Tuk je možné vydolovat i z tisíce let staré keramiky, říká Veronika Brychová

Doktorka přes mastné nádobí. Tak Veroniku Brychovou z legrace titulují příbuzní. Ze střípků prastaré keramiky je totiž díky usazeným tukům schopná zjistit, kdy a co v ní naši předkové vařili. Večer pak vymění urychlovač částic za lego a pohádky. Anebo rozezní varhany v kostele. Rozhovor s mladou vědkyní z Ústavu jaderné fyziky AV ČR vyšel v oficiálním čtvrtletníku Akademie věd ČR A /Magazín.

V práci tak trochu koukáte pravěkým lidem pod pokličku. Pochutnali bychom si na jejich kuchyni?

Myslím, že ano. I když zrovna můj oblíbený řízek v trojobalu nebo dvojctihodné koláčky, jak je známe od babiček, bychom v jejich repertoáru pochopitelně hledali marně. Běžně ale třeba pekli maso, které mohli dochucovat solí a dalšími ingrediencemi. Osobně bych takovým obědem určitě nepohrdla.

Náhrada za řízek by tedy byla. Ale co ty koláčky? Pohostili by nás něčím sladkým?

Možná. Už v neolitu, čili v mladší době kamenné, si lidé vyráběli mouku a znali přírodní sladká dochucovadla jako med, lesní plody či jablka. Takže něco jako koláče si připravovat mohli. Jen zřejmě byly o dost křupavější než ty dnešní. Ale ne úplně žádoucím způsobem.

Jak to myslíte?

Mouka se tehdy drtila nahrubo pomocí kamenů, takže byla plná jejich úlomků. Dokazují to zubní nálezy, na nichž je vidět, jak moc byla sklovina tehdejších lidí opotřebená. Zuby přechod na usedlejší způsob života, který v neolitu nastal, celkově docela odnesly. Společnost se tehdy proměnila z lovecko-sběračské na zemědělskou a s navýšením sacharidů ve stravě, které pěstování obilovin přineslo, také výrazně přibylo zubních kazů.

Vás ale v tehdejším jídelníčku zajímají hlavně tuky…

Ano. Ty je totiž na rozdíl od sacharidů či bílkovin možné vydolovat i z tisíce let staré keramiky. Zejména proto, že jsou lipofilní, což znamená, že nemají rády vodu. Keramika je zase porézní a chová se jako houba. Tuk si tedy spokojeně zaleze do jejích pórů, obsadí všechny různě velké chodbičky a už nemá tendenci nikam utíkat.

Hezky se v nádobě zabydlí.

Doslova. Čím častěji se v ní na tuky bohatá strava vařila, tím víc se jich v keramice usídlilo. Tuk se však zvládne do porézní stěny dostat i zastudena. Je mu tam dobře, a proto je jedno, jestli nádobu potkal minulý týden nebo před třemi tisíci lety. Prostě ho v ní během analýzy objevíte. A to i v případě, že byl zkoumaný artefakt léta zahrabaný pod zemí. Tuky z keramiky totiž většinou nevypudí ani půdní mikroorganismy – jsou řádově větší, takže se k tukům do malých dírek nedostanou, a nemohou je proto ani štěpit.

Bílkoviny a sacharidy nejsou takoví „držáci“?

Bohužel. Ve srovnání s tuky jsou o dost polárnější, takže je může vyplavit voda. Také jsou větší a geometrie jejich molekuly jim neumožňuje, aby se tak dobře uchytily v porézní stěně. Proti tukům jsou proto mnohem náchylnější k mikrobiální degradaci. Zkrátka, v archeologické keramice už většinou na bílkoviny ani sacharidy nenarazíte.

Ještěže aspoň mastnota je věčná! Co z nalezených tuků vyčtete?

Pomocí organické reziduální analýzy určím, s jakými druhy lipidů a lipofilních látek mám tu čest. Tím pádem zjistím, co se v dané nádobě připravovalo. Nejčastěji se setkávám s živočišnými tuky z vepřového sádla, hovězího loje nebo mléka. Ani tuky rostlinné však nejsou výjimkou. Určením těchto látek přispívám svou troškou k takzvané paleodietární rekonstrukci, tedy k upřesnění představy o tom, co naši předkové jedli.

