují pouhý zlomek našeho pohádkového bohatství. Navíc často v podobě na hony vzdálené původním podáním.

Oba autoři své zásahy také nepokrytě přiznávali. Božena Němcová nezastírala snahu připodobnit „své“ pohádky tehdejšímu pohledu na svět a tehdejší morálce. Lidovou látku okořenila množstvím vedlejších zápletek, postav a dialogů, a výrazně ji tak protáhla.

„Erben zase razil teorii o mytickém původu pohádek a v tomto duchu s lidovým syžetem, tedy s jejich dějovým schématem, pracoval. Třeba z pohádky Tři chlupy z čertovy brady tak pod vlivem mýtu o slunečním božstvu vytvořil Tři vlasy děda Vševěda,“ líčí Jaroslav Otčenášek.

Mimochodem, otázka původu pohádek, ve které měl Erben zjevně jasno, dodnes nedá odborníkům spát. Zatímco část vědců razí teorii o tom, že tyto příběhy existovaly již ve starém Egyptě, Řecku či Římě, početná skupina jejich kolegů toto tvrzení odmítá.

„Přikláním se spíše k druhému z názorů. Kořeny pohádkových syžetů samozřejmě sahají hluboko do starověku, ale tehdy byly tyto příběhy součástí mytologie. Vysvětlovaly tedy zákonitosti fungování světa, což klasické pohádky nedělají. Navíc tehdy většinou neměly lidi bavit,“ uvádí etnolog.

Konec dobrý, všechno dobré?
Právě zábavná funkce je podle novodobých definic jedním z hlavních rysů lidové pohádky. A co ještě mají zástupci tohoto žánru všude na světě společného? Hrdina se v nich musí utkat s protivníkem, ať už jím je drak, nějaký padouch nebo třeba zlá manželka. Hlavně ale lidové pohádky musí dobře dopadnout! Jenže šťastný konec nemusí vždy znamenat řinčení svatebních zvonů a všeobecné veselí.

„Jejich dobrý konec je ovlivněn dobovou morálkou. Například pohádka Čarodějnice v lese tak končí tím, že hlavní hrdinku – mladou dívku – roztrhá divá žena na kusy. Neuposlechla totiž varování a šla, kam neměla. Za to musela být potrestána, takže očima našich předků to dopadlo velmi dobře,“ shrnuje Jaroslav Otčenášek.

Od jiných žánrů, jako jsou pověst nebo humorka, lidovou pohádku odlišuje zejména jasně daná vnitřní struktura. Tu během svého letitého bádání vysledoval ruský a sovětský folklorista a literární vědec Vladimir Jakovlevič Propp. Do detailu se o ní a o jednatřiceti funkcích pohádek, které rovněž identifikoval, rozepsal ve svém průkopnickém díle z roku 1928 s názvem Morfologie pohádky (česky vyšlo v roce 1999).

Vyplývá z něj, že každá klasická pohádka musí mít pět částí. Začíná vždy výchozí situací, která posluchače krátce uvede do problematiky větou typu: V černém lese stála chaloupka. Následuje přípravná fáze, kdy se seznamujeme s hlavním hrdinou a dozvídáme se detaily z jeho života.

Pak už nastává expozice, což je hlavní a nejdelší část pohádky, v níž její protagonista řeší problém. Potom čekáme na vyvrcholení, kdy je problém jednoznačně vyřešen – hrdina zabije draka, princ vysvobodí princeznu atd. A zbývá už jen poslední, zcela nezbytná část: šťastný konec.

Svět bez hranic
„Pokud v pohádce některou z těchto částí v daném pořadí nenajdete, pravděpodobně nemáte tu čest s pohádkou lidovou,“ dodává Jaroslav Otčenášek.

