Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví

Egypťané, Řekové i Římané využívali vonné masti, oleje a parfémy v rituálech, medicíně i kosmetice. Po více než 2000 letech se antické vůně pokoušejí „oživit“ vědci z mezioborového týmu kanadského badatele Seana Coughlina, jenž působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Článek vyšel v čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.

Článek si můžete poslechnout v audiopodobě:

Načetli Justin Svoboda a Jitka Kostelníková // Edit: Jitka Kostleníková // Master: Anna Rice Kolářová. Epizoda vznikla s podporou Strategie AV21.

Oslnivou krásu královny Kleopatry podtrhovala přitažlivá všeobjímající vůně myrhy, skořice a dalších exotických látek. Na prvním setkání s římským vojevůdcem Marcem Antoniem si dala záležet. Chtěla na něj udělat dojem. Potřebovala ho totiž jako svého spojence, který jí pomůže udržet upadající vládu nad Egyptem.

Kleopatra VII., poslední egyptská vládkyně z makedonského rodu Ptolemaiovců, byla svým zájmem o parfémy a vonné masti proslulá. Používala je pravděpodobně nejen ke zkrášlování, ale také k upevňování zdraví a obraně proti nemocem. Dokonce jí bylo připisováno autorství spisu o vonných mastech, na který ve svém díle odkazoval třeba římský lékař Galén.

Panovnice, jež vlastní rukou zahynula v roce 30 před naším letopočtem, však nebyla svou zálibou ve vůních ve své době až tak výjimečná. Navazovala na stovky až tisíce let starou tradici egyptského umění vnímat a využívat aromatické látky zejména k rituálním a náboženským, ale také ke zdravotnickým a kosmetickým účelům.

Královna Kleopatra obklopena vůněmi květin a pryskyřic ve fantazii nizozemského neoklasicistního malíře Lawrence Alma-Tademy (Wikimedia Commons)

V čem tkvělo tajemství egyptských vůní? Jak a proč se jimi zabývali antičtí filozofové a nakolik následně ovlivnily alchymii a přírodní vědy? Jak se dnes vyznat ve starobylých recepisech zachovaných v hieroglyfech nebo v řeckých a římských spisech? A dají se podle více či méně celistvých receptů slavných starověkých parfémů umíchat jejich současné nápodoby?

Na tyto otázky hledá odpovědi mezioborový tým kanadského badatele Seana Coughlina z Filosofického ústavu AV ČR, který od roku 2021 rozvíjí projekt Alchymie vůní podpořený programem JUNIOR STAR Grantové agentury České republiky.

Vyčistit vzduch 

K tématu vůní se Sean Coughlin dostal při studiu historie antického lékařství a lékárenství na McGillově univerzitě v Montrealu. Příprava léků a léčivých prostředků byla totiž ve starověku pevně spjata s vonnými esencemi a výrobou tinktur a mastí. Antičtí lékaři věřili, že nemoci pocházejí mimo jiné z nečistého vzduchu (například slovo malárie znamená v překladu z latiny „špatný vzduch“). Pro uzdravení nebo prevenci nemocí proto radili vystavovat se libým odérům.

Když například v druhé polovině druhého století našeho letopočtu vypukla v Římě vysoce nakažlivá epidemie neznámé nemoci, poslali císařští lékaři tehdejšího panovníka Commoda do venkovského paláce obklopeného voňavým vavřínovým hájem na pobřeží Tyrhénského moře. Právě vavřínem prosycený vzduch mu měl podle tehdejších doporučení zajistit dostatečnou ochranu před infekcí. Řekové i Římané přisuzovali této aromatické rostlině až magickou moc – vavřínové věnce se předávaly vítězům sportovních klání, a doporučovaly se dokonce i jako ochrana před blesky.

Lékaři mohli být spokojení, Commodus epidemii nepodlehl – i když dnes bychom asi příčinu jeho přežití viděli spíš v izolaci od nakažených než v aromaterapii. Každopádně císař, jehož v moderní době proslavil hollywoodský trhák Gladiátor, zemřel až o nějakých 12 let později rukou svých odpůrců.

Na rozdíl od rad císaři byly instrukce směrem k obyčejným Římanům za epidemie mnohem méně účinné. Aby se ochránili před nakažlivou nemocí, měli se mazat parfémovanými oleji, zapalovat vonná kadidla a plnit nosní dírky a ušní otvory aromatickým kořením. Na následky choroby tehdy podle dějepisce Héródiana umíraly až dvě tisícovky obyvatel Říma denně.