Tukovou troškou…

A ta není zanedbatelná. Většina lidí má tuky spojené s masem, ale najdete je ve všem možném. Třeba brukvovité rostliny obsahují hodně kyseliny erukové. Když v keramice detekuji tuto mastnou kyselinu, znamená to, že v nádobě zřejmě vařili zelí nebo jinou plodinu z této čeledi. Ve střepech prostě hledám nejrůznější lipofilní biomarkery, tedy organické látky, které reprezentují konkrétní přírodní zdroje – například pryskyřice nebo dehty ze stromů, včelí vosk nebo některé druhy rostlin. Z jejich degradačních produktů navíc často poznám, co se s nádobou dělo.

Při vaření přecházelo nejvíc tuku do keramické stěny kus pod horním okrajem nádoby.

Co všechno vám o ní prozradí?

Když třeba narazím na markery vysokého záhřevu, je jasné, že nesloužila jen ke skladování potravin, ale i k jejich tepelné úpravě. A pokud objevím i zbytky pryskyřic, identifikuji dokonce, jaké dřevo přikládali do ohně, na němž pokrm ohřívali.

Z titěrného úlomku tedy zjistíte, že v nádobě před tisícovkami let bublal třeba hovězí vývar na borovicových polínkách?

V podstatě ano. Nevyčtu z něj sice všechny ingredience onoho pravěkého receptu, ale lipidy a lipofilní látky vyzradí dost. Jejich analýzou získávám jednotlivé dílky skládačky a za pomoci chemie vlastně mapuju osudy onoho artefaktu. Každý střep je originál a nikdy předem nevím, co v něm objevím. Je to svým způsobem napínavá detektivní práce a vždycky jsem zvědavá, co přinese.

Co teprve archeologové, kteří vám střípek donesli – ti musejí být pořádně napjatí.

Bezesporu jsou. Často totiž chtějí zjistit i jeho stáří. Ale ne každou keramiku datovat lze. Možné je to jen v případě, že opravdu sloužila pro přípravu na tuk bohaté stravy a že se mi ze vzorku podaří izolovat dostatek mastných kyselin potřebných pro radiouhlíkové datování. Což vždy ukáže až prvotní screening.

Takže ani při určování stáří keramiky byste si bez mastnoty neškrtla?

Správně. Bez tuků by to nešlo. Lépe řečeno bez uhlíku, kterým jsou tuky stejně jako všechny organické látky na světě tvořeny. Přírodní směs tohoto prvku se skládá ze tří izotopů: ¹²C a ¹³C, které jsou stabilní, a ¹⁴C, jenž je radioaktivní, je ho hrozně málo a neustále se přeměňuje zpět na dusík. A právě tento radiouhlík je pro datování zásadní. Známe poločas jeho přeměny a díky tomu můžeme vypočítat, jak starý je organický materiál, ve kterém ho najdeme. Ať už je to keramika, kost nebo třeba kus dřeva.

Uf… Můžete to prosím říct trochu polopatičtěji?

Pokusím se. Radiouhlík vzniká kosmickým zářením v horních vrstvách atmosféry. Ve formě oxidu uhličitého následně vstupuje do přírodního uhlíkového koloběhu a dostává se do rostlin i živočichů včetně člověka. Zároveň se v nich ¹⁴C pořád přeměňuje na dusík. Všechny organismy si ale radiouhlík neustále doplňují z okolí, takže jeho koncentrace je v nich v rovnováze. Pokud se jeho příjem přeruší, organismus je z tohoto koloběhu vyloučen a ¹⁴C už se jenom přeměňuje. Změříme-li pak v něm zbytkovou koncentraci radiouhlíku, jsme schopni určit, kdy k onomu vyloučení došlo.

Čili kdy organismus zemřel?

Nemusí jít jen o smrt. Když se například radiouhlíkovou metodou datují ostatky člověka, vyjde vám hned několik různých časových údajů. Tuk, vlasy nebo nehty se totiž obměňují rychle. Proto se u nich doba přerušení příjmu radiouhlíku zhruba shoduje s dobou úmrtí jedince. Zuby se však dotvářejí asi ve dvanácti letech a pak už uhlík s okolím nevyměňují. Datujete-li tedy tímto způsobem chrup, odhadnete díky tomu, kdy se jeho majitel narodil. U kostí je to zase jinak.

A u keramiky?

Pokud se v ní vařilo maso, jehož tuk přešel do porézní stěny nádoby, změříme z něj, kdy zvíře zemřelo. A jelikož předpokládáme, že pokrm lidé připravovali z masa čerstvého, odpovídá tento údaj i době vaření. Čím jsou však vzorky starší, tím je jejich datace kvůli ubývajícímu množství radiouhlíku obtížnější. Asi po pětapadesáti tisících letech už ho v nich nenalezneme vůbec – většinově se přeměnil na dusík a ani současné citlivé přístroje už ho nejsou schopny zaznamenat. Keramiky se to ale naštěstí netýká, protože takhle stará není. Ve větším se začala vyrábět až v období neolitu.

Jak velký úlomek potřebujete, abyste z něj vydolovala jeho příběh?

Ideální rozměr je pět na pět centimetrů, ale poradím si i s mnohem menšími kousky. Pro organickou reziduální analýzu mi stačí dva až tři gramy vzorku. Pokud chci materiál i datovat, potřebuju trošku víc. Pořád se však pohybujeme v řádu gramů.

Je jedno, z jaké části nádoby pochází?

Ne tak úplně. Záleží na jejím typu, ale ze simulačních pokusů víme, že u těch, které se používaly k vaření, klesá koncentrace lipidických látek od okraje směrem ke dnu. Mastná oka zkrátka vždycky plavou na povrchu. Při vaření proto nejvíc tuku přecházelo do keramické stěny kus pod horním okrajem nádoby.

Tam jsou střepy „nejvýživnější“?

Většinou ano. Pokud ale nádoba sloužila jako zásobnice, do níž lidé například uložili vařené maso a zalili ho sádlem, aby déle vydrželo, tuku najdu dost v celém jejím profilu. Jestliže však šlo třeba o džbán na vodu nebo mísu na cokoli tukuprostého, mám smůlu. Hodiny strávené se vzorkem ale vniveč nepřijdou, protože se tak alespoň potvrdí původní funkce nádoby.

Očištěný střep je třeba rozlámat a pak rozemlít na prášek.

Hodiny? Co všechno s ním musíte udělat, abyste zjistila, co ukrývá?

Každý vzorek musím nejdřív pořádně očistit, abych odstranila veškerou sekundární kontaminaci. Jinak by na něm zůstal les látek, které by mohly znehodnotit výsledky měření. Archeologové například rádi uchovávají artefakty v igelitových sáčcích, jenže z nich do keramiky přecházejí plastifikátory. Všechna tahle „špína“ musí pryč. Takže prvně přichází na řadu ruční bruska. Z řádně očištěného střepu pak kousek ulomím a namelu ho na jemný prášek. Do něj přidám extrakční rozpouštědlo a dalšími kroky si vzorek nachystám tak, abych ho mohla šoupnout do Leča.

Asi nemáte na mysli ono maďarské jídlo, že?

Kdepak. Říkáme tak s kolegy přístroji, který mi pomocí metod plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie ukáže, co vzorek obsahuje. Část této mašiny dodává firma Leco a jejich maďarský technik vyslovoval název společnosti jako „Lečo“. A jelikož si u nás v laboratoři potrpíme na přezdívky, hned se to tu ujalo. (smích)

Ostatní přístroje mají taky jména?

Všechny ne, ale třeba našemu nejnovějšímu urychlovači částic, který se oficiálně jmenuje MILEA, většina mých kolegů neřekne jinak než Miluška. Přesto, že má asi patnáct na pět metrů a musela se pro něj vybudovat celá nová hala. Právě tento stroj mi pomáhá s radiouhlíkovým datováním.

Takže když potřebujete zjistit stáří střepu, proženete ho Miluškou?

Tak jednoduché to není. I v tomto případě musím začít čištěním, broušením, mletím a Lečem. Pak si musím pohrát s uhlíkem – v každém střípku se totiž míchají různé zdroje tohoto prvku. Do keramiky se mohl dostat dotykem, z půdy, její stěna mohla absorbovat tuky v různých obdobích… Jestliže chci zjistit, kdy jsme jsme se v nádobě naposledy vařilo, musím se zaměřit na uhlíkaté látky, jež tuto činnost reprezentují.

Co přesně tedy hledáte?