Sám jich za svou kariéru prostudoval celé stohy. Od roku 2006 totiž připravuje kompletní vydání českých lidových pohádek, kterých nashromáždil zhruba čtyři tisícovky. Dosavadní třísvazkový soupis našich pohádek z let 1929–1937, jehož autorem je literární teoretik a spisovatel Václav Tille, jich přitom neobsahuje ani polovinu.

„Tille k práci přistupoval v duchu někdejšího náhledu na folkloristiku. Do svého souboru tak nezapojil většinu zvířecích, žertovných a legendárních pohádek. Na druhou stranu v jeho edici objevíme i řadu pověstí, protože je od pohádek cíleně neodděloval,“ objasňuje etnolog.

Kompletní národní katalogy pohádek už dnes podle něj mají skoro všechny evropské země. Chybí pouze Slovensku, Chorvatsku, Srbsku, Makedonii, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a nám. A to se folklorista před lety rozhodl změnit. Jeho soupis však nestojí na čistě národnostním základu. Do svého výběru totiž nezařadil jen české pohádky z hlediska jazykového, ale zohlednil také pohled tradičního území.

Jeho edice, která má čítat celkem třináct svazků, z nichž světlo světa spatřily už tři (poslední letos v září), tak bude zahrnovat i pohádky českých Němců, Romů, příběhy z oblasti dnes již polského Kladska atd. 

„Vnímat pohádky v nacionálním smyslu, jak se razilo v devatenáctém století, je podle mě hloupost. Folklor totiž nikdy nefungoval ve vymezených etnických mantinelech,“ míní vědec.

A literární teoretik Pavel Šidák mu dává za pravdu: „Pohádka jako folklorní žánr nezná v pravém smyslu pojem národní či státní hranice – látky migrovaly po celé Evropě.“

Neradno porovnávat
Mají přesto pohádky jednotlivých zemí našeho kontinentu nějaká specifika? Liší se od sebe něčím? Dá se třeba říct, že ty balkánské jsou ze všech nejbrutálnější?

„Kdepak. Jejich drsnost je daná tím, že byly na rozdíl od našich zapsány v původní podobě. Jelikož přesně nevíme, jak autentické lidové pohádky různých zemí vypadaly, je jakékoli srovnávání jejich dnešních národních katalogů zavádějící,“ pokračuje Jaroslav Otčenášek.

Současný charakter a velikost pohádkových korpusů všech států se zkrátka odvíjí od formy a doby zápisu lidové látky. V oblastech, kde se industrializace a urbanizace uchytily nejdříve, situace sběru pohádek logicky moc nepřála. Například z jižní a střední Anglie se tak dochovala jen hrstka pohádkových textů. Proti tomu na mnohem méně zalidněném území malé Litvy, kde se dodnes průmysl a městský způsob života příliš neprosadil, sběratelé zachytili na třicet tisíc pohádek.

Pohádkový fond středoevropských zemí obvykle čítá několik tisíc kusů (u nás jsou to již zmiňované čtyři tisícovky, což je běžný průměr). Směrem na jih a východ množství zachycených pohádek stoupá, jelikož tam industrializace a urbanizace dorazily později. Dochované pohádkové bohatství Bulharska, Srbska nebo Rumunska je tak mnohem větší než třeba to naše.

Není proto divu, že se etnologové brání porovnávat nesouměřitelné. „Nemůžeme říct, že polské pohádky jsou takové a řecké makové. Lze však definovat oblasti, které například stojí a padají s pohádkovými postavami, jež jinde nenajdete. Třeba sob nebo los je typický pro severský folklor,“ doplňuje badatel.

Hezky česky
A co naše pohádky? Vymykají se aspoň něčím? „Asi dost lidí zklamu, ale ryze české národní pohádky neexistují – stejné příběhy najdete všude ve starém světě. Máme naprosto obvyklé pohádky jako ve většině Evropy, jen více literárně upravené než na jihu či východě,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek.