Mezi klíčové ingredience egyptských a antických vůní patřily různé pryskyřice (např. myrha), skořice, kardamon, puškvorec, ale také květiny jako např. lilie. (CC)

Vůně jako problém 

Pro starověký svět byly vůně velmi důležité, a to i v každodenním společenském styku. Dalo se podle nich například snadno poznat, k jaké sociální vrstvě dotyčný patří. Bohatí měli čas i peníze, aby se častěji myli, navštěvovali lázně a kupovali si drahé luxusní parfémy, zatímco chudí používali obyčejnější vůně, případně vůbec žádné.

Význam parfémů se odráží i ve starořecké literatuře. V komediích nezřídka vystupují muži zkrášlení módními egyptskými vůněmi nebo se v nich píše o mladících, kteří se v athénských ulicích poflakují kolem obchůdků s parfémy. O parfémech a jejich roli v ideální obci se zmiňuje dokonce i filozof Platón ve své Ústavě (De Republica). 

Co jsou vlastně vůně, že mají na lidi takový vliv? Biologové by v jejich souvislosti nejspíše mluvili o komunikačních pachových signálech, feromonech, receptorech a neuronech. Chemici by zmínili molekuly těkavých sloučenin a reakce jednotlivých látek. Jak ale k vůním přistupuje filozof a co jej na nich zajímá?  

„Pro mě je vůně především filozofický problém. Jak vnímat něco, na co si nelze sáhnout a vidět to? Něco, co přetrvává, i když samotný předmět, z nějž vůně vychází, už třeba neexistuje? Téma vůní nám nabízí spoustu výzkumných otázek,“ říká Sean Coughlin.

Odkrývat lze různé neznámé. Třeba jakým způsobem lidé v minulosti vytvářeli parfémy, dokud neznali metodu destilace vyvinutou až v 9. století? Kdo se na produkci vůní podílel? A jak postupné zdokonalování technologie jejich výroby ovlivnilo vývoj přírodních věd, zejména chemii?

Alchymie vůní

„Na začátku procesu máte obyčejný olivový olej a na konci vodičku vonící po růži nebo lilii. Přeměna olejů a tuků ve voňavé látky je svým způsobem alchymií,“ vysvětluje Sean Coughlin název výzkumného projektu Alchymie vůní.

Vědec, který dříve působil na Humboldtově univerzitě v Berlíně, velmi oceňuje, že svou práci může dělat zrovna v Praze. „Alchymisté na dvoře císaře Rudolfa II. se snažili najít elixír života a my děláme svým způsobem něco trochu podobného. Usilujeme o oživení některých dávno zapomenutých postupů výroby vonných esencí,“ doplňuje badatel.

Proč ale mluvíme o „zapomenutých postupech“, když se jejich písemné záznamy dochovaly? Mnohdy totiž obsahují slova, jimž po mnoha staletích již nerozumíme, liší se autor od autora, a především ne vždy nabízejí celý přesný návod.

Je to podobné jako s kuchařskými recepty po prababičce. Zkušená kuchařka si do nich nezapisovala vše krok po kroku, protože technologie prací jí byla zřejmá. Pokud už jí nemůžeme zavolat o radu, přípravu pokrmu nikdy nenapodobíme přesně a musíme improvizovat.

Metafora s vařením má své opodstatnění. Jako student měl Sean Coughlin pocit, že pouhé čtení starověkých textů není k jejich skutečnému pochopení dostatečné. K tomu bylo podle něj zapotřebí „ušpinit si ruce“ a vyzkoušet všechny procesy v praxi. Proto na rok nechal studií a živil se jako kuchař. A tato zkušenost byla pro jeho další dráhu zásadní.  

Hledání ztraceného času 

Poznávání světa z různých úhlů pohledu se ukázalo jako velmi přínosné. Možná taky proto koncipoval Sean Coughlin svůj „parfémový projekt“ dost mezioborově. Na pochopení starověkých postupů výroby vůní a kontextu jejich vzniku se tak podílí široký tým odborníků z různých disciplín – egyptologie, chemie, botaniky, archeologie, ale i z oblasti IT. Zaměřují se přitom na specifické období od čtvrtého do prvního století před naším letopočtem. Konkrétně dobu vymezenou okamžikem dobytí Egypta makedonským vojevůdcem Alexandrem Velikým (332 př. n. l.) a úmrtím poslední ptolemaiovské královny Kleopatry VII. (30 př. n. l.).

