Literatura je pevně svázána s kontextem doby. Jak číst mezi řádky?

Za zdánlivě nevinnými příběhy děl napsaných v období Protektorátu Čechy a Morava se často skrýval hlubší podtext. Pochopit ho ale vyžaduje více než jen znalosti literatury. „Hranice mezi interpretací a dezinterpretací díla je velmi tenká,“ říká Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jak lze rozklíčováním doby obohatit naše znalosti, prozradil na stránkách čtvrtletníku A / Magazín.

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu. Příběh o povětrné Francouzce, oddanost rytíře des Grieux a působivé verše Vítězslava Nezvala dodnes okouzlují čtenáře i diváky. Hra Manon Lescaut je u nás dobře známá. Přesto její původní poselství už chápe málokdo. Pokud marně lovíte v paměti znalosti z hodin literatury a přemýšlíte, co kromě milostné zápletky dílo vykresluje, čtěte pozorně dál.

Nezvalovo veršované drama se poprvé představilo světu v Divadle D 34 v dubnu 1940, tedy za Protektorátu Čechy a Morava a druhé světové války. Hra se stala okamžitě hitem. Do uzavření divadla v březnu následujícího roku ji jen zde vidělo na 90 tisíc diváků a uvedlo ji i mnoho dalších scén. Knižně vyšla v desítkách vydání. Manon tak ovládla srdce nejen vášnivého rytíře, ale i diváků a čtenářů. V anketě Lidových novin získala suverénně titul nejčtenější knihy roku 1940 a pravděpodobně by nakladatelské rekordy trhala i v dalších letech – kdyby její další uvádění i publikování nacisté nezakázali.

Když se tehdy Manon Lescaut hrála, byla událostí, jakou už si dnes neumíme představit. Jenže později po válce málokdo opravdu chápal, proč. Soudilo se, že za úspěch vděčila především krásným veršům tváří v tvář ohrožení českého jazyka. „Než jsem pro naši knihu začal psát kapitolu o dramatu, hru jsem samozřejmě znal. Teprve díky jejímu zasazení do dobového kontextu jsem ale pochopil její původní podtext i nebývalý úspěch u diváků,“ říká Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, hlavní redaktor knihy Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava.

Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (CC)

Pozdější čtenáři už totiž zapomněli, že Manon Lescaut vstoupila na jeviště ve chvíli, kdy Němci vpadli do Francie. Už tušíte, co kromě jejích rozmarů Nezval popisuje? „Manon byla pro tehdejší publikum Francií, která nás v Mnichově zradila. Tedy přelétavá holka, již navzdory všemu pořád milujeme,“ vysvětluje badatel. Nikdo nemohl otevřeně napsat, že Manon zosobňuje Francii. Tehdejší diváci ale „četli mezi verši“ a této alegorii dobře rozuměli.

„Právě zde vězí jeden z problémů literatury, ale i důvod, proč ji opakovaně studovat. Je totiž vždy svázaná s kontextem, z něhož vznikla. Někdy dost festovně. Přesto ji čte každý čtenář v každé době jinak,“ vysvětluje Pavel Janoušek.

Černá díra protektorátu
V době protektorátu, kdy bylo umlčeno politické vyjadřování, hrály literatura a divadlo zvlášť významnou roli v národním vymezování. Uměly totiž reagovat na současnou situaci. V divadlech navíc mohlo obecenstvo na chvíli zapomenout na nelehký život za zdmi hlediště.

Literatura tohoto období se přesto posléze stala obcházeným jevem a jakousi černou dírou v české minulosti. Do příběhu o naší identitě se jaksi nevešla. „Přebil jej zájem o meziválečné období i poválečné budování komunismu. Doba mezi nimi jako by byla trapným úkrokem stranou. Zvláště když se muselo také řešit, jak se spisovatelé vyrovnávali s německým nátlakem – kdo se k němu přidal, kdo tápal a kdo se vůči němu vymezoval,“ říká badatel.

Nacistický režim měl navíc nejedno společné s pozdějším komunistickým. Společnost se opět podřizovala jediné správné ideji, což vedlo i k používání velmi podobných postupů. Nebylo tak namístě na ně upozorňovat.

Z literatury protektorátní doby se tudíž vyzdvihovala spíše jednotlivá díla a ve školském výkladu i obecném povědomí zakotvilo jen několik málo titulů. Kromě Manon Lescaut jmenuje Pavel Janoušek Největšího z Pierotů Františka Kožíka z roku 1939, Kámen a bolest Karla Schulze z roku 1942 nebo humoristické romány Saturnin od Zdeňka Jirotky a Bylo nás pět od Karla Poláčka.