Sám po skutečně české pohádce, která by neměla obdobu nikde jinde, léta marně pátral. A zarazil se snad jen u příběhu O Smolíčkovi. Obdobný syžet lze sice dohledat v mnoha zemích, nicméně všude jde o zvířecí pohádku, kde obydlí sdílí dvojice živočichů. „Jen u nás, a to konkrétně v pošumavských a chodských sběrech Němcové a Erbena, máme místo jednoho zvířete doloženo dítě,“ popisuje vědec.

Co se týče pohádkových postav obecně, jakýmsi „prototypem“ hrdiny z českého prostředí je podle něj hloupý Honza. Ve velkém se u nás potkáte také s čerty, vodníci však vystupují spíše v pověstech. V našich zvířecích pohádkách zase nejčastěji figuruje liška, což ale platí prakticky pro celou Evropu. Hojné jsou u nás také příběhy o vlcích – hlavně ty, v nichž člověk spadne do vlčí jámy a zjistí, že už v ní vlk je.

„Může to souviset s kratším obdobím ochlazení, které přišlo v sedmnáctém století kolem třicetileté války. Vlci byli tehdy zřejmě kvůli hladu odvážnější a jejich útoků na lidi přibylo. A to se pak odrazilo ve folkloru,“ spekuluje Jaroslav Otčenášek.

Nejvíce pohádek zachytili dle etnologa naši sběratelé v oblastech, jako jsou Valašsko, Slovácko či Podkrkonoší. Naopak minimum zápisů pochází z Prahy, středních a severních Čech nebo z Polabí.

Jednou z našich nejletitějších lidových pohádek je ta O dvanácti měsíčkách. Její nejstarší známou verzi, která sloužila jako kazatelské exemplum, tedy příběh oživující kázání, uvádí ve svém díle ze 14. století známý učenec mistr Klaret. Původní ale tato pohádka rozhodně není – dochovala se po celé Evropě i na Předním východě.

Známá neznámá
Sedlák měl namyšlenou kozu. Jeho děti ji denně chodily pást, ale ona pak hospodáři lhala, že ji nechaly o hladu. Když muž odhalil, že si zvíře vymýšlelo, chtěl ho za trest sedřít z kůže. Koza však v půlce trestu utekla a schovala se do liščí nory. Liška pak poprosila škvora, aby kozu z nory vyhnal. A ulhaná koza dostala za vyučenou.

Že vám tento příběh nic neříká? Dříve přitom patřil k našim nejpopulárnějším lidovým pohádkám. Tedy aspoň to lze vyvozovat podle počtu dochovaných zápisů. Ačkoli máme pohádku doloženou dokonce ve třinácti variantách, dnes o její existenci prakticky nikdo neví.

S příběhy o Sněhurce, Červené karkulce nebo Šípkové Růžence je tomu přesně naopak: zatímco dnes jde o pohádkové hity, v minulosti je u nás paradoxně nikdo neznal.

„V lidovém prostředí šlo o minimálně zastoupené příběhy. Lze proto usuzovat, že se tady v podstatě netradovaly. Populárními se v tuzemsku staly až na základě překladů pohádek bratří Grimmů a následných filmových a televizních zpracování,“ říká Jaroslav Otčenášek.

Třeba pohádku O Sněhurce u nás folkloristé zachytili jen jednou, a to v oblasti Kladska. Sama vypravěčka ale přiznala, že jen přeříkala příběh bratří Grimmů. Syžet Červené karkulky zase máme v našich lidových sběrech doložený jen třikrát, přičemž v jedné verzi figurují místo dívenky v červeném tři prasátka.

Evergreen jménem Popelka
A která pohádka by mohla hrdě nosit titul Největší pohádkový šlágr všech dob? Přece ta O Popelce! Její syžet etnologové zachytili ve většině starého světa, díky kolonizaci se pak dostal i do Ameriky a Austrálie. Popelka si zkrátka podmanila doslova celý svět. Vždyť jen u nás se dochovalo minimálně čtrnáct verzí tohoto příběhu.

