Rostliny v sobě mají neuvěřitelné chemické bohatství, říká Tomáš Pluskal
25. 06. 2024
Jako čerstvě vystudovaný informatik měl v Praze slušně rozjetou softwarovou firmu. Touha zdokonalit se v karate však Tomáše Pluskala zavála až do Japonska. Výlet se protáhl na deset let a kromě šestého danu si z něj přivezl i doktorát z molekulární biotechnologie a manželku. Rozhovor s vědcem z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR vyšel v oficiálním čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.
Zkoumáte zajímavé molekuly uvnitř rostlin. Našel jste si mezi zástupci flóry nějakou oblíbenkyni, jejíž chemie vás vysloveně dostala?
Je těžké vybrat jenom jeden druh, ale nejvíc mi asi přirostl k srdci pepřovník opojný. Jde o psychoaktivní rostlinu, která má příjemně uvolňující, relaxační účinky. Pomáhá při úzkostech, stresu nebo nespavosti. Pochází z Polynésie, kde ji považují za posvátnou. Říká se jí také kava a připravuje se z ní stejnojmenný nápoj.
Má něco společného s kávou s dlouhým „á“?
Kdepak. Kava se připravuje z kořene pepřovníku a na rozdíl od kávy chutná dost odporně, trochu jako bahnitá voda. V její domovině se však bez tohoto nápoje neobejde žádná důležitá událost. Podává se na svatbách, recepcích, oslavách… Popíjí se ale i během obchodních jednání – lidé se pak snáze naladí na stejnou notu.
Nápoj kava z kořene pepřovníku opojného
K tomu se u nás používá alkohol…
Ano, nicméně účinky kavy jsou úplně opačné. Když si skupina lidí dá pár šálků, mluví stále tišeji, postupně tlumí světla a hudbu a po pár hodinách už spíše mlčí. Zatímco po alkoholu jsou lidé hluční a rozjetí, kava navozuje velice klidnou atmosféru. Chuťově sice dobrá není, ale člověku je po ní moc příjemně.
Zjevně mluvíte z vlastní zkušenosti.
Výzkumu pepřovníku jsem se intenzivně věnoval skoro pět let během postdoktorandské stáže na MIT v Bostonu. A to víte, že jsem ochutnal! Přímo v naší laboratoři jsme pořádali několik kava seancí s průvodcem, který nám vysvětloval, jak ji správně pít. Její konzumace je totiž hotový ceremoniál, který se řídí mnoha pravidly. Jde o společenskou událost – fakt, že nápoj sdílíte s více lidmi, totiž posiluje jeho efekt.
Takže když do sebe někdo sám doma kopne jednu kavu, je to k ničemu?
Není. Také se to dělá a funguje to. Ve skupině přátel ale účinkuje nejlépe. Zvláštní je, že o tom, jak přesně rostlina působí na lidský mozek, ani o molekulách, které mají její psychoaktivní účinky na svědomí, se toho zatím moc neví. To mě zaujalo, a tak jsem si v Bostonu vzal pepřovník do parády. Chtěl jsem zjistit, jakým způsobem rostlina ony specifické molekuly vytváří.
Zadařilo se?
Objevil jsem geny, které jsou za jejich produkci zodpovědné. A to je základ úspěchu. Ty geny pak totiž můžete vložit do nějakého mikroorganismu, který se dá snadno pěstovat v laboratoři – třeba do kvasinky – a ten vám pak s jejich pomocí začne ony zajímavé molekuly produkovat.
Kava by se tedy díky tomu dala připravit i bez kořene pepřovníku?
Ano. Pepřovník opojný roste jenom v tropech a za tu dlouhou dobu, co ho lidi kultivují, už ztratil schopnost se sám množit. Podobně jako například banány už to dokáže jen pomocí řízkování. V přírodě je ho málo, takže umět jeho pozoruhodné molekuly „vyrobit“ jinak se může hodit. Zmiňovaný způsob je navíc atraktivní nejen z hlediska udržitelnosti, ale i ceny.
Kvasinky jsou asi celkem levnou pracovní silou, že?