Tehdy totiž docházelo k velkým mezikulturním prolínáním. Řekové i Římané obdivovali egyptské umění výroby parfémů, léčivých mastí a vonných olejů. Téměř celý středomořský prostor byl jedním světem, kde se mísily jazyky, vlivy i kultury. Mocná řecká i sílící římská civilizace obdivovaly staroegyptské kulturní bohatství a snažily se jím inspirovat. Právě díky spisům antických učenců se nám mnohé z dávného dědictví země na Nilu dochovalo, včetně receptů na výrobu vůní.

Vedle řecko-římských textů máme k dispozici i několik pramenů přímo z Egypta, jejichž čtení je ale poměrně náročné. „Největší množství staroegyptských receptů na něco, co by se dalo označit za ‚parfém‘, se dochovalo v nápisech na zdech ptolemaiovských chrámů. Pomineme-li lékařské texty, které mají svůj specifický kontext, máme podobných příkladů na papyrech či jiných materiálech velice málo,“ říká Diana Míčková z Filosofického ústavu AV ČR a Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK.

Pro cíl projektu je asi nejzajímavější výzkum chrámu v Edfú. Jedné z jeho místností se říká „laboratoř“ – zdobí ji reliéfy a texty znázorňující obětování vonných látek bohům, rituální scény s přípisky, recepty i obsáhlý seznam několika druhů pryskyřic a vonných dřev.

Samotné recepty zapsané na zdech jsou velmi dlouhé a komplexní texty. „Výroba takového ‚parfému‘ mnohdy trvala i několik let a vyžadovala mnoho ingrediencí a kroků. Například recept na egyptský ‚olej‘ zvaný medžet začíná popisem toho, jak správně chovat a posléze porazit býka, jehož tuk se po roce použije jako základ pro samotný výrobek,“ vysvětluje Diana Míčková.

Egyptské parfémy byly v ptolemaiovské době symbolem luxusu. „Řekové i Římané je milovali, považovali je za vysoce módní a chtěli vonět jako Egypťané,“ podotýká Sean Coughlin. Výroba egyptských vůní musela být poměrně drahá, protože vyžadovala přísady, jež bylo nutné dovážet z méně i více vzdálených krajin.

Nejinak tomu bylo u parfému jménem mendésion, jenž v sobě snoubil vůně myrhy, skořice a dalších ingrediencí – pomyslného Chanelu No. 5 královny Kleopatry, kterým mohla oslňovat mimo jiné Marca Antonia. 

Scéna výroby parfému z Petosiridovy hrobky v Tuna el-Gebel

Egyptský Chanel No. 5

Svůj název mendésion odvozuje od města Mendés, jež leželo v nilské deltě. Díky výhodné poloze měli Mendésané přístup k exotickým kořením a pryskyřicím, které přiváželi obchodníci plující z dalekých zemí. Město v souvislosti s výrobou parfémů ve svých textech výslovně zmiňují řečtí a římští autoři a jeho parfumérskou historii potvrzují také novodobé archeologické výzkumy v lokalitě Tell Timai, jež se částečně překrývá se zaniklým městem Mendés. 

Tým Roberta J. Littmana z Havajské univerzity a Jaye Silversteina z Nottingham Trent University v areálu před několika lety odkryl objekty, které mohly být součástí parfumérské dílny. Mimo jiné se tam našly pozůstatky pecí o průměru od 1,3 do 1,7 metru, v nichž se zřejmě vyráběly lahvičky na parfémy, součástí nálezů byly i stříbrné šperky a ptolemaiovské mince z let 110 až 61 př. n. l. 

Se jmenovanými archeology navázal Sean Coughlin spolupráci v době, kdy působil v Berlíně. S kolegyní Dorou Goldsmithovou se tehdy pustili do první experimentální replikace mendésia a výsledný parfém představili v roce 2019 na výstavě Královny Egypta v Národním geografickém muzeu ve Washingtonu.  

V aktuálním projektu Alchymie vůní Sean Coughlin naplánoval „oživit“ postup výroby celkem pěti vůní: kromě zmíněného mendésia jde o parfémy metópion a súsinon, myrhový olej stakté a kouřový olej, který by měl vzniknout pomocí techniky podobající se destilaci.