Kdy a kde se tento trhák zrodil, vědci netuší. Nicméně motiv malého střevíce, podle kterého si panovník hledá nevěstu, je známý už ze starého Egypta. V pohádkové podobě pak tento syžet jako první zapsal již zmiňovaný „pohádkolog“ Charles Perrault v 17. století.

Z jeho zpracování vychází tzv. francouzská tradice této pohádky, která se rozšířila hlavně v západním světě a díky kontaktům cara Petra Velikého s Francií pronikla i do Ruska. Vychází z ní také populární animovaný film od Walta Disneye. Jde o jemnější verzi plnou kouzel, v níž kmotřička víla proměňuje dýni v kočár, myšky v koně a Popelčiny hadříky v krásné šaty.

„U nás kolovala o poznání krutější středoevropská varianta, která se také objevuje u bratří Grimmů. Popelka se v ní místo do prince zamiluje do knížete a nesetkají se na zámku, ale v kostele. A teče v ní dost krve – to když macecha svým dcerám ve snaze obout je do střevíčku nařídí, aby si ořezaly paty a prsty u nohou,“ vypráví Jaroslav Otčenášek.

Tři oříšky, které všichni důvěrně známe z filmu Václava Vorlíčka, byste ale v tuzemsku zachycených lidových podáních nalezli jen málokde. Krásnou garderobu si v nich totiž Popelka většinou pořídila tak, že zatřásla stromem, který rostl na hrobě její matky, a z něj na ni spadly nové šaty.

Proč ale zrovna Popelka co do oblíbenosti převálcovala všechny ostatní pohádky a expandovala ve velkém do všech koutů světa? „Může to být tím, že hodně lidem byla její situace důvěrně známá. Nevlastní matku měl dříve vzhledem k časté úmrtnosti žen u porodu kdekdo. Časté bylo i to, že si macecha přivedla do manželství své děti, které preferovala. Osud utlačované dívky, která nakonec štěstí došla, tak byl srozumitelný všude,“ domnívá se folklorista.

Podle Iva Čermáka z Psychologického ústavu AV ČR může popularita Popelky souviset také s tématem sourozenecké žárlivosti, které v příběhu rezonuje. Ta totiž v určitém věku trápí většinu dětí. „V reálném životě jde o velmi komplexní emoci, kterou je dítě zahlceno a nerozumí jí. Pohádka mu tento cit představuje ve zjednodušené podobě, díky čemuž sourozeneckou rivalitu přijme jako fakt, s nímž musí počítat,“ vysvětluje psycholog. Prvků, které mohou malé posluchače zaujmout, je však podle něj zrovna v této pohádce mnohem víc.

Hádanky, věštby i lži
Hádka, hádanka nebo záhada. S těmito výrazy je etymologicky spjato slovo pohádka. V minulosti šlo v češtině o pojmenování pro podobenství, věštbu či cokoli divného, co bylo třeba nějak rozluštit, ale i pro nepravdivé tvrzení, výmysl nebo přímo lež. Ostatně v tomto smyslu se výraz pohádka užívá i v současnosti.

„Dnešní význam slova coby vyprávění určeného pro dětská ouška se ustálil zřejmě pod vlivem polského výrazu pogadka během národního obrození, jak se lze dočíst třeba v Jungmannově slovníku,“ uvádí Marta Šimečková z Ústavu pro jazyk český AV ČR.

„Ještě Němcová i Erben však nazývali své pohádky báchorkami,“ podotýká Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Na Valašsku se pro pohádku vžilo označení hádka, v Podkrkonoší zase vhačka. „Toto záhadné slovo souvisí se slovesem lhát, které se v dané oblasti pod vlivem hláskových změn začalo vyslovovat jako vhát. Ona vhačka je tedy ve skutečnosti lhačka,“ objasňuje Marta Šimečková.

