Díky sopkám existuje na naší planetě život, říká vulkanolog Lukáš Krmíček

V mládí uvažoval o dráze pozounisty, nakonec však nad dechovým nástrojem na plné čáře zvítězily sopky. Dnes Lukáš Krmíček z Geologického ústavu AV ČR jako jediný z tuzemských vědců studuje aktivní erupce po celém světě. A z jedné z výprav za jejich poznáním si také přivezl manželku. I o tom vypráví v rozhovoru pro aktuální číslo oficiálního čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.

Kdy jste se naposledy popálil?

Zrovna včera, když jsem se doma snažil vytáhnout lžíci ze zapnuté myčky. Předpokládám ale, že jste měla na mysli spáleniny od lávy. Ta mě malinko potrápila v dubnu u islandského Grindavíku. Lehce na mě vyprskla, když jsem ji po odběru chladil. Ale nešlo o nic vážného – je to, jako když na vás dopadne žhavý uhlík z táboráku. Ta horká lžíce mě zaskočila víc. (úsměv)

Přitom zdaleka neměla 1200 °C jako láva, kterou přímo v místech erupce odebíráte. Jak se před žárem chráníte?

Nosím speciální vulkanologický oblek a zlatem pokrytý hlavový štít, který dokáže ono intenzivní sálavé teplo aspoň částečně odstínit. Vypadám v něm trochu jako mimozemšťan, nicméně tento model mi umožňuje aspoň na chvíli se k lávě přiblížit a získat vzorek. Horko je u ní ale nepopsatelné.

Lukáš Krmíček z Geologického ústavu AV ČR na expedici u islandského Grindavíku

Zjevně ideální job pro teplomily…

K těm já ale bohužel nepatřím – za normálních okolností mám radši chlad. Když však čelím tomu živlu, jde o neuvěřitelný adrenalin. Kromě žáru musíte dávat pozor také na jedovaté sopečné plyny, takže mívám i plynovou masku. Člověk je zkrátka rád, že akci přežije, a teplotu v daný moment ani moc nevnímá.

Proč to tedy podstupujete a nepočkáte, až láva ztuhne a lehce vychladne?

Protože z tekuté formy se dá o sopce vyčíst nejvíc informací. Čím dřív a blíž od zdroje ji naberete, tím lépe. Jde totiž o okamžik nula vzniku horniny. Vulkanologové na ostrově Réunion jsou dokonce takoví machři, že lávu při erupci chytají ještě v letu do kyblíků. My s kolegy raději čekáme, až se z kráteru vylije do okolí, což už není tak riskantní.

Úplně bezpečně to ale taky zrovna nezní…

V blízkosti aktivních erupcí je situace vždycky trochu nevyzpytatelná. Když se třeba láva skokově rozlije přes zbylou vegetaci, která nestihla shořet na začátku erupce, vzniká metan. Ten se šíří pod zemí a vybuchuje. Explodovat může kdekoli, takže občas si připadáme jako na minovém poli.

Bojíte se někdy při práci o život?

Ne. Vždycky věřím, že máme riziko pod kontrolou. Musím ale přiznat, že nedávno jsem si vlastní zvědavostí trochu zavařil – testoval jsem sílu krusty zatuhlé lávy, což se dělat nemá, a propadl jsem se do lávové jeskyně. Jako kdybych zahučel pod led na rybníce. Naštěstí jsem se jen lehce pořezal, když jsem se drápal ven. Z lávy se při rychlém ochlazení stává sopečné sklo, takže je ostrá jako střepy. Tak jsem si aspoň vyzkoušel, jak moc.

Kromě žáru musí vulkanolog dávat pozor také na jedovaté sopečné plyny, takže mívá i plynovou masku. (CC)

V posledních dvaceti letech jste zkoumal sopky po celém světě – od Antarktidy přes Írán až po Havaj. Hádám, že o podobně silné zážitky nebyla nouze…

Rozhodně. Vzpomínek z expedic mám mraky. Hodně intenzivně na mě zapůsobilo setkání s tuleni a jinými zvířaty v Antarktidě. Nemají zkušenosti s lidmi, takže se vás vůbec nebojí. Přijdou k vám a beze strachu si vás prohlížejí, ptáci vám berou jídlo z ruky… Mimochodem, s opeřenci mám spojený také jeden dosti úsměvný zážitek.

Sem s ním!

V létě jsem se na Islandu s kolegy vydal hledat hrubozrnnou horninu zvanou gabro. Zamířili jsme však do oblasti, kde sídlí hodně teritoriálně zaměření ptáci. Jakmile někdo vkročí na „jejich“ území, zběsile si ho brání. Vetřelce však nezačnou klovat, ale doslova bombardovat trusem. V letu si vás velmi precizně zaměří a už ho na vás sypou. Během chvíle jsme tak byli po… od hlavy až k patě. Dost jsme se při odhánění této podlé letky nasmáli.

Koukám, že se v terénu nenudíte.

Expedice bývají plné adrenalinu a emocí. A to všeho druhu. Ostatně na jedné z nich jsem také potkal svou manželku. Vyrazil jsem tehdy na Faerské ostrovy studovat lávové výlevy, zatímco ona tam jako geoložka přijela z tuzemska zkoumat uhlí, které je pod těmito výlevy pohřbené. Začali jsme si o našich tématech povídat a mě naprosto ohromila její fascinace tím, co zajímá i mě. Hned jsem věděl, že je ta pravá!

Tomu říkám vulkanologická romantika. Ještě řekněte, že jste ji někde pod sopkou také požádal o ruku.

To zrovna ne, ale v podstatě jsem si ji jen pár dní po expedici odvezl rovnou domů do Brna. Ještě jsme se stavili u ní v Ústí nad Labem, aby si zabalila pár věcí, a pak už se jelo ke mně. Svatbu jsme měli stylově na sopečném vrchu Kalvárie nedaleko Úštěku. Na Faerské ostrovy jsme pak zamířili na svatební cestu a dnes spolu máme dvouletého syna.

Srdce Lukáše Krmíčka tepe pro sopky nejen profesně, lávové výlevy ovlivnily i jeho soukromý život. (CC)

Máte výbušnou domácnost?

Trochu. Většina lidí mě zná jako klidného usměvavého člověka. Ale když už je toho na mě moc, jednou za čas vybouchnu. Rozčílím se, zanadávám si… Jako když vulkán chrlí lávu. A žena je na tom podobně. Jako by sopky přitahovaly výbušnější povahy.

Nosíte si práci domů i jinak? Bavíte se třeba o erupcích u jídla?

Klidně. Pro nás jsou totiž zároveň koníčkem. Někdo zkrátka u snídaně rozebírá zahradničení, my vulkány. V roce 2023 jsme spolu například publikovali studii věnovanou nejstarším lávovým výlevům na našem území. Ty najdete v Brně a stojí na nich dvě tamní dominanty: Petrov a Špilberk. Zjistili jsme, že mají téměř tři čtvrtě miliardy let, což z nich činí jedny z vůbec nejstarších láv ve střední Evropě.

Výborné téma k rodinné večeři…

Že? Na výlety teď jezdíme hlavně do Českého středohoří, protože o jeho sopečném původu společně připravujeme knihu. A moc nás to baví. Žít s někým, kdo sdílí nadšení pro váš obor, je skvělé. Když třeba přijedu plný zážitků z expedice, žena je mým prvním posluchačem a myslím, že mé vyprávění opravdu ocení.

A taky k tomu asi nepotřebuje geologický slovník jako normální smrtelník.

Přesně tak. Mám v ní velkou oporu. Vulkány jsou prostě u nás doma věčně na pořadu dne. Vždyť i jedno z prvních slovních spojení, které vyřknul náš syn, znělo: láva pálí. Neomylně ji taky pozná.

V roce 2024 Lukáš Krmíček vydal knihu Svět sopek zblízka: Zrození vulkánu. (CC)

Tu mluvíte o sopkách, jindy zase o vulkánech. Je mezi těmito pojmy nějaký rozdíl?

Jde o synonyma, která se liší pouze etymologicky. U nás je častější slovo sopka, jež jsme převzali z ruštiny, kde původně označovalo nasypaný kopec. Vychází však z velmi starého indoevropského kořene „spé“, který dal základ slovům, jako je úspěch či prosperita, jež předpokládají hromadění nebo úspěšné sypání na jedno místo. V západoevropských jazycích se používá výraz vulkán, který má doslova božské kořeny – je odvozen od etruského boha ohně Vulkána. Ve starověku lidé věřili, že sídlí v Etně, kde má kovářskou dílnu. Neuměli si totiž sopečnou činnost nijak racionálně vysvětlit, tak za ní hledali božské síly.

Dnes už víme, že sopky žádné hříčky bohů nejsou. Jak tedy vznikají?

Pevný obal Země je rozlámaný na litosférické desky, které se pohybují po nejsvrchnější vrstvě zemského pláště. Někde se od sebe vzdalují, jinde do sebe narážejí nebo se podsouvají jedna pod druhou. A v těchto místech panují vhodné podmínky pro to, aby se z hlubin na povrch dostávala žhavá směs roztavených hornin a plynů.

Magma?

Správně. Vulkanismus se však neobjevuje jen na okrajích litosférických desek, ale i nad takzvanými horkými skvrnami, což jsou místa uvnitř zemského pláště se zvýšeným tokem tepla. Velmi specifickou oblastí je pak Island: leží totiž na litosférickém rozhraní, do nějž se zároveň protavila horká skvrna. Jde o jediné místo na naší planetě, kde se to tak pěkně sešlo. Sopečná aktivita tam kvůli tomu v nějaké formě probíhá téměř neustále.

Hotový vulkanologický ráj.

Tím Island bezesporu je. Nejčastěji tam navíc dochází k takzvaným erupcím havajského typu, které se většinou projevují poklidným výlevem lávy z trhlin. Pokud tedy respektujete průběh výbuchů, lze se k nim často dostat velmi blízko a žhavou lávu odebrat. Pro pozorovatele a nás vědce bývají obecně nejbezpečnější.

Lukáš Krmíček se v dubnu 2024 vydal do islandského Grindavíku. Erupce se na místo loni několikrát vrátily.

K jakým erupcím se naopak není radno nachomýtnout?

Nejničivější jsou ty pliniovské, při nichž sopka vyvrhne obrovské mračno popela a prachu, které se může dostat až do stratosféry a skokově ovlivnit klima. Výbuch tohoto typu třeba v roce 79 pohřbil Pompeje. Obrovské škody však mohou napáchat také jiné druhy erupcí. I již zmiňované lávové fontány havajského typu někdy dokážou zabíjet ve velkém.

Povídejte.

Například výbuch islandské sopky Laki v roce 1783 usmrtil čtvrtinu obyvatel celého ostrova. Mohly za to mimo jiné jedovaté sopečné plyny, které se při několik měsíců trvající erupci uvolňovaly do ovzduší. Tato událost vyústila až ve Velkou francouzskou revoluci, která vypukla o šest let později.

Jak souvisí soptění kdesi na Islandu s koncem absolutismu ve Francii?

Překvapivě úzce. Ony plyny totiž způsobily také několikaleté ochlazení na celé severní polokouli. S tím spojená neúroda a hlad znásobily neklid ve společnosti, až to ve Francii „bouchlo“. Zdaleka přitom nejde o jediný případ, kdy sopky zamíchaly kartami historie.

Co mají ještě na svědomí?

Sopečné erupce pravděpodobně vedly i ke stěhování národů na konci starověku. Ve středověku zase opakovaně zhoršily průběh takzvané malé doby ledové. Chladem způsobená dlouhodobá neúroda a malé výnosy obilí nejhůře dopadaly na severské země, a i z těchto důvodů se rozhořela třicetiletá válka. Sopky prostě bez nadsázky spoluutvářely světové dějiny.