Hry na schovávanou
Nacisté nejdříve prohlašovali, že výrazně neomezí kulturní svébytnost národa. Oči přivírali i nad nějakým tím drobným jinotajem. Čeští cenzoři, kteří dohlíželi na redakce a divadla, se proto také nezřídka tvářili, že si žádného závadného podtextu nevšimli. Postupně šla ovšem tolerance stranou. Dohlížitelé začali zakazovat vydávání a uvádění konkrétních děl a autorů, stále více ale zasahovali i do samotných textů, až na úroveň vět či slov. V dramatizaci Dykova Krysaře (1940) od E. F. Buriana například výrazně snížili četnost slova „krysa“. S omezováním uvádění českých i zahraničních her a dramatiků souviselo i uzavírání některých divadel. Jiná, jako například Národní divadlo, ale musela nadále aktivně fungovat, aby pomáhala inscenovat zdání ničím nevybočující každodennosti.

Zůstaneme-li u dramatu a divadla, příkladem, jak vypadalo postupné utužování tehdejší cenzury, může být Hra na schovávanou. Její hlavní hrdinkou je Dora Fričová. V manželství hraje roli naivky, kterou musí její muž, majitel přádelny, vést a chránit. Když ale podlí vzdálení příbuzní její rodinu připraví téměř o všechen majetek, ukáže se, že je moderní a energickou osobností, která má sílu rozjet nový byznys a vrátit tak manželovi i zaměstnancům naději, korunovanou jejím těhotenstvím.

Neškodný feministický příběh s happy endem? Na první pohled ano. Pokud neznáme okolnosti, za nichž vznikal. Drama Hra na schovávanou mělo premiéru v listopadu roku 1939 v Praze. V hlavní roli Dory se představila jeho autorka, která do něj, v souladu s titulem, ukryla cosi jinotajného.

Olga Scheinpflugová, autorka mj. dramatu Hra na schovávanou, patřila za protektorátu mezi zakázané tvůrce.

Do zdánlivě nepolitického příběhu zakomponovala vlastenecký podtext – a to velmi nenápadně, prostřednictvím jmen. Darebným příbuzným totiž přiřkla německé příjmení „Schneider“. Drama tak nepopisuje pouze peripetie jedné české rodiny, ale celého národa a jeho údělu. Zjevně je tudíž hra jinotajem na tehdejší dějinné zvraty. Poté, co si němečtí příbuzní neoprávněně přivlastnili cizí majetek (alegorie zabrání Sudet) a podnik zasáhl ničivý požár (zánik Československa), zdůrazňuje autorka, že nesmíme ztrácet naději v lepší budoucnost.

Jak podotýká Pavel Janoušek, všichni, kteří měli s inscenací co do činění, si uvědomovali, že podtext musí prohlédnout snad každý. „Počítali s tím, že by se mohl někdo začít vyptávat. Olga Scheinpflugová byla dokonce připravená dokázat, že sama má příbuzné s příjmením

Schneider,“ říká. Zpočátku ale žádné otázky nepřicházely, a tak se drama záhy objevilo na dalších profesionálních i ochotnických scénách. Začátkem roku 1940 sice muselo hru stáhnout Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích kvůli všímavosti tamního hejtmana, jenž na hru upozornil německé orgány, plošný zákaz přišel ale až v roce 1941. Následovalo smetení z divadelních scén a pultů knihkupectví i všech dalších autorčiných děl.

Spoluredaktorky knihy Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava: zleva Alena Šidáková Fialová, Iva Málková a Kateřina Piorecká (CC)

Relativní shovívavost protektorátních orgánů totiž definitivně zmizela v září 1941 s příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy. Nacisté postupně zakazovali vše, co mohlo povzbuzovat jakoukoli národní naději – mimo jiné i hru Manon Lescaut. „Drama pojmenovává realitu, třeba i alegoricky. Strach cenzorů, že by jim jejich nadřízení mohli vytknout malou snahu, vedl k tomu, že přes ně už nic podezřelého neprošlo,“ doplňuje literární vědec. Dohlížitelé byli zkrátka předvídaví a jejich čidla reagovala na alegorie velice citlivě. Kde vytušila nechtěný jinotaj, nemilosrdně vystavila stopku.

Texty skryté v šuplících
Autoři knihy Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava se proto museli vyrovnávat i s díly psanými „do šuplíku“. Jako příklad takové hry uvádí badatel Viděla jsem Boha od zmíněné Olgy Scheinpflugové, která ji napsala v době, kdy figurovala na „blacklistu“ zakázaných autorů. Drama, v němž režim krutého tyrana dokáže rozbořit obyčejná žena, když pozná, že Bůh existuje, a své prozření sdělí lidu, se po válce hrálo a vyšlo knižně. Posléze se však na něj zapomnělo.