V keramice, která sloužila k přípravě na tuk bohaté stravy, bývá největší podíl dvou mastných kyselin – palmitové a stearové. Pátrám proto po jejich molekulách. Když se mi je podaří izolovat, snažím se ze vzorku dostat datovatelnou formu uhlíku. Tu je pak potřeba spálit na CO₂ – dám ji proto v křemenných ampulích přes noc do pece, kde se zahřívá na devět set stupňů.

A ráno máte napečeno!

Jak se to vezme. Oxid uhličitý vzniklý spálením se ještě musí zredukovat na grafit. Ten pak putuje do urychlovače, který spočítá jednotlivé atomy radiouhlíku, jež se ve vzorku zachovaly. Cesta od přijetí střepu do Milušky tedy trvá i několik dní. Ani pak ale ještě není hotovo.

Miluška vám nevyplivne dataci?

Ne. Výpočet je nutné porovnat s takzvaným archeologickým standardem. A pak ještě kalibrovat. To znamená, že musím zohlednit, odkud zkoumaný úlomek pochází. V každé části planety jsou totiž jiné toky oxidu uhličitého – je rozdíl, jestli máte vzorek z Oceánie nebo z Evropy. Každá oblast má proto svou speciální kalibrační křivku, která pomáhá dataci zpřesnit.

Pak už konečně můžete archeologům oznámit, že se v dané keramice vařilo třeba v roce 2354 před naším letopočtem?

Natolik přesně to zjistit nedokážu. Určím jen časové rozmezí, ve kterém se tak stalo. Jeho šíře závisí na tom, jak moc v dané době kolísala produkce CO₂. Když se vše povede, jsem například u lineární neolitické keramiky schopná stanovit asi sto let dlouhý interval, v němž mohlo k vaření dojít. Což se dá u zhruba osm tisíc let starých artefaktů považovat za úspěch.

Datujete i jiné věci?

Jistě. Zabývám se sice hlavně keramikou, ale naše laboratoř běžně určuje stáří kostí, různých dřevíček, uhlíků, obilek… Neoslovují nás však jen archeologové, ale i kriminalisté.

Pomáháte jim s vyšetřováním?

Analyzujeme pro ně forenzní vzorky, jako je slonovina, rohovina, zubovina nebo třeba chlupy z chráněných zvířat. Celníci například zabaví slonovinovou sošku a inspektoři nám ji dovezou k dataci. Když zjistíme, že pochází z klů slona, který byl ulovený nelegálně, čili po roce 1947, můžeme jim tak poskytnout důkazy pro trestní řízení.

Nerozkrýváte tedy jen historii, ale i zločiny.

Tak trochu. Tyto nepříliš staré forenzní vzorky jsme na rozdíl od archeologického materiálu schopni datovat s poměrně velkou přesností. A ačkoli to možná bude znít divně, vděčíme za to testům jaderných zbraní v padesátých a šedesátých letech minulého století.

Vysvětlíte proč?

Po bitvě na Bílé hoře až zhruba do druhé světové války byla produkce oxidu uhličitého na severní polokouli velmi kolísavá. Dostaneme-li tedy od archeologů k radiouhlíkové dataci třeba kost, která by podle nich měla pocházet z osmnáctého století, z měření nám většinou vyjde několik stejně pravděpodobných intervalů mezi lety 1650 a 1940. Přesného stáří oné kosti se bohužel kvůli rozkolísané křivce atmosférické produkce CO₂ nedobereme.

Jak s tím ale souvisejí jaderné zbraně?

Právě jejich testování tento trend změnilo. Vlivem jaderných testů se koncentrace radiouhlíku v atmosféře zhruba zdvojnásobila. Maxima dosáhla v roce 1963, kdy bylo podepsáno memorandum o ukončení testování těchto zbraní. Tomuto výkyvu se říká bombový pík a díky němu jsme schopni forenzní vzorky z druhé poloviny dvacátého století datovat s přesností až na jednotky let.

Aspoň k něčemu byly jaderné testy dobré…

S přimhouřenýma očima se to tak říct dá. Koncentrace bombového oxidu uhličitého se už ale kvůli naší produkci fosilního CO₂ a dalším vlivům naředila natolik, že v roce 2021 dosáhla hladin z dob před testováním. Brzy tedy bude možnost tak přesného datování minulostí.

Vraťme se ještě ke staré keramice. Vyčíst z ní, co a kdy se v ní vařilo, umíte v Česku jediná. Jak jste se to vlastně naučila?