Menší ochlazení by se nám dnes šiklo. Že by nás z průšvihu jménem globální oteplování nakonec zachránila sopka?

Jsem si jistý, že erupce časem ochlazení přinese. Sopky však mohou naši planetu taky skokově oteplit. Například podmořský výbuch pacifického vulkánu Hunga Tonga-Hunga Ha’apai z roku 2022 podle některých vědců přispěl k extrémně horkým létům 2023 a 2024. Při erupci se totiž do stratosféry dostalo obří množství vodní páry, která je hlavním zdrojem skleníkového efektu.

„Geologové uvažují o čase jinak. Jejich optikou je lidstvo na Zemi jen dvě vteřiny,“ říká vulkanolog. (CC)

Úmorná vedra, vlny chladu… Zdá se, že sopky mají naši planetu docela v hrsti.

To mají! Konec konců díky nim taky na Zemi existuje život. Prostřednictvím vulkanické činnosti se totiž odehrává recyklace veškerých chemických prvků a skleníkových plynů, běžně „uzamčených“ v zemi. Kdyby k ní nedocházelo, byla by naše planeta neobyvatelná jako Mars.

Samotná erupce je tedy veskrze kladná věc?

Je projevem toho, že je Země živá. Mimochodem, sopky také několikrát zabránily vymizení života na naší planetě. Třeba podle takzvané teorie sněhové koule pokrývala Zemi na přelomu starohor a prvohor souvislá vrstva sněhu a ledu. Díky erupcím se ale oteplilo a planeta zase rozmrzla.

Některé výbuchy ale naopak málem vyhladily lidstvo…

Ano. V důsledku erupce indonéského supervulkánu Toba, k níž došlo před pětasedmdesáti tisíci lety, rod Homo podle některých menšinových názorů téměř vymřel. Vulkány zkrátka mají dvojakou povahu: život dávají, ale dokážou ho také ve velkém brát. Pro lidstvo může být nebezpečnější než sopky snad už jen střet Země s velkým mimozemským tělesem. Pravděpodobnost, že dojde k ohromné erupci, je ale mnohem vyšší.

Přesto si lidé od nepaměti staví na úpatí sopek obydlí. Co je k tomu vede?

V jejich okolí je totiž velmi úrodná půda plná živin, ve které se daří i náročným plodinám. Proto také asi osm set milionů lidí na světě bydlí v okruhu do sta kilometrů od aktivního vulkánu, a dobrovolně se tak riziku erupce vystavují.

Na začátku ničí, pak dává život. Sopečná půda je nesmírně úrodná. Slavná jsou například rajčata pěstovaná pod Vesuvem.

Jak často se ono riziko stane skutečností?

Na celém světě většinou v průběhu roku nastane kolem šedesátky erupcí a tento počet je víceméně konstantní. Vulkanická činnost tedy nenarůstá, jak se někteří lidé obávají. Jen je díky internetu a sociálním sítím víc vidět. Třeba na Islandu na každou erupci číhá deset webových kamer, takže samotný výlev pak sledují tisíce lidí po celém světě prakticky v přímém přenosu.

Zrovna na Islandu to ale v posledních letech soptí víc než obvykle, nebo ne?

Máte pravdu. V roce 2021 se na tamním poloostrově Reykjanes, kde žije většina islandské populace, začaly po dlouhých osmi stech letech klidu rodit sopky nové. Odstartovala tak další éra zvýšené vulkanické aktivity, která zřejmě potrvá mnoho desítek let, možná celá staletí.

Z toho asi Islanďané nejsou zrovna odvázaní…

Taky je to ale nijak výrazně neděsí, protože jsou na erupce celkem zvyklí – dosud tam k nějaké došlo v průměru každých pět let. Nyní však ostrov vstoupil do poněkud „výbušnější“ fáze a lze očekávat, že se probudí i místní velké sopky, které v minulosti zvládly ovlivnit klima v celé Evropě. My se nyní s kolegy snažíme odhadnout další možné chování islandských vulkanických systémů, kterých je v okolí hlavního města hned pět.