Mimochodem, v části středních a severovýchodních Čech se jako ekvivalenty slovesa lhát používaly také výrazy vrdlouhat a hrdlouhat. Kdyby tedy tamní obyvatelé výraz pro pohádku odvodili stejným způsobem jako lidé v Podkrkonoší, mohly mezi nimi kolovat vrdlouhačky a hrdlouhačky.

Pro jazykovědce jsou lidové pohádky malý ráj. „Objevuje se v nich jazyková hra, archaické prvky a mnoho dialektismů. Také se v nich užívá specifická slovní zásoba,“ vypočítává jazykovědkyně.

Místo s čertem se tak v pohádkách můžete setkat s mnoha nářečními či nespisovnými ekvivalenty tohoto výrazu, jako jsou třeba anciáš, ancifor, čerchman, čerchmanec, čerchmant, čercht, čerchtman, čermák, červant, červanec, čmercht, čmert nebo ďáchant. Místo na vodníka zase narazíte na hastrmana, hasrmana či vasrmana.

„Slova čert i vodník totiž patřila mezi takzvaná tabuizovaná jména. Naši předci se je báli vyslovit, aby je tím nepřivolali. Proto pro ně existovalo tolik zástupných označení,“ poukazuje Jaroslav Otčenášek.

Ačkoli jsou například kladské, podkrkonošské či chodské pohádky učiněnou pokladnicí nářečních výrazů, považovat je za jejich relevantní zdroj může být dosti zrádné. „Zachycené nářečí nemusí být zcela autentické – autoři někdy byli pod vlivem spisovné normy nebo jazyk přetvářeli do ideální podoby. Jde tak o kulturní formu dialektu, nikoli o jeho běžnou podobu,“ doplňuje Marta Šimečková.

Jméno napoví
Honza, Marie, Anička, Pepík, Franta nebo Karel a Dorota. To jsou nejčastější jména postav našich lidových pohádek. Lépe řečeno: na jiná v nich narazíte jen stěží. Proč? Stačí nahlédnout do tuzemských matrik 18. a 19. století a máte jasno – jiná jména tehdy novorozenci téměř ani nedostávali. To se sice časem samozřejmě změnilo, v pohádkách už ale Jeníčci a Mařenky zůstali navždy. Anebo si tyto příběhy vystačily zcela beze jmen. Vystupuje v nich prostě čert, vodník, král či princezna.

„V lidových pohádkách se také často setkáváme s takzvanými mluvícími vlastními jmény, u nichž lze snadno odhadnout motivaci jejich vzniku. Jména jako děd Vševěd nebo Nebojsa odrážejí vlastnosti svých nositelů, pojmenování princezen, jako třeba Sněhurka nebo Zlatovláska, zase vycházejí z jejich vzhledu,“ líčí Marta Šimečková.

Zatímco tyto souvislosti novodobý posluchač, divák či čtenář odvodí celkem snadno, původ pojmenování Červené karkulky už pro něj může být tak trochu záhadou. Málokdo dnes totiž ví, že se oné holčičce do jména vkradla její oblíbená pokrývka hlavy s vázáním pod bradou.

„Slovo karkule jako pojmenování čepce je v češtině doloženo už od čtrnáctého století a jeho původ lze dohledat ve středolatinském výrazu pro čepec caracalla, který vzešel z řeckého výrazu kárā pro hlavu,“ vysvětluje jazykovědkyně.

Extra důležitá zábava
Vnímáte pohádky jen jako nevinnou dětskou kratochvíli? Je na čase tento názor přehodnotit. Vliv pohádek na vývoj dětí totiž dle psychologů není v žádném případě radno podceňovat. A je jedno, jestli se narodily před půl stoletím nebo včera.

„Pohádky hrají v životě dítěte zásadní roli. Kromě působení rodičů jsou nejúčinnějším způsobem jeho socializace, zprostředkovávají mu srozumitelně kulturu, ve které se bude pohybovat do konce života,“ soudí Ivo Čermák z Psychologického ústavu AV ČR.