Jsou velmi nenáročné. Můžete je krmit třeba bioodpadem a ony vám vyprodukují poklady. A zdaleka nejde jen o kavu. Tato metoda v dnešní době nabírá na popularitě. Ve zkratce jde o to, že se za pomoci genů snažíme replikovat mechanismy z přírody, a vytvářet tak přírodní látky bez využití organické chemie.
Nepokoušíte se tedy přírodu „namíchat“ v laboratoři, ale přimět mikroorganismy, aby ji vyrobily za vás?
Dá se to tak říct. Organičtí chemici sice umějí spoustu zázraků, ale vzácné přírodní molekuly mají často tak složitou stereochemii, že je prakticky nemožné replikovat je za pomoci organické syntézy. Chemici je zkrátka vyrobit nedokážou. A takovým molekulám se věnuje moje laboratoř v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Teď se třeba zabýváme omějem.
Ten je prudce jedovatý, ne?
Správně. Lidé se s ním trávili už ve starověku. Obsahuje silně toxický alkaloid jménem akonitin, který však má i určité pozitivní účinky využitelné v medicíně. Tuto molekulu se dosud žádnému chemikovi nepodařilo syntetizovat, přestože se o to experti po celém světě dlouhá léta pokoušejí. Oměj ji přitom vyrábí jen z oxidu uhličitého a slunečního záření. My mu teď taky trochu fušujeme do řemesla, ale jdeme na to přes geny.
Jedna obyčejná kytka a dokáže zaměstnat zástupy renomovaných odborníků…
Není divu. Rostliny v sobě mají neuvěřitelné chemické bohatství. Nemůžou někam odběhnout, když je něco trápí. Nemají možnost schovat se do stínu, když je jim horko, přesunout se na místo, kde víc prší, nebo uhnout před zašlápnutím. Přesto se dokážou přizpůsobit a ubránit se proti škůdcům.
To vše jen díky chemii?
Přesně tak. Na světě existuje několik stovek tisíc druhů rostlin. Když připravíte extrakt z jednoho z nich a dáte ho do hmotnostního spektrometru, zjistíte, že onen výtažek obsahuje třeba dvacet tisíc různých látek. V dalším druhu byste jich takto objevili zase jiných dvacet tisíc. Z toho obrovského množství existujících rostlinných látek přitom zatím známe jenom zlomek.
Jak vás tak poslouchám, flóra je pro chemiky něco jako zlatý důl, že?
Bezesporu je. Během milionů let evoluce rostliny vytvořily úžasnou paletu bioaktivních molekul, které jsou důležitým zdrojem chemických struktur pro vývoj nových léčiv. Vezměte si třeba pryšec pryskyřičný z Maroka. Ten produkuje takzvaný resiniferatoxin, který se váže na lidský receptor bolesti. Působí podobně jako alkaloid kapsaicin, jenž může za pálivou chuť papriček. Jen je tisíckrát silnější.
Pryšec pryskyřičný produkuje nejpálivější látku na světě.
Pálí tedy tisícinásobně víc než chilli?
Ano. Jde o nejpálivější látku na světě. Dokáže se na receptor bolesti navázat tak silně, že ho vlastně vyřadí z provozu. Neurony, které registrují bolest, prostě přestanou fungovat a člověk ji najednou nevnímá. Na rozdíl od opiátů, které působí v mozku a jejich užívání je tak spojeno s mnoha nežádoucími účinky, umí resiniferatoxin likvidovat bolest přímo v místě, kde vzniká.
Že by se lidem, kterým bolesti dělají ze života peklo, blýskalo na lepší časy?
Snad. Vývoj analgetika z této látky pro případy těžkých chronických bolestí spojených třeba s rakovinou už je v USA v klinické fázi. My se mezitím snažíme popsat princip vzniku molekul resiniferatoxinu, abychom je zvládli produkovat i bez marockých pryšců.
Narazil jste při práci na další podivuhodné látky, jako je tato?
Napadá mě ještě miraculin, což je protein obsažený v bobulích jednoho západoafrického keře. Umí se navázat na lidské chuťové buňky a změnit tím způsob, jakým registrují chuť. Kyselé jídlo tak člověku po požití miraculinu chutná sladce. Tím se ale moje laboratoř zatím nezabývá. Kromě pryšce a oměje teď zkoumáme také rostliny produkující fluorované molekuly.
I tyto kytky umějí divy?
V podstatě ano. Vytvořit chemickou vazbu mezi uhlíkem a fluorem je energeticky velmi náročné. Proto na světě existuje jen pár druhů rostlin, které se to během evoluce naučily. Zvládají to například druhy Gastrolobium z Austrálie nebo jeden druh akácie. My se snažíme přijít na způsob, jakým příroda tuto vzácnou vazbu vytvořila a který enzym k tomu použila. Kdyby se nám totiž podařilo tento mechanismus od přírody „obšlehnout“, mohli bychom pak cíleně vytvářet fluorované molekuly bez potřeby organické syntézy.
Jak vlastně rostliny s pozoruhodnými vlastnostmi a účinky hledáte?
Vycházíme většinou z informací z různých lidových léčitelských kronik. Pokud bylina měla využití ve starých komunitách, dá se předpokládat, že je spojena s nějakou bioaktivitou a stojí za to ji prověřit moderní technologií.
Jak ji tedy proklepnete?
Nejprve musíme změřit její molekuly hmotnostním spektrometrem. Jde o komplikovaný a drahý přístroj, do kterého nastříknete nějaký vzorek, třeba extrakt z rostliny, a on vám ho zanalyzuje. Pokud narazíme na zajímavé molekuly a chceme zjistit, jak vznikají, zaměříme se na rostlinné geny. Pak tedy přichází na řadu sekvenování. A když už máme výstupy z těchto dvou experimentálních metod, dostává se ke slovu strojové učení a výpočetní metody, s jejichž pomocí se snažíme vydedukovat z oněch dat nějaký smysl.
Objekty vašeho zájmu si také sami pěstujete?
Máme v ústavu malý skleník, ale musím přiznat, že pěstování je naše nejslabší místo. Udržet tropickou rostlinu při životě je totiž věda sama o sobě. Vzpomínám si, jak jsme získali semena zmiňovaného australského druhu Gastrolobium a půl roku jsme se snažili, aby vyklíčila. Když se to konečně povedlo, všechny klíčky nám vzápětí uhynuly. Tak jsme semena přinesli do Botanické zahrady v Troji a tam nám z nich během dvou týdnů vypěstovali krásné rostlinky. Spolupráci s odborníky na tropické zemědělství tak stále rozšiřujeme, abychom se vyhnuli dalším pěstitelským fiaskům. (smích)
A já jsem si při pohledu na sbírku kytiček na parapetu vaší kanceláře myslela, že jste rozený zahradník.
Vůbec ne. K pěstování mě to nikdy moc netáhlo. Že se budu jednou zabývat zrovna kytkami, by mě upřímně v mládí ani nenapadlo. Jako malý jsem chtěl být popelářem. Alespoň jsem to v druhé třídě hrdě tvrdil soudružce učitelce, když se ptala, jaká práce nás láká. Strašně se mi totiž líbilo, jak popeláři jezdí na zadní straně auta na stupátkách. Učitelka mi tehdy odpověděla: „No já nevím, Tomáši, vždyť ti tak jde matematika. Možná by bylo lepší, kdyby z tebe byl vědec.“ Tehdy jsem o této možnosti slyšel poprvé.
Soudružka vám nevědomky předpověděla kariéru. Tato varianta se asi rodičům líbila víc než ta popelářská, ne?
Naši pracovali v bankovnictví a maminka si dodnes myslí, že kdybych byl úředníkem v bance, bylo by mi nejlíp. Moje věda byla pro mé rodiče vždycky trochu záhadou. Moc nerozuměli tomu, co dělám. Ale ani mi v tom nijak nebránili.
Chytil jste se tedy tehdy nápadu učitelky a začal bádat?
Tak jednoduché to nebylo. K vědě jsem se dostal oklikou – přes počítače. Ty mě chytly už v dětském věku. Ale na rozdíl od jiných dětí, které na prvních počítačích hlavně pařily hry, mě bavilo i programovat. Dát si přihlášku na informatiku se tak po maturitě nabízelo. Chytlo mě to natolik, že jsem si ještě na vysoké s kamarádem založil softwarovou firmu jménem Pohoda software.