Na co jste zatím přišli?

V roce 2021 soptil východněji ležící systém Fagradalsfjall. Z něj se na podzim 2023 tektonický neklid přesunul do vulkanické oblasti Svartsengi. Podle našich analýz jsou si lávy z obou míst svým minerálním a chemickým složením podobné, což naznačuje, že jsou tyto systémy zřejmě v hloubce propojené. Toto zjištění by nám mohlo pomoci při předvídání dalších erupcí.

Výbuchy lze tedy předpovídat jako počasí?

Jak kde. Zrovna na Islandu to možné je, zejména díky seizmickým měřením. Když se totiž magma pohybuje v hloubce směrem k povrchu, vyvolává zemětřesení. Tyto otřesy a jejich četnost s blížícím se výbuchem postupně sílí. Zároveň se znatelně vydouvá zemský povrch, což je vidět na satelitních snímcích. Novinkou je pak predikce erupcí za pomoci analýzy dunivých infrazvuků, které vydávají horniny, když se kolem nich magma tlačí nahoru. Říká se tomu, že sopky před výbuchem šeptají.

Dokážou vám našeptat přesný čas erupce?

Kdepak. Ani si nemyslím, že to někdy bude možné. Příroda vždycky bude do jisté míry nevyzpytatelná. U poslední islandské erupce jsme si třeba nebyli přes všechna měření do poslední chvíle jistí, jestli k ní dojde, nebo se magma „rozmyslí“ a bude expandovat raději do boku místo nahoru.

Když můžeme výbuchy aspoň částečně predikovat, lze jim také zabránit?

Ne. A snažit se o to by bylo nesmyslné – nemůžeme planetě zamezit v recyklaci plynů. Zemi bychom tak udusili. Díky předpovědím je ale v naší moci varovat lidi a umožnit jim evakuaci, případně usměrnit tok lávy, a zmírnit tak následky výbuchu pro infrastrukturu. Což není málo.

Jak je vlastně možné, že se sopka po dlouhých staletích spánku najednou probere?

Souvisí to s pohybem litosférických desek. Jejich průměrná rychlost činí pět až deset centimetrů za rok, což je srovnatelné s rychlostí růstu našich nehtů. Desky se však nepohybují kontinuálně, ale ve skocích. Ve skutečnosti většinou stojí na místě a narůstá mezi nimi tlak. Až když tato tenze překročí únosnou mez, deska poskočí klidně o několik metrů.

A na erupci je zaděláno.

Přesně tak. A čím déle se tam onen tlak kumuloval, tím razantněji pak dá sopka o sobě vědět. Proto je lepší, když si jednou za pár let pravidelně „ulevuje“, než když dlouhá staletí jen pospává.

Raději sem tam malá erupce než velký výbuch po sta letech vulkanického klidu, míní vědec.

Některé sopky už ale u dřímání zůstanou, ne?

Ano, třeba u těch v Českém středohoří se už vulkanická činnost zastavila zcela – nemá se v nich co probudit. To ale není případ naší nejmladší sopky jménem Železná hůrka nedaleko Chebu. Vyhasla zhruba před třemi sty tisíci lety, což je z geologického hlediska nedávno. Dozvuky jejího soptění tak mají obyvatelé Chebska téměř na denním pořádku – často se jim třesou domy, vznikají na nich trhliny, uvolňují se tam sopečné plyny, které unikají na povrch v podobě takzvaných bahenních sopek… Prostě pořád se tam něco třese a probublává.

Takže Železná hůrka nám ještě může pěkně zatopit?

Podle některých vědců se v zemském plášti pod sopkou stále nachází žhavé magma, a nemůžeme proto zcela vyloučit, že si oblast ještě zasoptí. Za našeho života to už ale určitě nebude.

Česko tedy pro vulkanologa nakonec není až tak nezajímavé.

Mě osobně fascinují i sopky vyhaslé, takže naše krajina je pro mě ráj. Zkoumat pozůstatky erupcí je totiž z vědeckého hlediska větší výzvou, než se zabývat těmi aktivními. Na Islandu hned vidíte, jak tekl jeden lávový proud přes druhý. Například v Českém středohoří ale musíte složitě dešifrovat, co se tam vlastně dělo. Vyvřelý materiál totiž obsahuje prvky, které mají paměť. Fungují jako otisk prstu. Jejich izotopovou analýzou tak můžeme zpětně odkrývat i desítky milionů let vzdálenou minulost. A objevovat tyto skryté příběhy mě neuvěřitelně baví.

Stejně si ale čas od času z laborky odskočíte doplnit adrenalin k „čerstvému“ výbuchu…

Dá se to tak říct. Práce u aktivního vulkánu je jedno velké dobrodružství. Někdy mi ta intenzivní „vůně“ síry, kterou znám z míst erupcí, vysloveně chybí. Jiným by ten pach asi smrděl, ale já ho mám spojený s tím, že tekutá čedičová láva je blízko a že se mi ji možná podaří odebrat, což ve mně probouzí pocity nadšení.

Co potom s kýženou lávou děláte?

Ponořím ji do kyblíku s destilovanou vodou, čímž ji zchladím. Do Česka si pak vezu vzorek tvaru odběrné lžíce, který vypadá jako zkamenělé vejce. V laboratoři jej rozříznu a nechám si z něj udělat výbrus. Hornina je pak tak tenká, že ji mohu prosvítit a mikroskopem v ní pozorovat jednotlivé minerály. Zaměřuju se na olivín, který pochází ze zemského pláště. Jeho krystaly v sobě uzavírají spoustu informací.

Jakých?

Jejich prvkové a izotopové složení mi může napovědět, kde olivín vznikl, v jaké hloubce, co vedlo k tomu, že se zformoval… Je to detektivní práce, která nám mimo jiné může pomoci s předvídáním budoucího chování dané sopky.

Aktivní erupce systematicky zkoumáte v tuzemsku jako jediný. Jak se badatel ze země vyhaslých sopek dostane mezi světovou vulkanologickou špičku?

Věřím, že když člověk dělá naplno, co ho baví, úspěch si ho najde. A to je taky můj případ. Moje zaměstnání je zároveň mou největší zálibou. Nikdy jsem neřešil, zda je lukrativní a podobně. Když ale něco děláte s radostí a pílí, nakonec vás ostatní ocení.

Lukáš Krmíček působí v oddělení geologických procesů Geologického ústavu AV ČR. (CC)

Možná i díky tomuto přístupu jste už od čtyřicítky profesorem, což není zrovna obvyklé, že?

U nás ne, ale v západních zemích narazíte i na výrazně mladší profesory. Když se tam totiž na univerzitě vypíše profesorská pozice, může se na ni přihlásit třeba i čerstvý absolvent. A pokud je dobrý, získá ji. U nás je profesorské řízení vázané na předchozí vědeckou kariéru. A tu jsem si rozvrhnul tak, abych profesuru do čtyřicítky stihnul. (úsměv)

A pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty… Máte všechno takto rozplánované?

Ne tak striktně jako postava z filmu Jak básníkům chutná život, na kterou narážíte. Plánování mám ale rád a výzvy ještě víc. Moje žena je taky hodně cílevědomá, takže se doma pořád tak trochu hecujeme. V kariéře mi pomáhá i potřeba dotahovat věci do konce. Díky ní si mě také kolegové v čele s geologem Václavem Cílkem vybrali jako vedoucího chystané knihy o Českém středohoří, o které jsem se již zmiňoval. Vědí sice, že nejsem jeho největší znalec, ale je jim jasné, že ten projekt dotlačím až do publikační tečky.

Že se stanete vulkanologem, jste měl v plánu už od dětství?