Původně jsem studovala potravinářskou chemii a technologii na VŠCHT. Během doktorátu jsem se shodou náhod dostala k archeologické keramice s dochovanými zbytky potravin. Nikdo se ale neměl k jejich analýze, a protože mě vždycky bavila historie, nadchla jsem se pro ni. Jenže v Česku v té době nikdo nic podobného nedělal a já nevěděla kudy kam. Naštěstí jsem se propojila s univerzitou v Bristolu, kde mě do metodiky zasvětili. Dostala jsem se tak od zkoumání současných potravin k těm pravěkým, takže si mě historie přece jen našla.

Po něčem takovém jste toužila i jako dítě?

Ne tak docela. Jako malá jsem chtěla být paleontoložka. Zajímal mě pravěk, hltala jsem knihy Eduarda Štorcha a Burianovy kresby dinosaurů a mamutů. Milovala jsem ale i knížky z edice Děsivá věda a doma jsem dělala nejrůznější pokusy. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou plnily žlutý plastový obal z kinder vajíčka octem a jedlou sodou a čekaly, jestli to bouchne!

Takže k historii a vědě jste očividně tíhla odmala.

Asi ano. Později mě hodně bavila chemie a matika. Ale taky milion dalších věcí. Vyrůstala jsem v malé vesnici u Dačic na pomezí jižních Čech, Moravy, Vysočiny a Rakouska a většinu času jsem trávila s kamarády v lese. Že budu jednou pracovat v Ústavu jaderné fyziky by mě tehdy určitě ani ve snu nenapadlo.

Rozumí vaše rodina tomu, čím se zabýváte?

Vědí, že se z tuku ve střepech snažím zjistit, co lidi v minulosti jedli. Někteří příbuzní mi proto z legrace říkají doktorka přes mastné nádobí. (smích) Maminka je úřednice, táta strojař a můj muž ekonom. O reziduální analýze si s nimi tedy moc nepopovídám, nicméně částečně v obraze jsou a vždycky je zajímá, jak se mi v práci vede. Jen tříletému a pětiletému synovi je to zatím úplně jedno. Mají jiné starosti – třeba abych jim nedejbože nepokazila kostýmy Tyrannosaura rexe a draka na maškarní.

Takže kromě keramiky teď makáte taky na maskách?

Už naštěstí ne. Ale vyrobit po nocích všechny ty drápy a zubiska tak, aby je kluci uznali za vyhovující, byla docela fuška. Skloubit mateřství s vědou je obecně dost těžká disciplína, rozhodně bych však neměnila. Bez pomoci rodiny a vstřícného přístupu vedení by to ale hlavně ze začátku vůbec nešlo.

Jak rychle dokážete v myšlenkách přeskočit z Leča na lego?

Někdy je to potřeba i ze sekundy na sekundu, ale podobně to má asi každá pracující máma. Nedávno jsem třeba z domova po telefonu s kolegou řešila porouchané Lečo, u toho chovala mladšího syna a se starším stavěla věže z kostek. Občas se to tak semele, ale doma se snažím být hlavně máma. Vědkyně se ze mě většinou může stát teprve potom, co kluci usnou.

Až po pohádce…

Ale těch je někdy klidně taky dvacet. To u jejich čtení vytuhnu i já a věda už se nekoná. (smích) Ještěže se s mužem v uspávání kluků střídáme.

Zkoumáte kuchyni našich předků. Vaříte ráda?

Ale ano. Někdy je to pro mě spíš rutinou, ale zkoušet nové recepty mě baví. I tak bych si občas místo toho radši udělala kafe nebo čaj a zalezla si s knížkou do křesla. Tahle představa ale v současnosti patří hlavně kvůli pracovním restům spíš do kategorie sci-fi.

Jak tedy odpočíváte?

Naučila jsem se relaxovat třeba i při uklízení. Uklidňuje mě a čistím si tím hlavu. Vypnu taky při jízdě na kole a během výšlapů do přírody. Anebo když si sednu ke klavíru nebo k varhanám.

Vy umíte hrát na varhany?!

Trošku. Jsem spíš taková varhanice-ochotnice. Když jsem chodila na střední školu, postrádali v kostele ve vedlejší vesnici varhaníka. Protože jsem hrála na piano, poprosili mě, jestli bych nechtěla zkusit doprovodit na varhany mši. Tak jsem se na nich začala učit. Můj dědeček byl dlouhá léta varhaníkem v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Když jsem přišla do Prahy na vysokou, vždycky mě po mši na varhany doučoval.

Varhanictví máte zjevně v genech.

Možná. Naše rodina je celkově dost hudební. Všichni u nás doma zpívali nebo na něco ochotnicky hráli. Klidně bychom mohli založit kapelu! Třeba můj taťka umí na klarinet, saxofon a bubny. S mamkou se potkali v kostelním sboru. A víte kde?

Že by v Nejsvětějšího srdce Páně?

Trefa! V Plečnikově chrámě se tak nějak prolínají osudy naší rodiny. Děda v něm hrál čtyřicet let na varhany, naši se tam dali dohromady a brali se v něm a já jsem se tam také vdávala. A dodnes na „Jiřáku“ občas jako varhanice zaskakuju. Mimochodem, i já jsem se se svým mužem seznámila ve sboru, ale v univerzitním. Manžel je baryton a já alt. Tchán tento sbor vedl a tchyně v něm zpívala. I oni se díky tomu před lety potkali.

Koukám, že sbor funguje jako dokonalá seznamka.

Taky si myslím. Zpěv lidi neuvěřitelně propojuje. My už bohužel se dvěma dětmi a prací chodit na zkoušky nestíháme, tak si občas zazpíváme aspoň doma. Muž si třeba začne něco pobrukovat a já mu to z legrace kazím druhým hlasem. Po chvíli už na mě děti volají: maminko, prosíme, už nezpívej!

Kluci snad hudbu neradi?

Rádi, ale jen některou. Když doma hraju na piano, hned se chtějí zapojit. Vylezou mi na klín a nadšeně si diktují své oblíbené songy. Můj repertoár se tak v poslední době zúžil na znělku z Boba a Bobka, Prší, prší, Pec nám spadla a pár dalších kousků.

A co v práci? Tam si nenotujete?

Ale ano! Zpívám si docela dost – lidovky, klasiku, je mi to jedno. Když se mi v laborce nedaří, tak si broukám třeba Naše Káča pláče, co je jí? A pokud se mi práce povede, naskočí mi například Hallelujah od Händela. Někdy ale na hudbu není čas. Občas mám pocit, že je můj den rozdělený na minuty a já prostě jen běžím. Dokonce i mluvím rychle a svatební uličkou jsem taky spíš proběhla. Jsem zkrátka pořád v letu. Můj dědeček byl taky takový. Když si někde náhodou sedl, všichni si mysleli, že je nemocný. V tom jsem asi po něm, akorát děda vypadal za všech okolností vesele a spokojeně. Holt, vždycky je co dohánět! (smích)

Ing. Veronika Brychová, Ph.D.

ÚSTAV JADERNÉ FYZIKY AV ČR

Vystudovala technologii potravin na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde absolvovala i doktorát. Zkušenosti získala též na univerzitách ve Velké Británii a Švýcarsku. Od roku 2017 působí v Ústavu jaderné fyziky AV ČR, konkrétně v oddělení dozimetrie záření a v České radiouhlíkové laboratoři. Zabývá se zejména molekulárně specifickým radiouhlíkovým datováním archeologického materiálu a jeho organickou reziduální analýzou. Loni obdržela Prémii Otto Wichterleho pro vynikající mladé vědce.

Text je převzatý z časopisu A / Magazín (dříve A / Věda a výzkum), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Vidět znamená věřit. Altermagnetismus dokazují první mikroskopické snímky
• Epileptický záchvat nepřichází vždy zčistajasna, říká Jaroslav Hlinka
• V Praze odstartovala největší mezinárodní konference o materiálovém modelování
• Z čeho se skládá kosmické záření? Napoví přelomová metoda českého fyzika
• Svérázná říše umělé inteligence. Máme se jako lidstvo bát, nebo být nadšení?
• Přelomové datování. První lidé přišli do Evropy už před 1,4 milionu let
• Přitažlivá nepřitažlivost. Vědci experimentálně potvrdili novou formu magnetismu
• Krása neviditelného krystalu. Jak se zkoumá skrytý svět atomů a molekul
• Planetky neboli asteroidy: jak pomáhají vědcům při dobývání a výzkumu vesmíru
• Nová krystalografická metoda pomůže ve vývoji léků i rychlejších počítačů