To zní idylicky…
V té době vznikaly miliony e-shopů a každý chtěl mít webové stránky. Takže jsme i slušně vydělávali a vlastně to pohoda opravdu byla. Ale dělali jsme to víceméně na koleně, bez nějaké vize a já měl po čase pocit, že se nikam neposouvám. Od třinácti let jsem dělal karate a v té době jsem zatoužil se v něm zdokonalit. Tak jsem prostě odjel do Japonska.
Jen tak? Na blind?
Ne, zas tak odvážný jsem nebyl. Věděl jsem, že pokud tam chci být delší dobu, budu muset z něčeho vyžít. Nejprve jsem tedy rozhodil sítě. Kontaktoval jsem firmy a univerzity a ptal se po práci pro informatika. Většinou mě měli jen za bláznivého Středoevropana s vášní pro karate, tak ani nereagovali. Pak jsem ale narazil na laboratoř molekulární biologie, kde o mě stáli. Po příjezdu do země jsem tam nastoupil jako technik a měl jsem pomáhat s analýzou dat. Ale nějak se to zvrtlo… (úsměv)
Nakonec jste si v oboru „pořídil“ doktorát a v zemi prožil celou dekádu. V Japonsku se vám evidentně zalíbilo.
Velmi. Bydlel jsem na malém ostrově Okinawa, který leží asi dva tisíce kilometrů jižně od Tokia. Má tak krásnou přírodu, že tam sami Japonci jezdí na dovolenou. Je pro ně něco jako Havaj pro Američany. V době mého příjezdu tam zrovna založili nový výzkumný institut. Vznikal doslova na zelené louce kousek od moře a já jsem zrod nové univerzity, která dnes už patří mezi významná vědecká pracoviště, mohl sledovat v přímém přenosu. To mě nadchlo. Stejně jako japonská mentalita.
Čím si vás Japonci získali?
Jsou velice přemýšliví. Nic nedělají bezhlavě a nad vším hodně uvažují. Jsou velmi ohleduplní a neustále řeší, jak jejich jednání zapůsobí na druhého. Mimochodem, v Americe, kam jsem se po letech v Japonsku později přestěhoval, je to pravý opak – Američané jsou sebestřední, hluční, prosazují svou představu bez ohledu na okolí. Musím říct, že japonský styl je mi mnohem bližší.
Prodělal jste přesto v Zemi vycházejícího slunce nějaký kulturní šok?
To bych neřekl. I když některé chvíle byly těžší. Tamní společnost dokáže být hodně rigidní. Vždy musíte respektovat věkovou hierarchii – nejstarší má vždycky pravdu a přes to nejede vlak. Bazírují také na striktním dodržování pravidel. I v banálních situacích.
V jakých například?
Jste třeba odpoledne na pláži a v šest hodin zazvoní zvonek s tím, že pláž zavírá. V tu chvíli vás klidně vytáhnou ven z vody násilím. Je zkrátka po zavíračce. Nemá smysl jim vysvětlovat, že vám nevadí, že odchází plavčík. Že si jen chcete ještě chvilku zaplavat. To jsou ale maličkosti, na které si zvyknete. Horší byla tamní autoškola. Ta mi dala opravdu zabrat.
V Japonsku snad mají jiná dopravní pravidla?
Nemají. Ale složit závěrečné zkoušky na řidičák je doslova umění. Měl jsem v Japonsku vlastní auto a denně jsem řídil, protože jsem měl mezinárodní řidičský průkaz z Česka. Ten ale platil jenom rok a pak jsem musel absolvovat tamní testy. Myslel jsem si, že to bude brnkačka, když léta jezdím. Ale pětkrát mě od praktické zkoušky vyhodili, než jsem ji konečně udělal.
Pětkrát?! To byli tak přísní?
Ne. Problém byl v tom, že v testu neprověřují, jestli umíte řídit, ale jestli umíte udělat všechny kroky ve správné posloupnosti, kterou vyučují ve svých autoškolách. Musíte prostě zahrát takové divadélko a pokud tak učiníte podle jejich představ, řidičák dostanete, i když třeba ani moc dobře řídit neumíte.