Ne, jako malý jsem miloval kameny. Nosil jsem si je z každého výletu a pěkně se mi doma hromadily. Kromě neživé přírody jsem ale měl ještě jednu vášeň – hudbu. Dědeček mě přivedl ke hře na trubku, ale učitel v hudebce mi později doporučil pozoun. Asi v deseti letech jsem se tedy na něj začal učit a úplně mě nadchl. Celé roky jsem pak hrál v brněnském symfonickém orchestru vedle Jakuba Hrůši.

Máte na mysli našeho nejúspěšnějšího dirigenta současnosti?

Ano, i on totiž začínal jako pozounista. Ale na rozdíl ode mě v hudbě prorazil. (smích) U mě totiž nakonec vyhrála geologie. Kouzlo sopek jsem pak objevil až v průběhu studií. Líbilo se mi, že zatímco v geologii je všechno na dlouhé lokty, erupce se dějí tady a teď. Jsou vyústěním cyklu, který trval mnoho milionů let. Taková třešinka na geologickém dortu. Materiál, který si přivezu z místa erupce ke zkoumání, ještě před pár dny neexistoval, což je úžasné.

Vedle geologie Lukáše Krmíčka už v mládí nadchla také hudba. (CC)

Sopek už jste probádal nespočet. Máte ještě nějaké dosud nesplněné vulkanologické sny?

Jistě. Dlouhodobě se chystám na ostrov Réunion, kde jsem zatím nebyl. Taky bych chtěl navštívit sopku Ol Doinyo Lengai v Tanzanii. Jde totiž o jediný vulkán na světě, který produkuje černou karbonitovou lávu připomínající tekoucí vápenec.

Erupce řešíte dennodenně v práci i doma se ženou. Odpočinete si od soptění někdy?

Třeba v létě na skautských táborech, kam jezdím jako vedoucí i jako účastník. Nebo při běhání a plavání. Snažím se totiž udržovat v kondici, abych pak zvládal fyzicky poměrně náročné expedice. Baví mě taky geocaching, tedy hledání ukrytých schránek v přírodě za pomoci zeměpisných souřadnic. Nejradši mám ale takzvané earth keše.

Co prosím?

Nejde o schránky, ale o geologicky zajímavá místa všude po světě. Pátráte po nějaké skále nebo vyhaslé sopce a pak u ní musíte splnit úkol nebo odpovědět na otázky. Pár earth keší jsem na svých cestách i založil – například v Malém Tibetu, na Špicberkách nebo na Havaji.

A jsme zase u sopek…

To je tak, když je práce zároveň největší hobby. Ale nebojte se, nemyslím na ně pořád. Relaxuju třeba u sledování „marvelovek“. Anebo u Ordinace v růžové zahradě, na kterou občas s manželkou koukáme. Asi byste mě na diváka nekonečné soap opery netipovala, ale věřte, že u něčeho tak nenáročného spolehlivě vypnu úplně. Anebo rovnou vytuhnu. (smích)

Článek vyšel pod názvem Moje srdce tepe pro sopky v A / Magazínu 4/2024:

4/2024 (verze k listování)
4/2024 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, archiv Lukáše Krmíčka

 Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Jak předpovědět blesk? Pomoci by mohl i model elektrizace oblačnosti
• Hydrochemik Martin Pivokonský zkoumá, jak zlepšit úpravu a čištění vody
• Skalní řícení: nebezpečí hrozí i turistům, pomáhají geologické výzkumy
• Rašeliniště nezadrží vodu tak dobře jako běžná půda v lese, zjistili hydrologové
• Česká stopa ve vesmíru: sonda JUICE odstartuje k ledovým měsícům Jupiteru
• Zemětřesení v Turecku: předpovědět místo a čas nelze, upozorňují seismologové
• Invaze trilobitích larev. V prvohorách byly klíčovou součástí potravního řetězce
• Okamžiky před erupcí: co mají společného islandská sopka a česká zemětřesení?
• Nevyzpytatelné počasí: budeme umět předpovědět extrémní události?
• Chátrající ruina – příležitost pro demoliční firmu, či pro investora?