Některá „šuplíková“ dramata napsaná za protektorátu ale přijalo i pozdější období – alegorická pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem z roku 1942 o nebojácném českém hrdinovi, který dokáže s pomocí andělů vyhrát nad peklem (nacismem), se oblibě těší dodnes. Po válce ji ale autor upravil. Zvítězí v ní lid a donutí i loupežníky a kněze pracovat pro společné blaho (otáčet kolem vodního mlýna).

„Co se týče děl ukrývaných v šuplících, při psaní kapitoly o dramatu jsem to měl jednodušší než kolegové. Drama totiž touží po jevišti. Pokud ho autoři nemohou uvést, píšou raději něco jiného. Více šuplíkových děl tak čtenáři najdou v kapitolách o poezii a próze,“ vysvětluje literární vědec.

Vyjadřovat aktuální pocity však mohli autoři do jisté míry i nadále, a to v historických hrách. Opíraly se totiž o skutečné události, mezi tématy se však nesměly objevovat velké české prohry ani vítězství. Dramatici se tedy věnovali spíše divácky zajímavým okamžikům našich dějin.

Takovým byl i příběh o Petru Vokovi a jeho životní družce, který ve hře Zuzana Vojířová převyprávěl podle povídek Františka Kubky Jan Bor, jenž v dramatu o velké lásce bránil právo na svobodný život. Autoři také mnohdy přenášeli děj do exotické ciziny. „Výmluvné je, jak často kupříkladu tematizovali Japonsko. Šlo o zemi z německého pohledu neproblematickou a pro Čechy neobvyklou,“ doplňuje badatel.

Umění porozumění
Poměrně překvapivé leckdy bývalo i přijetí díla. Příkladem může být drama Caesar z roku 1942. Jeho autor František Zavřel se prezentoval jako obdivovatel Mussoliniho fašismu a ve hře vyjadřuje myšlenky, které lze chápat jako podporu tehdejšímu režimu. Na scéně Národního divadla se přesto Caesar udržel více než rok a dočkal se desítek repríz.

Zásluhu na divácké oblibě mohla mít povedená režie Jiřího Frejky, obsazení hlavní role Zdeňkem Štěpánkem – ale i takzvané jiné čtení. Část publika totiž možná do hlediště přitahoval právě neslavný konec Caesara jako krutého diktátora, zatímco jeho protivník Vercingetorix mohl naplňovat představu hrdiny, jenž se raději nechá popravit, než by se podřídil cizí moci a přijal roli „protektora“ ve své vlastní zemi.

Bronzová socha Julia Caesara, vojevůdce, politika a jednoho z nejmocnějších mužů antické historie

Mnozí literární vědci prohlašují, že nezáleží, „co chtěl básník říci“ – důležité je, jak jeho dílo lidé vnímají. Podle Pavla Janouška hledejme pravdu někde na půli cesty: „Můžeme se setkávat s tvrzením, že neexistuje špatné čtení. Osobně tvrdím, že existuje, například když ignorujete nebo neznáte dobový kontext. Hranice mezi interpretací a dezinterpretací literárního díla je ale velmi tenká.“

Kontexty literární tvorby proto objasňuje i kniha jeho týmu. „V naší práci jde v podstatě o dialog s minulostí vedený v přítomnosti, který je adresovaný současným čtenářům,“ říká. Zkoumání literatury je totiž často pomyslným rozhovorem s autory a díly. Pro vědce to znamená nejen prostudovat dějiny nebo životopis autora, ale také se seznámit s dalšími uměleckými texty, jež tehdy vznikly.

Proč se tedy máme podle badatele vracet k literatuře z dob, které už jsou dávno za námi? „Právě dnes, v čase, kdy prý umělá inteligence zruší veškerou hlavodělnou práci, bychom si měli uvědomit, jak je pro naši přítomnost a budoucnost důležité vést dialog s vlastní minulostí. A uvědomit si, v čem byli naši předci stejní a jaká jejich díla najdeme či nenajdeme v učebnicích nebo na internetu.“

Tradiční pohled na kulturu se totiž vyplatí čas od času aktualizovat a nezapomenout při tom vztáhnout tvorbu k době, kdy vznikla. „Prostřednictvím literatury neustále zakoušíme napětí mezi původním významem slov a textů a jejich dnešním rozměrem. ‚Rozklíčováním‘ doby můžeme obohatit naše znalosti a přispět k nápravě toho, jak autory a díla současní čtenáři vnímají,“ uzavírá Pavel Janoušek. Díky vzkříšenému kontextu tak dokážeme lépe porozumět i povaze věrolomné Manon Lescaut.

Článek vyšel pod názvem Příběhy mezi řádky doby v A / Magazínu 4/2024:

4/2024 (verze k listování)
4/2024 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Midjourney, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, ČTK, Shutterstock

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví
• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým