Naučili jsme se bránit svobodu a rovnost, ale chybí nám bratrství, říká právník

„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Tak zní první článek Všeobecné deklarace lidských práv, která vstoupila v platnost 10. prosince 1948. Desátý prosinec se od té doby připomíná jako Den lidských práv. „Je to dokument vysoce symbolického charakteru, protože se jím vlastně poprvé mezinárodní společenství přihlásilo k myšlence ochrany lidských práv, a koneckonců i dokument velmi krásný, protože je stručný a výstižný,“ říká v rozhovoru Michal Šejvl z Ústavu státu a práva AV ČR. 

Pro přijetí deklarace hlasovaly tak kulturně odlišné státy jako USA, Barma, Turecko, Čína, Bolívie, Irák, Francie, Sýrie, Etiopie a mnoho dalších. Vlastně jen osm států OSN se zdrželo. Ukazuje to, že idea základních lidských práv pramení z univerzální lidskosti, u níž kulturní rozdíly nejsou na překážku?

Z toho, že mnoho rozličných států v poválečné euforii hlasovalo v OSN pro symbolický a nezávazný dokument, bych závěry o univerzalitě lidských práv nedovozoval. Když se podíváte, které státy přijaly závazné mezinárodní pakty OSN o lidských právech z roku 1966, získáte trochu jiný obrázek. Třeba USA ratifikovaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech až v roce 1992, zatímco Sovětský svaz i Československo už v sedmdesátých letech 20. století. Říká to o postoji k univerzalitě lidských práv vůbec něco?

Do jaké míry podle vás přijetí deklarace zabránilo nejrůznějším krutostem, ke kterým by jinak až do současnosti docházelo?

V tomto ohledu se pohybuji někde mezi opatrným optimistou a skeptikem. Závazné mezinárodní úmluvy o lidských právech i vnitrostátní úpravy lidských práv dokážou zabránit mnoha jejich porušováním, tedy pokud jsou brány vážně a aplikovány soudy a jinými státními orgány. Pokud se k jejich aplikaci naopak státy staví zdrženlivě, nebo dokonce nepřátelsky, jde jenom o mrtvé texty. Ale to platí o jakémkoli právu. Nicméně fakt, že OSN přijala deklaraci a pak i oba pakty, přispělo zásadní měrou k obecnému přesvědčení, že nějaké formy zla se prostě lidem dělat nemají.

Zeměkoule je malá a musíme umět žít i s těmi, kteří se nám nelíbí, říká Michal Šejvl.

Lidská práva jsou pod velkým tlakem globalizace, technického vývoje a možná až přehnané touhy po bezpečnosti. Jsou v Evropě natolik zakořeněná, aby se tomuto tlaku ubránila?

Idea lidských práv se v Evropě rodila pomalu, nejspíš někdy od vrcholného středověku. V novověku se někdy používala k tomu, aby panovník nebo stát něco zlého neprováděl svým obyvatelům. Postupně se z toho stala myšlenka, která v revolucích nastolila moderní společnost. Nebyla za tím nutně žádná jednotná a jednoduchá teorie. Jeden můj kolega psycholog napůl v žertu říká, že lidská práva jsou souborem kolektivních lidských frustrací – něco se nám v historii nelíbilo, tak jsme to do budoucna zakázali lidskými právy. Jak tento vývoj bude v Evropě pokračovat, jestli zvítězí nějaký „dohlížecí kapitalismus“, jak se toho obává třeba Shoshana Zuboffová, nebo se naopak staneme „kontinentem lidských hodnot“, jak tvrdila třeba Laekenská deklarace o budoucnosti EU z roku 2001, nevím.

Za jak velké riziko považujete tendenci či názor, že lidská práva si můžeme dovolit jen „za dobrého počasí“?

Nad tím jsem dlouho přemýšlel hlavně na jaře, když jsem psal text do knížky o současné pandemické krizi, během níž lidská práva omezujeme, abychom zachránili život a zdraví lidí. Nemám na to jednoznačnou odpověď. Mezinárodní právo počítá s tím, že se prostě v určitých krizových situacích lidská práva pravidelně omezují, abychom je znovu obnovili, když krize pomine. Jenže pokud se krize kupí a neustávají, návrat k normálu není možný. To se asi nebude týkat současné pandemické krize, ale může jít třeba o klimatickou změnu, pokud je už opravdu nevratná a bude mít zásadní důsledky. Třeba v situaci masivní uprchlické vlny způsobené zvýšením hladiny moře nebo dlouhodobým suchem se opět lidská práva omezí. Důležité je, abychom v takových situacích neztratili lidskost, i když budeme omezovat práva svoje i těch, kteří k nám přicházejí.

Na přijetí Všeobecné deklarace lidských práv se významně podílela Eleanor Rooseveltová.

Znepokojuje vás, jak autoritářské režimy využívají krize k umenšení lidských práv?

Ano, ale nejde jen o autoritářské režimy. Francie reagovala na teroristické útoky z roku 2016 vyhlášením výjimečného stavu. Na podzim 2018 skončil, ale většina opatření se stala v jisté pozměněné podobě součástí běžného francouzského práva, například v podobě zákona o vnitřní bezpečnosti a boji proti terorismu. Nyní po dalším teroristickém útoku chce Francie zase přijmout zákon omezující svobodu slova a umožňující třeba policii snadněji sledovat lidi pomocí dronů. A máte-li na mysli současnou pandemickou krizi, pak třeba i české ministerstvo zdravotnictví chtělo prosadit úpravu, která by státu umožnila sledovat pohyb lidí pomocí jejich telefonů. Za to se na něj snesla velká kritika. Velký rozdíl oproti autoritářským režimům je samozřejmě v tom, že ten na takové kritiky omezování lidských práv většinou neslyší.

Uvědomujeme si u nás nedotknutelnost základních lidských práv? Jsme za ně ochotni bojovat?

Někdy v žertu říkám, že když začnu veřejně mluvit o lidských právech, nejdříve odejde jedna polovina posluchačů, protože předpokládá lidskoprávní aktivismus, a poté, co začnu ukazovat problematičnost pojmu, odejde druhá polovina posluchačů právě proto, že se nedočkala lidskoprávního aktivismu. Toto téma je u nás spíše polarizujícím než spojujícím elementem, ale třeba je to jen můj dojem a mýlím se. Myslím, že by se nemělo zapomínat, že lidská práva nejsou jednoduchý monolit. Tím pádem se za ně hůř bojuje, než kdyby šlo o „zjevenou a věčnou pravdu“.

Mluví se také o potřebě přijmout práva zvířat. Jak se situace v tomto směru vyvíjí?

Moc to nesleduji, protože práva zvířat dnes vlastně představují samostatný problém, kterým se odborně nezabývám. Ale je možné zmínit, že třeba Indie nebo Pákistán nedávno zavedly úpravu chránící práva domácích zvířat, Bolívie nebo Ekvádor ústavně zakotvily práva, jejichž nositelem je dokonce příroda jako taková, Nový Zéland přiznal právní osobnost řece, aby ji bylo možno lépe ochránit. Z toho je asi patrný jistý trend v neustálém rozšiřování nositelů práv. Osobně si nemyslím, že bychom zvířatům zásadně pomohli, kdybychom začali zakotvovat jejich práva, a tím jim přiznali právní osobnost. Mohou být právně odpovědná za své chování, třeba když zabijí či zraní člověka nebo jiné zvíře? Domnívám se, že zvířata stačí adekvátně chránit a nevystavovat je zbytečné a kruté bolesti a nedůstojné smrti. Typicky v průmyslových velkochovech, které si v mnohém nezadají s továrnami na smrt, jako byla Osvětim.

Stejně jako demokracie ani základní lidská práva nejsou samozřejmostí. Jak o ně může každý z nás pečovat?

Lidé dnes mnohá svá přání začínají považovat za svoje potřeby a z nich pak vytvářejí požadavky. Někdy se to nazývá inflací lidských práv. Občas mě zaráží, že lidskými právy jsme se dlouhou dobu bránili proti státu, který historicky představoval největší nebezpečí pro naši svobodu, zatímco dnes jimi mnozí jednotlivci argumentují, aby omezili svobodu jiných jednotlivců. V současnosti je navíc stát právně svázán daleko víc než nějaké nadnárodní korporace, třeba ty, kterým dobrovolně dodáváme svoje data. Měli bychom se tedy snažit ostatní lidi spíš pochopit a respektovat. Zeměkoule je dost malá a nemůžeme z ní „vyhodit“ ty, kteří se nám nelíbí. Potřebujeme něco víc než jen neustále rozšiřovat okruh lidských práv a jejich nositelů. Něco, co by pomohlo redukovat do očí bijící nerovnosti globálního kapitalismu. Z osvíceneckého hesla francouzské revoluce jsme se naučili docela dobře chránit svobodu, později snad i trochu rovnost. Ale stále se neumíme dobrat bratrství, které se nedá nařídit nebo ovlivnit právem. Lidská práva mohou maximálně přispět k vytvoření podmínek, abychom se k bratrství dopracovali sami.

Připravil: Jan Klika, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, archiv Michala Šejvla, OSN 

Přečtěte si také

• Zrak má z pohledu evoluce výborný poměr cena–výkon, říká Filip Děchtěrenko
• Sociologové zjišťovali, jakým překážkám čelí čeští podnikatelé a podnikatelky
• Unikátní sociologický výzkum odhaluje korupci z pohledu samotných aktérů
• Lidé se nejvíce bojí krádeží, podvodů a přepadení na ulici, ukazují výzkumy
• Konference SYRI: Jak zvýšit odolnost společnosti po covidu a v době konfliktů?
• Na koupi vlastního bytu potřebují Češi 15 ročních platů, nejvíce z celé EU
• Integrace ukrajinských uprchlíků má rezervy, zaznělo na konferenci v Senátu
• Covid, válka, klima. Jak posilovat odolnost, aby společnost neovládl strach?
• Památky, jídlo i zábava: vědci zkoumali, co v Praze nejvíc zajímá turisty
• Plýtvání jídlem: více než miliarda tun potravin se každý rok vyhodí