Do Japonska jste zamířil kvůli karate. Zdokonalil jste se tam v něm za ty roky?
Cvičil jsem tam opravdu hodně. Složil jsem i několik zkoušek na vyšší technické stupně, kterým se v karate říká dany a je jich celkem deset. Do země jsem přijel s prvním danem a odjížděl s pátým. Letos na jaře jsem se do Japonska na měsíc vrátil a udělal si zkoušky na šestý dan.
A stihl jste se také naučit japonsky?
Mluvit ano. Od začátku jsem chodil na kurzy. Pomohlo mi i cvičení, protože v karate komunitě se anglicky moc nemluví. A samozřejmě moje žena, se kterou jsem se v Japonsku seznámil. Číst a psát jsem se ale zatím pořádně nenaučil. Stojí to víc času a úsilí, než jsem tomu byl dosud schopný dát. Jen pro představu: zatímco čeština má dvacet šest písmen, v japonštině jich jsou tisíce.
To není zrovna málo…
Právě. Překvapilo mě ale, že ovládnout mluvení zas tak složité není. Japonština totiž odráží tamní mentalitu – lidé tam toho moc nenamluví, víc přemýšlejí. Jejich věty bývají strohé na informace, protože zbytek porozumíte z kontextu. Stačí vám tedy poměrně malá slovní zásoba a chabé znalosti gramatiky, abyste toho dokázala hodně vyjádřit. V češtině je tomu přesně naopak – musíte ovládat milion pouček a zákonitostí, abyste ze sebe vymáčkla větu.
Doma tedy s ženou mluvíte její mateřštinou?
Většinou ano. Naši dva malí synové jsou ale bilingvní – manželka na ně mluví japonsky a já česky. I když občas se nechám strhnout a sklouznu také do japonštiny. Někdy se nám do toho všeho přimíchá ještě angličtina. Přesto děti umí česky dobře. Chodí do české školky a česky mluví i s babičkou.
Změnila vás léta v Japonsku nějak? Získal jste třeba nějaké nové návyky?
Prošel jsem tam určitou vnitřní osobnostní proměnou. Vrátil jsem se jako trochu jiný člověk. Ale to je spíš pocitová záležitost, která se těžko popisuje. Co se týče návyků: piju hodně čaj, ale to jsem dělal i před odjezdem. I karate bylo v mém životě důležité už před tím. Hodně jsem si ale v Japonsku oblíbil koupání.
V moři?
To také, ale měl jsem na mysli horké koupele. V Japonsku je obrovské množství termálních lázní, kterým se říká onsen. Díky nim jsem zjistil, že koupání je skvělá relaxace – člověk ze sebe smyje všechny stresy. Dříve mi ležení v teplé vodě nic moc neříkalo, ale v Japonsku jsem si na to navyknul. Když jsme pak s rodinou hledali v Praze bydlení, měli jsme jedinou podmínku: v bytě musí být vana!
Proč jste Japonsko nakonec opustili?
Žil jsem deset roků na ostrůvku uprostřed oceánu a po těch letech mi připadalo, že už jsem tam všechno viděl. Potřeboval jsem změnu. Ta byla ostatně nutná i kvůli vědě. Pokud chcete ve vědě budovat kariéru, nemůžete zůstat na jednom místě. Musíte se přesouvat a získávat zkušenosti, kde to jde.
Manželce nevadilo, že musela opustit rodnou zemi?
Vůbec ne. Má velmi kosmopolitní povahu. Na střední škole žila rok v Austrálii, pak studovala zpěv v Londýně, rok cestovala na vlastní pěst po Evropě… Nedělá jí problém žít mimo Japonsko. Hůř by spíš nesla, kdybych jí řekl, že chci, abychom na Okinawě zůstali navždy. (smích)
Tak jste ji vyvezl do Bostonu…
Ano. Našel jsem si stáž na MIT v laboratoři, která se zabývá biosyntetickými dráhami a mechanismy v rostlinách. Téma mě hodně oslovilo. S vedoucím laboratoře jsme si navíc ohromně sedli a já se vrhnul do zkoumání pepřovníku opojného, o němž jsme hovořili na začátku. Práce na MIT byla hodně intenzivní. Běžně jsem trávil víkendy v laboratoři. Všichni tam hodně dřou a člověka to strhne. Naučil jsem se tam ale tolik, že z toho budu do konce života čerpat.
V USA jste strávili skoro pět let. Pak už to zase chtělo změnu?
Byl jsem tam na postdoktorandské stáži, jejímž cílem bylo popsat biosyntetickou dráhu psychoaktivních molekul kavy. Když se mi to podařilo, přemýšlel jsem co dál a zjistil jsem, že v pražském Ústavu organické chemie a biochemie vypisují výběrové řízení na vedoucího nové laboratoře. Návrat do Prahy mě lákal, tak jsem se přihlásil a vyšlo to.
Máte zkušenosti s vrcholovou vědou v Japonsku, v Americe i u nás. Co vám z toho srovnání vychází?
Je těžké hodnotit českou vědu z pozice vedoucího skupiny v našem ústavu. Jde o unikátní pracoviště, které má finance, skvělé vybavení, úžasnou podporu… V tuzemském vědeckém prostředí je to spíše unikát, takže by mé soudy mohly být zkreslené. Moje zkušenost z Ameriky také není úplně objektivní, protože i MIT je dosti specifická instituce. Myslím ale, že věda v USA je rozhodně víc stresující než v Česku. Neustále musíte zápasit o každý dolar.
Věčný boj o peníze je údělem i našich vědců, ne?
To je samozřejmě pravda, nicméně tlak na výkon tady není tak silný jako v Americe. Možná s tím ale souvisí, že některá tuzemská pracoviště tak trochu zamrzla v čase. Nemají ambice dělat na velkých věcech s mezinárodním přesahem. A to je škoda. V Česku zkrátka trochu chybí ono americké „think big“.
Pepřovník opojný pochází z Polynésie.
Jak se tu aklimatizovala vaše žena?
V Praze se jí hodně líbí. Jen občas ji trochu rozhodí, když ve službách narazí na někoho nevrlého či hrubého. Nedávno šla do květinářství koupit pugét a prodavačka na ni byla nepříjemná a mračila se. Manželka z toho byla celá špatná. Tady to nikoho nepřekvapí, ale v Japonsku je to naprosto nemyslitelné. Po japonské zdvořilosti se nám tu někdy zasteskne. Ještě víc nám ale chybí tamní skvělé jídlo.
Knedlíky vám snad nejedou?
Ale jedou, máme je moc rádi. Česká kuchyně vůbec není špatná. Ale japonská je kvůli své vynalézavosti kapitola sama pro sebe. Bohudík je v Praze pár míst, kam si na ni můžeme dojít. Ve výsledku nám tedy v Česku prakticky nic neschází. Navíc mám štěstí, že mě výzkum zajímavých rostlinných molekul, na kterém tu se svým týmem dělám, vysloveně baví.
Když je práce zároveň koníčkem, bývá těžké vypnout. Dokážete vědu někdy úplně vytěsnit? Nemyslet na ni?
Nebojte se, umím přepnout do relaxačního módu. Několikrát jsem třeba absolvoval meditační kurz „Vipassana“, během kterého se člověk na deset dní úplně izoluje od reality. Tyto kurzy se pořádají po celém světě. Po příchodu musíte odevzdat mobil a počítač, není tam televize ani rádio a účastníci spolu nesmějí navzájem mluvit.
Taková terapie tichem?
Částečně. Jste tam jen sama se sebou, meditujete a učíte se nahlédnout do svého nitra. Bývá to náročné, ale pokaždé jsem odtud odjížděl s dokonale čistou hlavou. I moje žena to párkrát zkusila a byla nadšená. Jako rodiče dvou malých dětí teď ale můžeme na pobyt v tichu jen s láskou vzpomínat – odjet někam na deset dní je zatím nereálné. Ale až budou synové starší, určitě se k tomu vrátíme. Do té doby mi k relaxaci musí postačit vana a sport.
Že by karate?
Trefa! Nicméně také rád jezdím na kole a lyžuji. Pravidelné karate je ale základ. Před dvěma lety jsem si v Praze dokonce založil takovou komorní školičku karate, kde dvakrát týdně trénuji dospělé.
Proč jste si vlastně jako kluk vybral zrovna toto bojové umění?
Líbilo se mi, že k němu nemusíte mít žádné vybavení – nepotřebujete zbraně a pracujete jen s vlastním tělem. Navíc nejde jen o fyzické cvičení, u kterého se zadýcháte a zapotíte. Karate má i praktické využití. Nejen v sebeobraně, ale i v seberozvoji.
Hodilo se vám někdy v běžném životě?
Možná vás to překvapí, ale používám ho denně. A neznamená to, že každý den někde někoho zmydlím. (smích) Využívám, co jsem si díky němu osvojil. Karate totiž učí odolnosti, houževnatosti, soustředění se, schopnosti jít si za svým cílem a bránit vlastní prostor. Tohle všechno vědec potřebuje neustále. Pořád o něco usilujete, žádáte o granty, bojujete s konkurencí…
Naznačujete, že vaše vědecké úspěchy souvisejí s tím, že jste karatista?
Je to moje cesta. Karate člověku prokazatelně pomáhá růst. Ne náhodou se v Japonsku většina vrcholových manažerů věnuje bojovým uměním. Vážně to funguje! A já věřím, že bez karate bych dnes nebyl tam, kde jsem.
Mgr. Tomáš Pluskal, Ph.D.
ÚSTAV ORGANICKÉ CHEMIE A BIOCHEMIE AV ČR
Vystudoval softwarové inženýrství na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát z molekulární biologie absolvoval na Hiroshima University v Japonsku, kde strávil deset let. Téměř pět roků pracoval na Whitehead Institute při MIT v Cambridge v USA. Od roku 2020 působí v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde vede vědeckou skupinu věnující se rostlinným metabolitům. Zaměřuje se na hledání bioaktivních molekul v rostlinách a zkoumání nástrojů pro biosyntézu těchto látek.
Text je převzatý z časopisu A / Magazín (dříve A / Věda a výzkum), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.
Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock
Text a fotografie (kromě snímků rostlin a kavy) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.
Přečtěte si také
- Nový vodíkový elektrolyzér ukládá energii z obnovitelných zdrojů
- Chemičkou jsem se chtěla stát už od čtrnácti let, říká Adéla Šimková
- Vědci vyvinuli novou kontrastní látku, která pomůže včas odhalit skryté nemoci
- Krotitelé molekul: vědci objevili, jak zvýšit kapacitu molekulárních čipů
- Od vynálezu k praxi. Firma vyzkouší metodu jednodušší výroby metanolu
- Badatelé představili 3D materiály pro rekonstrukční a plastickou chirurgii
- Proč se Země a Venuše vyvinuly odlišně? Napoví mise, jíž se účastní i Češi
- Nová zobrazovací metoda pomůže rychleji identifikovat například rakovinné tkáně
- AMULET se zaměří na vývoj multiškálových materiálů, získal téměř půl miliardy
- Počítačový model ucha: čeští vědci vyvinuli unikátní nástroj ke zkoumání sluchu
Sociálně-ekonomické vědy
Vědecká pracoviště
- Knihovna AV ČR
Národohospodářský ústav AV ČR
Psychologický ústav AV ČR
Sociologický ústav AV ČR
Ústav státu a práva AV ČR
Česká společnost prochází od r. 1989 hlubokou a mnohostrannou transformací. Její analýza je – vedle rozvíjení základního teoretického výzkumu - aktuálním úkolem ústavů této sekce. Zhodnocení výsledků ekonomické proměny, výzkum otevřených problémů dalšího ekonomického vývoje, studium transformace sociální struktury, teoretické základy nového právního systému, aktuální otázky psychologie osobnosti a sociální psychologie, to vše jsou témata, jimiž sociální vědy vstupují do živé diskuse s celou společností. Mnohé z těchto výzkumů využívají komparace s obdobně se měnícími zeměmi Střední Evropy. Rovněž se zkoumají nutné předpoklady a možné důsledky vstupu naší země do Evropské unie. Sekce zahrnuje 5 ústavů s přibližně 260 zaměstnanci, z nichž je asi 150 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.