Dobrodružná cesta

Konečným cílem badatele pochopitelně není stát se parfumérem nebo poskytnout antické recepty současnému trhu, ale pochopit některé procesy a souvislosti, které se s výrobou starověkých parfémů pojí. Vedle zkoumání řeckých a římských filozofických a literárních textů a staroegyptských nápisů se zdá jako velmi důležité také přijít na kloub chemii, která se za recepty skrývá.

„Pro mě jako pro chemičku je tenhle projekt doslova splněným snem. Obrovsky si užívám celé to dobrodružství, které doprovází hledání cesty k vytvoření starověkého parfému,“ pochvaluje si Laura Juliana Prieto Pabón, doktorandka ve skupině Chemie přírodních látek Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, původem z Kolumbie. 

V organické chemii bývá zpravidla cíl jasný – syntéza nějaké molekuly. „Když se ale snažíte replikovat recept starověkého parfému, nevíte, jak má výsledek vypadat. Ve skutečnosti vůbec netušíte, jak přesně tehdy lidem voněl. Takže procházíte procesem a snažíte se pochopit, co se při něm z chemického hlediska děje,“ popisuje mladá vědkyně.

Třeba při přípravě mendésia se jako jeden z největších oříšků ukázal záhadný olej balaninon. Mohl se vyrábět například ze stromu moringa, který roste na území dnešního Sinaje, Sýrie nebo Izraele. Ale jisté to není. Nejenže nevíme, o co přesně jde, ale neznáme ani postup výroby oleje pro použití v parfumérství, který se zřejmě lišil od postupu pro jiné účely. Řecký filozof Theofrastos (372–287 př. n. l.) navrhoval zahřívat olej po dobu deseti dní a nocí, aby lépe přijímal vůně z pryskyřic, u jiných autorů ale takovou instrukci nenajdeme.

U mendésia (stejně jako u každého jiného starověkého parfému) ale panuje nejasností více. Jednou z hlavních přísad by měla být myrha. Jenže která? Myrha je pryskyřice, která může pocházet z mízy různých druhů stromů. Do starého Egypta se tehdy dovážela buď z oblasti dnešní Etiopie či Somálska, z Palestiny anebo Arabského poloostrova, přičemž pokaždé šlo o produkt trochu jiného druhu stromu.

Parfém královny Kleopatry voněl také po skořici. Ale nemáme ponětí, zda šlo o druh z Indie a Číny anebo spíše o místní odrůdu, která se skořici podobala vůní a chutí, ale pocházela z jiného druhu rostliny.

Tisícovky lilií

Vidět zahradníky, jak se starají o dřeviny a byliny v Botanické zahradě hlavního města Prahy v Troji, není nic výjimečného. Ale letos v říjnu by asi náhodný kolemjdoucí nevěřil vlastním očím, kdyby tušil, kdo se motá kolem záhonů. V zahradnických rukavicích a s lopatami by tam totiž mohl spatřit skupinu sestávající z filozofů, chemiků, egyptologů a dalších odborníků, kteří při své profesi běžně nemají s rýpáním v hlíně nic společného. Tahle nesourodá skupina vkládala do země více než tisícovku cibulek lilií, které – pokud v příštím roce vykvetou – poslouží jako ingredience pro výrobu súsina, jednoho z nejikoničtějších parfémů starověku.

Když půjde všechno podle plánu, mělo by ze zasazených cibulek vyrůst a vykvést několik tisícovek lilií. Podle receptu zaznamenaného řeckým učencem Dioskúridem (40–90 n. l.) je k jednomu litru súsina zapotřebí zpracovat jednu tisícovku květů denně po dobu tří dní (takže celkem tři tisíce květů na jeden litr).

„Tady vidíte, jak nákladná musela výroba parfémů být. Pokud chtěli Egypťané vyrobit sto litrů súsina, museli mít obrovské plantáže lilií, na kterých zřejmě pracovalo množství lidí,“ vysvětluje Sean Coughlin.

Tolik parfému tým produkovat nebude. Jinak se ale chce řídit veškerými radami a postupy, které lze z dochovaných návodů vyčíst. Súsinon zatím zkoušeli namíchat v malém množství, jen zkušební vzorek, příští rok s tisícovkami květů to ovšem bude mnohem větší dobrodružství.

