K řečové komunikaci přistupujeme jako k nejpřirozenějšímu způsobu a k mocnému nástroji lidského dorozumívání. Soustřeďujeme se na komunikační cíle a jim přizpůsobujeme komunikační prostředky. Pojmenováváme odchylky od standardu a definujeme jejich důsledky. Sledujeme, jaké mimojazykové informace jsou obsaženy ve zvukové stránce projevu – dlouhodobý i krátkodobý psychický i fyzický stav mluvčího, jeho vztah k dané komunikační situaci a k jejím složkám. Hledáme rovnováhu mezi komfortem mluvčího a komfortem posluchače, mezi sebeprezentací prostřednictvím mluveného projevu a potřebami publika. Neučíme se jen mluvit, ale i naslouchat.