Fantazijní svět pohádek, v němž se děti cítí bezpečně, zároveň rozvíjí jejich představivost, kognitivní schopnosti, kreativitu, morální cítění i porozumění vztahům. O slovní zásobě nemluvě.

Nezbytné vítězství dobra v nich funguje jako morální řád, který si dítě může osvojit a posléze se k němu vztahovat. Pohádky jsou tedy jakýmsi návodem, který dítěti symbolicky naznačuje, kudy se má v životě vydat.

Po vzoru hrdinů
„Jejich prostřednictvím se také dítě učí kontrolovat své strachy a úzkosti, vyrovnávat se s rozporuplností a chaotičností světa či lépe rozumět svým emocím a vnitřním konfliktům,“ pokračuje psycholog. Děti se totiž dokážou s pohádkovými postavami identifikovat tak silně, že do nich promítají svá přání, úzkosti, touhy, zklamání i nenávist. A právě projekce vlastních emocí do nejrůznějších hrdinů jim pomáhá nacházet způsoby, jak zvládat pocity odmítnutí, osamělosti či nejistoty. Pohádky jsou zkrátka jakýmsi psychodramatem dětství, jak před lety trefně poznamenal americký psycholog Sheldon Cashdan.

„Při poslechu těchto příběhů děti navíc získávají pocit omnipotence – věří, že jsou stejně jako jejich hrdinové schopni všeho. Jako by je pohádka vybavila vlastnostmi, které by chtěly mít,“ říká Ivo Čermák

Jeníček a Mařenka byli přece taky malí a vystrašení, a stejně si s čarodějnicí poradili, našli cestu zpátky domů a všechno dobře dopadlo! Právě šťastný konec působí na dětskou duši jako učiněný balzám. Dává malému posluchači víru, že i on sám nakonec překoná své strasti a uspěje. A jelikož se pohádkový pohled na svět s tím dětským v mnohém shoduje, umějí tyto příběhy dětem poskytnout mnohem účinnější útěchu než rozumem zatížené řeči dospělých.

Mami, tati, vyprávějte!
Mezi šestým a osmým rokem věku podle některých studií zájem dětí o pohádky kulminuje. Tehdy také tyto příběhy nejvíc působí na rozvoj jejich morálních přesvědčení a kognitivních schopností. „Čím je dítě starší, tím diferencovaněji dokáže pohádky vnímat. Například šestiletému se líbí, když myslivec potrestá vlka, kdežto jedenáctiletý více ocení scénu, kdy nimrod zachrání Červenou karkulku a její babičku. I to odráží úroveň jejich morálního vývoje,“ domnívá se Ivo Čermák.

Ať už jsou ale dítěti čtyři nebo deset, nechá se vždy úvodní formulí v duchu „Bylo, nebylo“ ochotně vtáhnout do světa, kde čas plyne jinak a kde je všechno možné. A když je onou osobou, která ho do nadčasového univerza přenese, jeho máma nebo táta, tetelí se blahem. Kam se hrabe přehrávač nebo televize!

„Čtení nebo vyprávění pohádek dětem upevňuje a rozvíjí bezpečnou citovou vazbu s rodičem. Navozuje pocit důvěry a vzájemnosti. Když se navíc rodič pokusí pohádku dramatizovat, zážitek dítěte je ještě intenzivnější,“ dodává vědec.

Bez pohádek ani ránu
Jak by ale vypadal svět bez pohádek? Vyvíjejí se děti, kterým je nikdo nečte, jinak? O co jsou vlastně ochuzené? „Berou všechno doslovně, jejich myšlení a řeč se rozvíjí pomaleji, dlouho nerozumí kulturním symbolům a nevyznají se v situacích, pokud jim je někdo doslova nepopíše,“ vypočítává Ivo Čermák. Dodává však, že i když se dětem doma pohádky nevyprávějí, stejně bývají alespoň nějaké jejich formě (většinou vizuální) velmi brzy vystaveny. A i to se počítá.