Podobně jako tomu bylo u předchozího mendésia a metópia, přizvou výzkumníci k experimentální práci i veřejnost. Součástí projektu jsou totiž také workshopy, při kterých si můžou zájemci starobylé postupy výroby vůní vyzkoušet na vlastní kůži.  

Výsledkem zpracování lilií by měla být příjemná svěží květinová vůně. V dnešní době by možná zaujala leckterou dámu. Ale mohla by se líbit třeba Kleopatře?

Překvapivě spíše ne. Vůně totiž, podobně jako oblékání, podléhají módním vlnám a odrážejí kulturní rozdíly. „Z textů víme, že v antice květinové parfémy preferovali spíše muži, kteří rádi voněli po liliích a růžích, zatímco ženy používaly spíše těžší pryskyřicové parfémy s odéry myrhy a skořice,“ vysvětluje Sean Coughlin.

Součástí projektu Alchymie vůní jsou také veřejné workshopy, při kterých si můžou zájemci vyrobit parfém podle starobylých receptů – například metópion. (CC)

Odkrýt tajemství Egypta

Projekt Alchymie vůní nám nabízí originální pohled na dějiny antického světa a osvětluje také některé dosud neznámé detaily starého Egypta. Egyptoložka Diana Míčková velmi oceňuje mezioborové propojení, které jí otevírá zcela nové perspektivy. Někdy se třeba v textech na zdech chrámů setkává s rostlinami, které není možné určit bez hlubší znalosti botaniky anebo chemických postupů.

I ve spolupráci s kolegy však zůstává čtení ptolemaiovských textů nesmírně obtížné. Už v době, kdy vznikaly, byly zapisovány v podstatě mrtvým jazykem. „Tehdejší běžná egyptština vypadala jinak a zapisovala se odlišným písmem, komunikačním jazykem pak byla na území Egypta také řečtina, později latina. Hieroglyfy ovládali jenom někteří kněží, kteří pracovali se starými texty,“ vysvětluje Diana Míčková.

Tito kněží dokonce vytvořili speciální systém zápisu hieroglyfů – tzv. ptolemajštinu. V enormním množství se v něm používaly slovní a obrazové hříčky, různé rébusy, akronymy a podobně. Lidé, kteří tento systém tvořili, také neustále vymýšleli nové znaky – zatímco standardní, klasická egyptština má kolem 750 znaků, ptolemajština jich má tisíce!

Překlad je proto velice náročný, trvá dlouho a mnoho textů zůstává nepřeložených. „Občas se stává, že i když rozumíme jazyku, je těžké pochopit obsah. Zároveň nám to ale dává fascinující možnost ponořit se alespoň zčásti do mysli starých Egypťanů, zjistit něco o tom, jak viděli svět, jak vypadaly jejich vědecké poznatky a technické postupy, které uchovávali a využívali po staletí a z nichž posléze čerpal i řecko-římský svět,“ podotýká Diana Míčková.

A čerpá z nich do jisté míry i naše současná civilizace. Inspirace světem vzdáleným od nás přes 2000 let je stále znát – a to i v samotné branži výroby parfémů, vonných mastí a aromaterapie. Schválně si všimněte, kolik novodobých výrobků nejrůznějšího složení nese název odkazující k Orientu, starému Egyptu nebo samotné královně Kleopatře.

Článek vyšel v čtvrtletníku A / Magazín (4/2024 (verze ke stažení)

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Midjourney, Wikimedia Commons, Jana Plavec, Filosofický ústav AV ČR
Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Krym jako křižovatka světů i ztracený ráj, nyní 10 let pod ruskou nadvládou
• Pohádky: bylo nebylo aneb od lechtivých příběhů k povídání pro děti
• Do češtiny přeložený cestopis z 10. století odkrývá málo známou minulost
• V Řecku si připadáte jako na horské dráze, říká Pavla Drápelová Gkantzios
• Vnímání času, vědomí a umělá inteligence. Co spojuje psychology a filozofy?
• Superhrdinové existovali ve vyprávění od nepaměti, říká Markéta Kulhánková
• Romský Atlantik: Jak žijí a jací jsou Romové v Brazílii, Angole a jinde?
• Zpěv a tanec vídeňských Čechů souvisejí i se vztahem ke kořenům, ukazuje kniha
• Jazykovědkyně Michaela Lišková zkoumá neologismy: Nová slova patří mladým
• Stěny Kateřinské jeskyně pokrývají pravěké kresby, co o nich vědci zjistili?