Kdyby se totiž k dětem duchovní stimuly tlumočící historickou zkušenost lidstva (čímž pohádky bezesporu jsou) nedostaly vůbec, vyrostly by z nich slovy zesnulého psychologa Michala Černouška, autora knihy Děti a svět pohádek (1990), „psychicky zakrnělí jedinci s hlubokým pocitem životní nejistoty, schizoidní nezakotvenosti, vedoucí nevyhnutelně k nebezpečné psychopatologii, která pozvolna nebo někdy rychle rozmetá i pevnou integritu osobnosti.“

Jen tak na okraj: vybavíte si, kterou pohádku jste měli jako děti nejraději a chtěli jste, aby vám ji rodiče vyprávěli pořád dokola? Vaše dětská favoritka o vás prozradí víc, než byste tušili. Aspoň podle nejrůznějších psychologických interpretací pohádek, jejichž základy položili velikáni oboru Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Váš oblíbený příběh totiž zřejmě obsahuje témata, která pro vás byla ve stěžejních vývojových etapách vašeho života důležitá. A z toho umějí psychologové vyvodit mnohé.

„Dříve, než ale sáhnete po nějaké z mnoha vybroušených, psychologicky sofistikovaných interpretací, je lepší nechat prostor vlastním asociacím. Zprvu vám mohou připadat prvoplánové a banální, ale nakonec vás možná překvapí, kam až vás taková analýza dovede,“ usmívá se Ivo Čermák.

Pohádková „moderna“
Hans Christian Andersen. Tento dánský spisovatel bývá označován za zakladatele umělé neboli autorské pohádky, tedy takové, u níž na rozdíl od lidových předchůdkyň známe autora. Pohádkovou sbírku, obsahující vedle přepracovaných „lidovek“ také jeho vlastní příběhy, vydal už v roce 1835.

„U nás se autorská pohádka stává systémovým prvkem až od dvacátého století. Do té doby se spíše vydávaly upravené pohádky lidové,“ uvádí Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Tuzemští spisovatelé si tento žánr, který není svázán prakticky žádnými pravidly a fantazii se v něm meze nekladou, postupně velice oblíbili. Kdo by neznal Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce, Mikeše Josefa Lady nebo Werichovo Fimfárum.

K pohádkám se však někdy uchýlili i autoři, od kterých byste to nečekali. Věděli jste třeba, že pohádkovou knihu sepsal dokonce i bývalý prezident Václav Havel? Dlouho sice tvrdil, že nic takové vytvořit nemůže – například proto, že špatně vyslovuje hlásku „r“ a v pohádkách jsou samí dRaci, kRálové, čaRodějové a podobně. Nakonec se však bez těchto postav obešel a v roce 1974 mu vyšla absurdní pohádková hříčka s názvem Pižďuchové.

Kam zmizelo zlo?
Harry Potter, Ledové království nebo třeba Shrek. K jasně definovaným lidovým pohádkám mají na míle daleko, přesto je svět jako pohádky vnímá. A to mimořádně zdařilé.

„V očích současné veřejnosti neexistují žádné úzké mantinely, které by tento žánr vymezovaly. Stačí, když je příběh idealizovaný, aspoň částečně se odehrává mimo realitu a dobře dopadne,“ konstatuje Jaroslav Otčenášek. To ostatně platí i pro tuzemské filmové pohádky, díky jejichž hojné produkci se Česko v zahraničí zapsalo jako pohádkářská velmoc. „Zatímco v padesátých a šedesátých letech se u nás pohádky točily především na základě folklorních nebo literárních předloh, později zjevně převládla představa, že jsou tyto náměty přežité a nudné,“ popisuje etnolog, který české filmové pohádky podrobil folkloristické analýze.

Obzvláště od devadesátých let 20. století je tak podle něj patrná snaha našich filmařů vytvářet pohádky akčnější a zábavnější. „Z většiny novodobých počinů však bohužel často vymizel cit pro podstatu pohádky – chybí v nich skutečný problém, který má hrdina vyřešit, a zlo se z těchto příběhů také jaksi vytratilo. Neděje se v nich v podstatě nic, všichni jsou hodní a veselí, pitvoří se a tu a tam si zazpívají,“ říká Jaroslav Otčenášek s trochou nadsázky.

Přihoď špetku rokoka
Přesto má většina našich režisérů potřebu tyto filmy stylizovat tak, aby jako české lidové vypadaly. „Točí se proto na zámcích a hrdinové v nich pobíhají v rokokových nebo renesančních šatech. Zároveň však dělají věci, které by v dobovém prostředí nikdy dělat nemohli. Což se dosti tluče,“ soudí vědec.

Folklorní předloze se podle něj z tuzemských snímků asi nejvíce blíží pohádky od Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) a Čertova nevěsta (2011), které nejenže vycházejí z lidové tradice, ale zároveň zachovávají pohádkovou logiku. Proti tomu třeba ve filmu Princezna ze mlejna (1994) od téhož režiséra ústřední konflikt zcela chybí, a snímek tak podle badatele nemá s pohádkou v tradičním smyslu prakticky nic společného.

Zachovat skutečnou pohádkovou poetiku se podle etnologa podařilo zejména Václavu Vorlíčkovi v jeho vánoční klasice s názvem Tři oříšky pro Popelku (1973). A to navzdory tomu, jak moc si tvůrce lidovou předchůdkyni upravil. Mimochodem, Vánoce bez tohoto snímku, který si diváky získal i díky tomu, že se jako jeden z mála pohádkových filmů odehrává v zimě, si kromě Čechů nedovedou představit ani Slováci, Němci či Norové.

„Nutno však dodat, že Vánoce spojené s téměř nepřetržitým sledováním televizních pohádek jsou čistě českým fenoménem. Jinde moc nechápou, proč se u nás v tyto svátky v hlavním vysílacím čase dávají zrovna filmy pro děti,“ vypráví Jaroslav Otčenášek a dodává, že do štědrovečerního prime timu se u nás pohádky propracovaly až v devadesátých letech.

Poplatné režimu
„A budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten svět pracovat. Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady,“ zpívá císař s dvořany v pohádce Císařův pekař – Pekařův císař (1951).

Myšlenky komunismu se do některých našich pohádek vplížily v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy tehdejší režim využíval jejich popularity k třídnímu boji proti „buržoazním přežitkům“ (Pyšná princezna, 1952), proti německému nacismu (Princezna se zlatou hvězdou, 1959) nebo právě pro podporu celospolečenského vlastnictví jako ve výše citovaném snímku s Janem Werichem.

V pozdějších dobách už se naše filmová pohádka naštěstí z politické propagandy vymanila. Politiky však pohádkové syžety lákat nepřestaly. „Tyto náměty a stereotypy jsou v politice velmi intenzivně využívané, a to všude na světě. Pohádková stylizace totiž na lidi silně působí – jde o něco všeobecně známého a přijatelného, čímž politici útočí na první signální soustavu svých voličů. Celé kampaně proto bývají vedeny tak trochu pohádkově – ať už cíleně pod dohledem marketingových firem, nebo spíše podvědomě,“ uvádí Jaroslav Otčenášek.

Na naší politické scéně se tak můžeme setkat s kouzelnou babičkou, dobrým králem, zlými černokněžníky, lstivými skřety i dědy Vševědy. Nezbývá než doufat, že i tato pohádka bude mít v duchu lidové tradice dobrý konec.

Článek v kompletní podobě naleznete zde:

4/2023 (verze k listování)
4/2023 (verze ke stažení)

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů, SSČ AV ČR
Foto: Midjourney, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů, SSČ AV ČR, Shutterstock

Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?
• Jsme odolní vůči krizím? Odpovědi hledali odborníci na konferenci o odolnosti